Co ostatní nechtějí slyšet (No. 1)
Pražská multikulturní centra Klub ROXY a Experimentální prostor NoD slaví 26 let své existence a při této příležitosti se v nich opět koná narozeninový festival, tentokrát s číslicí 26 – BE26. Během tohoto týdne sem můžete zavítat na různé koncerty, výstavy anebo na některou ze čtyř autorských inscenací, které tematicky přímo zapadají do letošního „osmičkového“ roku. Zaměřují se totiž na různé zásadní okamžiky naší historie a osobní příběhy lidí, kteří byli její součástí. Zároveň by měly nabízet i aktuální přesahy do současnosti, jelikož je spojují taková témata, jako je lidská svoboda nebo společenská odpovědnost.
Divadlo Dagmar představilo scénickou kompozici Osm statečných. Foto Divadlo Dagmar
První představení se v NoDu odehrálo včera večer. Jako host se zde představilo Divadlo Dagmar se scénickou kompozicí Osm statečných, pojednávající o moskevské demonstraci proti okupaci ČSSR v roce 1968. Inscenace vychází ze sborníku dokumentů a rozhovorů Za naši a vaši svobodu editora Adama Hradilka a knihy Natalie Gorbaněvské Poledne. Právě ona byla jednou z „osmi statečných“, kteří se 25. srpna 1968 sešli na Rudém náměstí v Moskvě a s několika transparenty protestovali proti ruské invazi do ČSSR. Během chvíle je však surově napadl dav kolemjdoucích a policisté v civilu. Následně je odvezli k výslechům. Většina z nich byla poté odsouzena k odnětí svobody, deportaci do pracovních lágrů, vyhnanství, nebo pobytu v psychiatrické léčebně. Po propuštění velká část účastníků protestu emigrovala.
Inscenace je mozaikou soudních výpovědí šesti z obviněných. Foto Divadlo Dagmar
Inscenace Divadla Dagmar je mozaikou soudních výpovědí šesti z obviněných a vzpomínek zbylých dvou – Natalie Gorbaněvské a Viktora Fajnberga. Natalie nebyla odsouzena jen kvůli tomu, že v době procesu vychovávala malé dítě. Viktor se soudu dokonce ani neúčastnil, byl totiž označen za psychicky chorého a poslán do psychiatrické léčebny. Podobně nakonec skončila i Natalie, kterou do ní však odvezli násilím o dva roky později. Jakmile ji propustili, emigrovala. Mírně odlišné postavení těchto dvou osob vzhledem ke zbytku obviněných tvůrci akcentují především skrze prostor. Šestice demonstrujících je proti sobě rozsazena na židlích po pravé a levé straně jeviště, kdežto Natalie s Viktorem po celou dobu představení prolézají jakousi členitou a stísněnou dřevěnou konstrukcí, která se nachází uprostřed mezi židlemi. Svým tvarem připomíná bludiště, z něhož není úniku – zrovna tak jako před politickou mocí. I když tedy byli Natalie a Viktor svým způsobem ze zbytku skupiny vyděleni a její členové se obecně odlišovali různou mírou vzdělání (mezi obviněnými byl jak dělník, tak fyzik nebo lingvistka), spojovaly je ideje, za které demonstrovali. Na tuto propojenost v rámci skupiny tvůrci poukázali jednak v jednotlivých projevech obviněných, v nichž například žádali o milost pro ostatní účastníky, jednak symbolicky skrze minimalistické kostýmy. Všech osm herců na sobě totiž mělo kombinaci bílého, černého nebo šedivého oblečení.
Představení stálo primárně na dynamických scénách. Foto Divadlo Dagmar
Představení stálo primárně na dynamických scénách, během nichž hrál vždy jeden z herců obviněného a pronášel slova, která zazněla z jeho úst u soudu, a dva ze zbylých herců, sedících v přední řadě hlediště, představovali jeho soudce. Tyto výstupy střídaly promluvy Natalie a Viktora na konstrukci. Projevy účinkujících působily ve většině případů velmi věcně, což ještě podpořilo sílu jejich vyznění, v němž se mnohdy zjevovaly až děsivé analogie k současné politické situaci v Rusku, ale i u nás. Ve značném množství scén například soudci obviněné neustále okřikovali a zakazovali jim rozvíjet jejich názory. Ti se nakonec jakéhokoliv slovního projevu raději vzdali. Zamrazilo mě také ve chvíli, kdy Viktor hovořil o své protestní hladovce, během níž ho násilím krmili skrze nosní dírku. Stačilo si vybavit současný stav vězněného režiséra Olega Sencova…
Tvůrcům se velmi dobře podařilo na konkrétních historických materiálech vystihnout přesahy k současnosti. Bez jakéhokoliv patosu zde nastolili otázky týkající se svobody, spravedlnosti, odpovědnosti, opakující se historie a politické stagnace. Silné vyznění a aktuálnost inscenace značně podpořilo i nedávné dění v Rusku: v rámci 50. výročí protestní akce „Osmi statečných“ se na Rudém náměstí sešlo několik lidí (včetně jednoho z původních účastníků) a tři z nich byli zatčeni kvůli tomu, že se pokusili rozvinout plakát se stejným heslem jako v roce 1968.
Divadlo Dagmar, Karlovy Vary – Osm statečných. Režie: Hana Franková. Hrají: Sabina Vojvodová, Magdaléna Hniličková / Ivana Sedláčková, Tereza Pachtová / Kateřina Boušková, Ondřej Pečený, Martin Jurajda, Jan Hnilička, Jiří Švec / Jan Mrázek, Ladislav Karda / Karel Polanský / Jan Mrázek. Premiéra: 29. 11. 2015. Experimentální prostor NoD, Praha v rámci festivalu BE26, 23. října 2018.
///
Více na i-DN:
Žhavé zprávy z Hronova (No. 1)
…
Komentáře k článku: Co ostatní nechtějí slyšet (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
