Baviči se baví

Když se na programu Divadla Na zábradlí objeví magické slůvko Ubu, nevyhnutelně to vyvolá zvýšenou pozornost. Proslulá Grossmanova inscenace Krále Ubu se již dávno stala nejen legendou, ale i součástí zdejší identity, můžeme-li sáhnout po vznešeném výrazivu. Tudíž je na místě malé úvodní varování: nová premiéra Ubu se baví nemá se slavnou Jarryho postavou mnoho společného a název je nutné brát spíš jako trochu zavádějící odkaz k nenaplněným inscenačním záměrům, ne-li dokonce coby šikovný reklamní trik.

Na své si ovšem přijdou fanoušci režiséra Jiřího Havelky; ten i pod ubuovskou nálepkou pokračuje ve volné sérii inscenací, v nichž se spolu s celým inscenačním týmem propracovává ke konečnému tvaru prostřednictvím volné improvizace v průběhu zkoušek, bez pevného textu a předem určeného tématu. Tentokrát je přitom zřejmé (a oceněníhodné), že se více než kdy dříve snažil překročit meze víceméně nezávazné hry: Ubu se baví má viditelnou ambici přerůst v groteskní podobenství o stavu světa. Přesněji řečeno, o stavu té naší části světa – konzumní, povrchní a snadno manipulovatelné. V tomto smyslu je konec konců opravdu možné hledat v inscenaci jistý ubuovský spodní tón.

Proimprovizovat se k čemusi

Jiří Havelka je mezi českými režiséry trochu zvláštním úkazem: kromě domovské Ypsilonky spolupracuje s celou řadou zavedených divadelních domů, zároveň se však věnuje i napůl amatérské Vostopětce a bavičskému televiznímu moderování, které je z její poetiky přímo odvozeno. Ve všech případech je sice vyznavačem hravosti a improvizace, na rozdíl od „studentsky lehkovážné“ Vostopětky se však v „seriózních“ režiích obvykle snaží přidat cosi navíc. Bohužel se však opakovaně ukazuje, že právě hlubší záběr nepatří mezi jeho nejsilnější stránky. A také to vypadá, že Havelkovi dlouhodobě chybí téma, ke kterému by doopravdy chtěl, a hlavně dokázal říci cosi podstatného. Pokud téma dostane zvenčí, hrozí, že je rozmělní na shluk efektních, ale dost povrchních a co do výpovědní hodnoty zanedbatelných jednotlivostí – takto dopadl „osmašedesátnický“ Exit 89, ke kterému jej loni přizvala Archa. Dobré úmysly jakoby přebíjela zažitá vostopětková zábavnost: sice chytlavá, ale nesoustředěná a prvoplánová.

Nejspíš nebude náhoda, že Havelkovou nejsmysluplnější prací zůstává inscenace, v níž metodu „proimprovizování se k pevnému tvaru“ použil poprvé (alespoň na profesionální půdě). Drama v kostce (Studio Ypsilon) se totiž de facto zabývá samo sebou – prolínáním napůl iluzivního a napůl skutečného divadelního světa, v němž se vše odvíjí od schopnosti stvořit a zabydlet svůj vlastní imaginární prostor. V následujících titulech už nově objevená metoda vedla jen k sériím variací, které až do vyčerpání rozvíjely několik záměrně banálních situací. Černá díra (Dejvické divadlo), Indián v ohrožení (HaDivadlo) nebo Kam vítr, tam pláž (Studio Ypsilon) jsou inscenace více či méně vtipné a jako takové si našly své publikum; o tom, zda se jim skrze mechanické opakování daří dosáhnout jakéhosi přesahu, však lze mít silné pochybnosti. A to i navzdory tomu, že v příslušných programech nechybí sofistikovaně vyhlížející úvahy o prostoru, relativitě či času. Ubu se baví ovšem v tomto ohledu znamená důležitý krok vpřed: oproti všem výše jmenovaným inscenacím se vyznačuje nejen posunem k drastičtějšímu humoru, ale také sympatickou snahou držet se tématu a vytvořit podstatně komplikovanější strukturu. Variace a formální hrátky sice nechybí ani tentokrát, zatímco však v předchozích titulech byly současně cílem i prostředkem, jsou nyní vlastně jen zábavnou vatou, která vyplňuje čas předtím, než se doopravdy začne něco podstatného dít.

Svět je krásný (ne, není)

Proč nese inscenace podtitul „Aerodynamická ubunalita“ (jehož snaživá vtipnost je sama o sobě na pováženou), se ukáže hned při vstupu do hlediště: scénu tvoří velmi realisticky vyvedená kabina dopravního letadla, kterou postupně zaplňují cestující (herci budou celý večer sedět zády k publiku, jen občas se vypraví do uličky). První třetina představení nabízí to, nač jsme u Havelky v posledních letech zvyklí: kolísavě vtipnou citaci rituálů spojených s létáním, od bezpečnostní instruktáže až po roznášení jídla nebo skyshop – a samozřejmě i jejich zálibné variace. Když došlo na dlouhou sérii dotazů spojených s roznášením nápojů – od normálního čaj s mlékem? se zvolna dopracovaly k absurditám typu čaj s vodou? – vydrželi se až do konce bavit jen diváci opravdu oddaní. Dojde i na další Havelkovu slabůstku v podobě záměn postav: čtveřice hereček s pomocí několika figurín nepravidelně rotuje v rolích letušek a cestujících. Technicky je to provedené výborně, přinejmenším ze zadních řad se opravdu nedalo poznat, kdy se vlastně dámy měnily, jenže málo platné, celé to není víc než ornament, který se záhy okouká.

Zhruba ve třetině se ovšem začne ukazovat, že inscenace má přece jen vyšší ambice. Je stále patrnější, že na palubě „něco“ není v pořádku: mobily museli pasažéři odevzdat hned na začátku (letenky sami dobrovolně směnili za „univerzální“ lžičku), nyní však dokola opakované floskule typu děláme to pro vaši bezpečnost rychle nabývají na hrozivosti. A také se ukáže, že každý cestující míří úplně jinam a že vůbec není jisté, kam vlastně letadlo letí. Palubní personál je stále vyhýbavější, podezřele často se objevuje ochromující výstraha před (nepřicházejícími) turbulencemi. Jenže když se nervozita vystupňuje až téměř k výbuchu (po spoustě veselých peripetií, samozřejmě), vtrhne do kabiny rozverně přiopilý kapitán a spustí oslavy přeletu rovníku. Pasažéři se ochotně nechají „ubavit“, přestanou se o svůj osud zajímat a pokud se někdo přece jen pokusí vzpěčovat, je svépomocí zahnán zpátky do houfu. Úroveň zábavy dále klesá, trapnost začíná být téměř nesnesitelná: vrcholem je všeobecný striptýz, při kterém se – aby to bylo co nejnechutnější – předvádějí pánové s ne právě ideálními postavami. Nakonec dojde na skutečnou katastrofu – nebo taky možná nedojde, třeba to byl jen další planý poplach a kyslíkové masky vypustil kapitán za účelem ještě větší legrace. Mohl by to být docela silný konec, jenže představení setrvačně běží dál: zbývá ještě pár vtipů a světelné efekty, jaké má Havelka ve zvyku předvádět ve finále skoro vždycky – tentokrát na motivy ubuovské spirály. Pak vše s polopaticky názornou ironií ukončí píseň What a Wonderfull World.

Metoda a její hranice

Ubu se baví vychází z trochu průhledných pravidel modelového divadla, populárního v šedesátých letech: skupina postav, sestávající spíše z reprezentantů určitých typů než z individualizovaných osob (buranská dvojice, starostlivá maminka se zakřiknutým dospělým synem, nedůtklivý vědec, seznámeníchtivý ňouma) je vystavena neurčitému, stále stupňovanému tlaku a pocitu ohrožení, kterému nedokáže důstojně vzdorovat. Co takový model demonstruje, je zřejmé. Až moc. Není jistě sporu o tom, že stádnost, neschopnost postavit se autoritě (třebaže pochybné), ochota vzdát se svobody i vyšších cílů (byly-li jaké) a nechat se lacino koupit konzumem a pokleslou zábavou je bolavé místo celého dnešního světa. Jenže Ubu se baví to bohužel připomíná způsobem, který kromě základní teze nesdělí nic moc objevného ani provokativního; z nejběžnějších komediálně-satirických kolejí navíc nevybočí ani pojetí jednotlivých postav. Další potíž je v tom, že inscenace působí poněkud rozplizle: řada významně se tvářících témat a motivů poslouží pouze coby odrazový můstek pro pár legrácek a pak tiše vyšumí (podezřelá islámská cestující, kupříkladu). Skoro to vypadá, že metoda „bezcílné“ kolektivní improvizace zde narazila na své limity a její účastníci ještě ke všemu projevili pramalou odolnost vůči pokušení být neustále a za každou cenu vtipní.

Není pochyb o tom, že Ubu se baví nabízí pořádnou dávku prvoplánového humoru, banalit a trapnosti; podle nátury se lze bavit, nudit nebo klopit oči studem. Tak úplně jednoduché to ale není, inscenátoři se zjevně snaží klamat tělem: pouštějí se sice daleko za hranice pokleslosti, zároveň by však byli rádi, aby to vše vyznělo jaksi na druhou, coby úmyslně stupidní zábava v ironických závorkách a s nevyřčeným pošklebkem „sami sobě se smějete“ (alespoň v to optimisticky doufám). Otázkou je, do jaké míry tento v principu chvályhodný záměr vychází. Inscenace totiž nabízí natolik nesourodou spršku zábavnosti, že se případné ironické závorky mohou jevit jen jako pouhé alibi, dobré především k tomu, aby bylo možné upíchnout zcela libovolný veselý nápad. Což platí nejen pro všudypřítomné hlášky nebo sérii slaboduchých „záchodkových“ vtipů v úvodu, ale především pro estrádní eskapády kapitána letadla, tedy pasáž, která má pro druhý plán inscenace zásadní význam.

Je zřejmé, že překlopení napětí a pocitu ohrožení do triviální a bezstarostné zábavy je klíčovým místem, jenže stejně tak nelze nevidět, že Petr Čtvrtníček tu pouze rutinovaně zopakoval svůj omletý bodře bavičský typ (dokonce včetně recyklace některých vlastních starších scének). A všechno si to tak snaživě říká o smích, že se vnucuje hrozná myšlenka: není to tam nakonec hlavně proto, že si chtěl bavič Čtvrtníček pořádně a po svém zařádit? Hlubokomyslně lze interpretovat ledacos, faktem ale je, že přímočará legrace tentokrát jakýkoli druhý plán jednoduše převálcovala. Záměrně, nebo to tak prostě vyšlo? Těžko soudit. V každém případě to vypadá, že se Havelka chytil do pohodlné pasti, v níž se už řadu let spokojeně a úspěšně rozvalují o dvě generace starší sklepáci – to, co začalo jako parodie a výsměch podbízivé pokleslosti, se nakonec samo stalo podbízivou pokleslostí.

Ubu se baví je inscenace, která vzbuzuje zároveň sympatie i lítost: inscenátoři se zjevně snažili říct cosi podstatného, moc hluboko se však nedostali. Chtěli být ironicky nad věcí, a nedokázali překročit svůj vlastní bavičský stín. Přilepené ubuovské narážky (včetně parafráze kdyby nebylo letadel, nebylo by nebe) působí za těchto okolností především jako nešťastné připomenutí kontextu, který by snad bylo milosrdnější neznat. Alfred Jarry před více než sto lety přišel s archetypální postavou, která sice drasticky provokuje a baví, ale o stavu světa toho dodnes říká více, než by bylo světu milé. A Jan Grossman před čtyřiceti lety Jarryho antihrdinu kongeniálně přesadil do souřadnic své doby. O něčem takovém se může jejich dnešním následovníkům jen tiše zdát.

Divadlo Na zábradlí Praha – Ubu se baví. Koncept Jiří Havelka, Zdeněk Janáček a Dáda Němeček. Režie Jiří Havelka, scéna Dáda Němeček, kostýmy Lela Geislerová, dramaturgie Ivana Slámová a Zdeněk Janáček. Hudba MIDILIDI. Premiéra 22. února 2010.