Baťa Tomáš, mrtvý
Téma Baťa je pro město Zlín a jeho okolí bezpochyby zásadní a divadelní inscenace na toto téma vždy vhodným projektem a možným prubířským kamenem nacházení vztahu k němu. Přímo Tomáši Baťovi se již MD Zlín věnovalo (nepočítáme-li Botostroj z roku 1947) v roce 1991 inscenací Tomáš Baťa I. (text Š. M. Sokol, režie Karel Semerád).
Baťa Tomáš, živý – apologie, nebo jen statická osvěta? FOTO ZDENĚK NĚMEC
Režisér a autor současného textu Dodo Gombár se tak měl o co opírat, na co navazovat. Za výchozí bod své inscenace si stanovil 12. červenec 1932, den tragického úmrtí Tomáše Bati. Baťa se setkává a rozpráví nejen se svým pilotem, jehož nutí podniknout let i v husté mlze, ale i s dalšími osobami, skutečnými (členy rodiny, spolupracovníky) i smyšlenými, jež ovlivnily jeho život, nebo on jejich. Gombár právě na těchto setkáních mapuje osobnost Tomáše Bati a charakterizuje jej jako panovačného, lehce arogantního a do sebe zahleděného, současně však o blaho své a rozkvět české společnosti usilujícího podnikatele. Potud by bylo všechno dobře.
Gombár spolu s dramaturgem Vladimírem Fekarem však zvolili ve své inscenaci Baťa Tomáš, živý zoufale statický způsob prezentace oněch událostí a osobností, aniž by v nich nalezli jiné než popisné zachycení v podstatě známých či snadno dostupných informací o životě a postojích Tomáše Bati. Chybí silnější dramatická linie, strukturovanější výstavba děje, hlubší ponor do psychologie či charakteru – alespoň – titulní postavy. Chybí práce s prostorem, chybí napětí, chybí tajemství. Jevištní dění obložil Gombár pseudotanečními vstupy bílých koňů – ergo mrtvých, jež asi mají působit mysticky, ale pohybovou a choreografickou bezradností jsou spíše úsměvně naivní. Divák sleduje v podstatě pásmo různých scének a výstupů, jaká se kdysi inscenovala na školních akademiích a která – já bláhový – jsem myslel, že dávno zmizela v propadlišti divadelních dějin.
Herci používají ty nejjednodušší šarže. Úpí, řvou, lkají či civilně brebentí. Popocházejí a gestikulují. Co jim však zbývá. Gustav Řezníček s titulní rolí bojuje, seč umí, nicméně krom skvělého nalíčení a tváření se (jako by z oka vypadl svému předobrazu) nabízí jen plochou figurku neustále pobíhající v nepříliš padnoucím obleku po obrovské scéně zlínského divadla. Text mu příliš šancí postavu obohatit nedává, a tak často příliš spěchá a jindy se zas – snad mimoděk – uchyluje k nepatřičné ironii. Tím ale z přísného podnikatele a mravokárce vytváří spíše jakéhosi naivu, téměř Švejka, který se dětinsky diví svému zaměstnanci (Zdeněk Lambor) k smrti bičujícího tažného koně, aby dosáhl stanovených norem (přičemž – pokud je mi známo – právě opak byl zaměstnaneckou povinností, kůň musel mít stále dostatek krmiva a sil), nebo nutí architekta Gahuru (Pavel Vacek) k nesmyslným návrhům monumentálních soch.
Vše se odehrává v replice nízkého vchodu do Baťovy továrny. Po téměř celé představení je první patro tohoto domu zakryté bílým plátnem. Možná kdyby se na ně promítaly filmové dokumenty, kdyby Gombár využil současných postupů dokumentárního divadla, jež by propojil se svou (sympatickou) posedlostí smrtí a anděly, mohlo vzniknout strukturovanější, divadelně přitažlivější dílo. Takto snad bude inscenace fungovat v rámci regionu jako jakási osvěta, prvotní dotek s tématem a snad i mírně ironický postoj k představitelům města, kteří si s Baťovým odkazem nevědí rady (situace kolem instalace soch bratří Baťů), za hranicemi regionu jsou však její statická forma, slovní přehlcenost, herecká obecnost, mdlé taneční vstupy i nedramatický obsah divácky útrpné.
Hodnocení: 2
Viz také recenze Martina Macháčka Apologie zlínského workoholismu, hodnocení 4,5
Městské divadlo Zlín – Dodo Gombár: Baťa Tomáš, živý. Režie Dodo Gombár, dramaturgie Vladimír Fekar, výprava Hana Knotková a Lucie Labajová, hudba David Rotter, pohybová spolupráce Linda Fernandez Saez a Hana Geržová. Premiéra 13. prosince 2014.
Komentáře k článku: Baťa Tomáš, mrtvý
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavla Krahulíková
Bílí koně třískají židlemi,
válejí se po jevišti, řvou a také herci, kteří na podiu deklamují Baťovy citáty a on je diriguje jsou stále uřvanější, až jsem si zacpávala uši, aby mi nepraskly. Dějově je to celkem dobře vedené, ale to pojetí… Asi nerozumím modernímu nastudování.
30.01.2015 (14.45), , Trvalý odkaz komentáře,