Bedřich Smetana: Dalibor
Dramaturgická úprava:
Miloš Forman
Libreto:
Tomáš Studený a Pavel Drábek (2019) s přihlédnutím k původnímu libretu Josefa Wenziga v překladu Ervína Špindlera (1868) a libretu Pavla Drábka (2008)
Aleš Briscein v titulní roli ve Formanově verzi Dalibora v Českých Budějovicích, 2019 FOTO PETR ZIKMUND
Postavy:
Dalibor
Milada
Král Vladislav
Velitel stráže
Žalářník
Jitka, Daliborova stoupenkyně
Vít, Jitčin přítel
Soudce
Sbor soudců, zbrojnoši, lid
I. dějství
Vstoupí sbor a Jitka s Vítem.
Sbor: Zlá vzpoura bouří nad krajem, soud má dnes býti vynesen a viník bude popraven, Dalibor! Dalibor!
Vstoupí král Vladislav, soud a královský doprovod.
Vladislav: Mí vzácní dvořané a pánové, svolal jsem vás dnes k nejvyššímu soudu. Jak víte, v království, kde vládl mír, ničivé živly bují a tíhnou k násilí. Odbojný Dalibor tu řádí. On Ploškovice přepad s vojsky svými, proniknul na hrad a pána hradu zabil! A když vojska má zjednat měla právo, krvavý odpor kladl stále dál i svému králi! Po dlouhé a kruté bitvě konečně se vzdal, poražen. A bude hnán před soud, spravedlivý váš soud, vrah Dalibor. Však slyšte, nyní vstoupí se žalobou mrtvého sestra Milada, vzácná paní.
Vstoupí Milada.
Milada: Je to jak dnes, když vzpomínám na tu hrůznou noc. slyším to stále znovu, výkřiky strašlivé! Jak zčistajasna stráže volají nádvořím a to jméno zní jako z pekel, Dalibor! Dalibor!
Pak začala bitva a šlehaly ohně, pach kouře a krev! A svištěly šípy a řinčely zbraně, ta hrůza a řev! Tu zaduní rány, jak lámou brány, jdou povraždit nás! Ty děsivé hlasy ke mně přichází! Ach! Slyším je zas.
Zázrak, že unikla jsem pryč z hradu a schovala se poblíž a cítila žár, jenž domov nám zachvátil. Když najednou vidím svého bratra, je poraněný, s námahou dýchá v krvi a čeká na svou smrt. Duši poručil s úlevou pryč z tohoto údolí, kde právo ani zákon nemají zastání. V tom světě ani já zastání nemám, vždyť ještě stále žije vrah! Žaluji vám! On je ten žhář! Zde ať je souzen a odsouzen za naši krev!
Dalibor! Dalibor!
Sbor: Za zločin jej čeká trest.
Jitka: On vrah není! On vrah není! Dalibor! (Ossia: Spravedlivý konal trest.)
Vladislav: Sdílíme s vámi žal, však vrátit zpět se život nedá. Leč zastanem se vás. A právo vám i zemi dá teď soud. Ať vstoupí Dalibor sem, ať se hájí!
Milada: Tak to je on? Ta jeho tvář, to nemůže být vrah. Ta jeho tvář a jeho očí zář, to že je on? Ten Dalibor?
Lid: Teď souzen bude Dalibor, před králem. Ach, ta tvář! To že má být on? Před králem bude odsouzen, hrdý Dalibor.
Vladislav: Zde tento muž je rytíř Dalibor. Je obžalován z vraždy, vypálil hrad a zburcoval lid. I proti králi povstal! Co na svou obhajobu můžeš říct?
Dalibor: Co král tu řekl, to jsem všechno spáchal! Já na život jsem sáhl a pravda je, že pálil jsem i hrady!
Já nechtěl nikdy násilí a boj, po smíru jsem jen v hloubi duše toužil. Já přál si vždycky jen spravedlnost, pro právo a pro pravdu já vždy jsem žil.
Kdo z vás kdy zaslech v hudbě poselství, jež rajským tónem srdce vábí, (Ossia: krásou ducha srdce…) píseň o svobodě, o přátelství, co zní jen tam, co zní jen tam, kde svornost vládne a cit, kde život v úctě je, jen tam, tam volně dá se žít!
Však teď… už dlouho měl jsem spory s pánem na Ploškovicích, králem hájeným.
On pole zabíral nám. Já vypravil jsem posla, přítele svého, muže bez hany, by urovnal spor v míru, nebo stížnost králi dal… On, krysa prašivá, nechal ho setnout! Jen tak, bez soudu! A hlavu nabod na kůl na hradbách! Ten odporný zločinec se mi sprostě vysmíval! Nevinnou krev musel jsem smýt! Duše čistá, dobrotivá byla zrádně, podle zmařena.
Milada: Nevím, zdali mám jeho slovům věřit.
Dalibor: Tak přísahal jsem pomstu, strašlivou pomstu! Ploškovic musel splatit bezpráví vlastní krví! Velel jsem do zbraně a zaútočil na hrad.
Kát se za to nechci. Jsem vinen, já jsem jeho kat!
Vladislav: Nelze však právo do svých rukou brát!
Dalibor: Je právo nade vším, když slepý je král!
Vladislav: Ty bouříš se tu proti svému králi!
Dalibor: Já byl jsem v právu, on se prohřešil. Však zákon ctím! Teď suď mě, králi, sám. Kdo křivdil, platit musí životem! Jen pozor dej si, králi, aby sám zlořádu hanebně jsi nesloužil!
Milada: Je troufalý!
Sbor lidu: Má kuráž, odvážně promluvil!
Soudcové: Ty souzen budeš za urážku krále!
Dalibor: Proč mám na světě žít, kde vítězí klam? Být vystaven zvůli a obviňován, křivě obviňován.
Milada: On cítí, co já!
Dalibor: Všem jsem napospas dán a souzen mám být, že právo jsem hájil, mám být potrestán.
Milada: Ach, vím, už to vím!
Dalibor: Že zločin jsem trestal, jsem pranýřován, křivě obviňován, souzen, obětován.
Milada: Já cítím s ním.
Jeden ze soudců: Slyš, Dalibore, soud tvůj ortel určil: v žaláři temném život dokonáš.
Lid: To je ortel zlý, hanebný. Za živa být jak pohřben, přikován tlít ve tmách vězení.
Dalibor: Proč, Bože, ztrácím všechnu svoji sílu? Proč ztrácím náhle všechnu svoji sílu? Proč v temnotách mám nadosmrti žít? Již cítím svých okovů tíhu, já zřím tě v oblacích, slyším tvůj hlas! Ty povolals mě k sobě, nadešel už můj čas.
Na výšinách zní píseň tvoje zas!
Lid: Je vznešený, tak jako král!
Dalibor: Teď veďte mě do útrob kobky temné, jsem připraven, jsem připraven už na smrt. A nadobro od těla odpoután, bez okov, volný chci stoupat k modrým výšinám!
Lid: Takový muž! Vznešený muž! Jako král, jako rek, udatný rek to byl.
Dalibor odveden.
Milada: Můj králi, vyslyš prosbu mou. Nechte ho žít, nechte ho žít,
už potrestán byl dost a dost. Být přikován, pomalu zemřít je krutější než v boji padnout. Žalobu svou odvolávám, nechte ho žít, už trpěl dost, byl potrestán.
Soudcové: Nad zákon sám se postavil, za zločin trest si zasloužil.
Milada: Ach, pánové, já prosím vás, já snažně prosím vás. On není zlý, a pravdu mluví. On není zlý, a pravdu mluví.
Žalobu svou odvolávám, nechte ho žít, už dost a dost byl potrestán. Smilujte se. Milost, milost.
Soudcové: Rozsudek určil zemský soud! Za vraždu a za buřičství, že protivil se králi, je odsouzený. Tak určil soud!
Milada: Tak určil soud? Zrušte ten soud, milost, milost, nechte ho žít! Já žádám vás.
Vladislav: Zde řád a zákon vládnout musí, ty sváry věčné zemi dusí. On ohrozil mír v království a tu pak musí city stranou. Vzpoury se šíří, rychle kvasí, ty třeba hubit s přísností. Jen tak se právo a pokoj v zemi rozhostí!
(odejde s celým dvorem, zůstane Milada a Jitka)
Milada: Já šílená tu za něj nakonec prosím… Já však jsem ta ukřivděná!
Vždyť je vrahem mého bratra, a přece čisté srdce má. A cítím, že nelže, i když tolik to bolí. Teď nevím co dál, vždyť to já způsobila,
že v temnotách tak strašně skoná! Co dál, co dál, jen jeho stále v mysli mám, jsem zoufalá!
Jitka: Však z lásky! V níž naději má na život, když mu odpustíš!
Milada: Na život?
Jitka: Vysvobození!
Milada: Co říkáš?
Jitka: Následuj mě dál. Spojme síly, naději máme, když odvážný čin uděláme, že v bídě a nouzi svobodu mu můžeme dát!
Milada: V té trýzni a nouzi naději má! Jak ráda jdu s tebou, můžeme-li volnost mu dát.
Milada + Jitka: Z té kobky a temnot, kde krutě umírá, my osvobodíme jej, osvobodíme,
jen odvahu mít, a osvobodíme jej!
Teď odvahu a naději a kuráž musíme mít. Osvobodíme jej, my osvobodíme jej! (odbíhají)
II. dějství
1. scéna
Daliborovi stoupenci v krčmě, Vít mezi nimi.
Sbor: (pouze mužský) Hej! Do dna teď pijme, popadni džbán! Zubatá si spáry brousí, otvírá svůj chřtán!
Refrén. Tady semhle jedno pivo dej! (Ossia: Tralala…) Honem, další zčerstva nalejvej! La la tralala. A pijme do dna! La la la…
A tak vypijeme jeden sud a pak vyvalí se další sud. La la tralala. A pijme do dna! La la la…
Hej! Čert ať to vezme, život je pes! Až ten pes štěkne, s náma to sekne, zítra, třeba zítra, nebo ještě dnes.
Refrén.
Tady semhle jedno pivo dej! (Ossia: Tralala…) Honem, další zčerstva nalejvej! La la tralala. A pijme do dna! La la la…
Sotva narazí se třetí sud, brzy prázdný bude čtvrtý sud. La la tralala. A pijme do dna! La la la…
Vstoupí Jitka.
Vít: Už nechte pití a pozor dejte, Jitka nám důležitou zprávu nese.
Sbor: Nechte pití, buďte zticha, je tu zpráva! Nechte všeho, sláva tobě, sláva, sláva! Kdy se strhne útok náš? Kdy se strhne útok náš?
Ven s tím! Ven s tím! Odhal nám vše, panno líbezná, tu zprávu řekni nám!
Jitka: Máme plán, my máme plán, my máme plán, brzy z vězení ho dostanem! A co dál, co bude dál, co bude dál? My bít se budem, třeba proti králi povstanem!
Sbor + Vít: (společně s Jitkou) Bít se budem! Bít se budem! Odhodlaně povstanem proti křivdě a příkoří. A volný Dalibor pak s námi královský pyšný trůn pokoří! Dej Bože, plán ať se zdaří, pak dej nám jen povel!
Dej povel, a my bez bázně meče vytasíme k boji,
blízko bude vítězství!
Zprávu dej nám, zprávu dej nám,
zprávu dej nám, panno rozmilá!
Nám dej na vědomí, že již k útoku čas nastal, my bez bázně vybojujem slavně vítězství, vítězství!
Jitka: (společně s Vítem a sborem)
Zprávu dám, já zprávu dám, že vyšel plán
a že svobodný je Dalibor.
Máme plán, já zprávu dám vám,
že již k útoku čas nastal
a Dalibor se šťastně dostal z vězení, zprávu dám!
(všichni odejdou)
2. scéna
Ve vězení. Žalářník a Velitel stráže.
Velitel: Dávej si pozor, žalářníku! Král přísný dozor nakázal! Má velký zástup přívrženců, vzpouru by snadno rozpoutal.
Žalářník: Myš mi neproklouzne, pane, netřeba mít žádné strachy.
Velitel: Mlč, planá slova nemám v lásce. Říkám ti, dobrý pozor dej! Jsou zákeřní a nebezpeční. Hrozí tu bouře ukrutná a lázeň krvavá,
tak na něj dohlížej! (odejde)
Žalářník: Káže král! – Jsem to já, kdo je uvězněn. Já, jsem to já, já, jsem to já! Práce samá. Život nemám; stále sám, na všechno sám, úplně sám. S kým dá se v těchto místech mluvit? Rebel, vrah a násilník… Jsem tu přikován, jak za trest. I já si žití zde odpykávám. Co tenhle pán mně chce určovat?
Prý mlčet mám, prý mlčet mám… jen ať si to zkusí sám!
Vstoupí Milada.
Milada: Venku se stmívá, už bude noc. Tak pojďte, pane, prostřel jsem na stůl,
pojďme jíst, jistě jste unaven. Musíte chvíli odpočinout, večeře čeká, pojďte se najíst, už bude noc.
Musíte být už unavený za celý den.
Žalářník: Děkuji, mám z tebe radost, jsem tak rád, že tě tu mám!
Nohy dneska cítím. (Ossia: Už svá léta cítím.) Sám bych to nezvlád, přísahám.
Milada: Pomůžu vám rád, řekněte jen.
Žalářník: Venku se stmívá a připozdívá. Pojďme jíst, dnes byl dlouhý, perný den.
Milada: Pomůžu vám rád, řekněte jen, cokoli chcete, zastanu snadno, síly mám dost. Musíte být už unavený za celý den.
Žalářník: (náhle si vzpomene) Dneska musím ještě jednou celý žalář obejít.
Milada: Snad to počká až na ráno, i vězení v noci spí.
Žalářník: Přišel rozkaz, musím dnes jít a jsem k smrti znavený!
Milada: Jestli chcete, jít mohu já. – Mlčím, pranic nepovím!
Žalářník: Správně bys tam neměl…
Milada: Rád bych…
Žalářník: Dobrá. Tak si pospíšíš! (odejde)
Milada: Můžu jít!
Teď je právě příhodný okamžik,
mám už cestu otevřenou!
Tam, do žaláře za ním spěchám!
Můžu jít!
Cítím k němu lásku, a přitom zlobou jsem rozervaná!
Co teď bude dál?
To pro něj, pro něj ztrácím sama sebe.
Slýchám i v noci ze sna jeho hlas!
Náhle tu stojím v rozpacích a nevím…
Dál musím jít, snad láska mi napoví.
Snad bouře přejdou, slunce vzejde nám.
Ach Bože, prosím, dej, ať se to stane.
Ten krásný sen ať naplní se, Pane.
Vidíš-li až do našich duší,
pak nám odpusť, odpusť…
Dál musím jít, jen dál,
ať stane se, co má se stát.
3. scéna
Daliborova cela.
Dalibor: Jen se to zdálo! Pořád stejný přelud! Slýchám ve snu hlas, čarokrásný hlas. Ze sna mě budí tváře zemřelých, všech těch, mnou zabitých i přátel, mrtvých mou vinou, mou vinou! Zůstal jsem sám.
Má vina. Sám sebe jsem klamal jen. Zaslepen věřil jsem ve svůj bláhový sen. Krásný sen o svobodě, o lásce, o spravedlnosti a cti. Však poskvrněn byl násilím a krví. Mě drásá hloub a trýzní výčitkami víc svědomí než pouta.
Má vina. Sám sebe jsem klamal jen. Zaslepen věřil jsem ve svůj krásný sen.
Má vina, jak jsem byl zaslepen!
Jak bláhově jsem věřil jenom ve svůj krásný sen.
Má vina, má vina…
Vstoupí Milada v přestrojení, nese meč.
Milada: Dar, Dalibore, tobě přináším.
Dalibor: Přinášíš trest za vše, co napáchal jsem? Za vraždu, za tu vraždu neseš mi smrt? Zab mě a pomstu vykonej rychle, čekám!
Milada: Že pomstu konat mám? Což nevidíš moji lítost, s níž jdu za tebou? Já jsem tvůj žalobce, ta žena, jež pohnala tě k soudu. Je mi to líto, netušila jsem… Má je to vina, že přikován tu trpíš.
Dalibor: Milado! Ty zdáš se mi!
Milada: Jsem, jsem to já. Však spatřit tě jen jednou stačí…
Cítila jsem, že jsi dobrý člověk. Snad odpustíš té, která prosí a jež sem přišla s nadějí. Jdu vrátit tobě zase svobodu. Tak, v převleku jsem se dostala sem k tobě, za pomoci přátel, co na tě čekají.
Tví přívrženci jsou už připraveni zde, za hradbami. Vylámej mříže tady tímto mečem a cesta na svobodu je volná!
Snad mám teď chvíli poslední ti říct, co cítím, tobě vyznat lásku svou. Snad osud nám přát bude víc,
doufat smím, šťastnější dny že nastanou.
Dalibor: (společně s Miladou) Ó Milado! Jak moh jsem být tak slepý?
Jak moh jsem být tak slepý? Čistou láskou snad strašný zločin odčiním, vykoupen láskou, přátelstvím!
(sám) Prosím, ať mi odpustíš! Jsem na vině, že dívku nádhernou jsem poranil. Zabil ti bratra! Chci být ti bratrem, přítelem a vším… Lásku dám ti a doufám v odpuštění!
(Milada odchází)
Co dál? Ten boj zastavím!
Ať ztichne bouře, ztichne bouře, co mojí vinou plá, nenávist, kterou sám jsem jen rozdmýchal.
Ať ztichne bouře, co mojí vinou plá! Zaženem zášť, co prolévala krev, co prolévala krev! A láskou naší teď zažehnáme hněv, a láskou naší teď zažehnáme hněv!
Dost je té vzpoury, už dost je násilí! Už žádné vraždy, také jsme křivdili. Již za nedlouho – jsem pevně odhodlán, ve jménu lásky, kterou tu přísahám!
Žít mohu zase! A dýchat nadějí, že se naše sny snad brzy vyplní! Láska a pravda naším buď znamením! Upřímnou láskou vše v dobré proměním!
Ať ztichne bouře, ztichne bouře, co mojí vinou plá, nenávist, kterou sám jsem jen rozdmýchal. Zaženem zášť, co prolévala krev, a s láskou v srdci teď zažehnáme hněv,
teď zažehnáme hněv!
III. dějství
1. scéna
Vstoupí král Vladislav, sbor soudců, Velitel stráže a Žalářník.
Velitel: Chystá se vzpoura, útočník se blíží!
Králi, vzácní pánové, zrádný úklad odhalen byl. Proto jsem náhle pohotovost svolal takto vprostřed noci a hlásím v hradu stav ohrožení!
Vzbouřenců horda chystá útok na hrad. A už i do hradu se vplížil Daliborův stoupenec!
Ten muž je všeho příčina!
Chtějí ho mít. Žalářník důkaz vám dá.
Žalářník: Věrně sloužím svému králi vždy, je však nelehký úděl můj. Tam dole v tmách já sám jsem vězeň. Nade mnou, králi, se slituj.
Nějaký mládenec, zda prý pomocníka k sobě nehledám… Už dávno vím, jak lidé klamou, a přesto zmýlil jsem se sám! Jak hrůza polila mě dneska, když se hned zrána vytratil! Že vyzvědač to byl a zrádce, jsem celou dobu netušil!
Ten chlapec pomáhal mi se vším a měl jsem ho za přítele. Dnes zmizel. Zanechal jen měšec a tento lístek: „Ber a mlč!“ Za žádných třicet stříbrných svého krále, zemi nezradím! Slituj se nade mnou, králi, jsem blázen, zrádce ale ne! Věrně sloužím svému králi vždy, je však nelehký úděl můj. Já v dobré víře zmýlil jsem se, já nejsem zrádce! Nade mnou, králi, se slituj.
Vladislav: Už s ním zmizte pryč. (k Veliteli) Za tvé zprávy díky.
Co, pánové, radíte králi dělat? Dalibor je teď pro lid jak mučedník! I jeho smrt je hrozba! Dám vám chvíli. (sbor odejde stranou)
Vláda jak kříž, vláda jak kříž, jenž na prsou mě tíží. Jak mám se nyní rozhodnout? Jak jednat? Jak soudit mám, zda má, či nemá žít? V míru a bezvětří se snadno vládne, kdy mečem růže žádná nepovadne. Na rodné pláni smí vládce sít jen požehnání.
Když náhle škůdce úrodu však plení a hráz neštěstí dme se k protržení, pak vládce sady mečem proklestí. Váhám, jak váhá ten, kdo jist si není, kdy právo mám dát mečem rozhřešení. Jsem stále nesvůj, stále na vahách.
Vláda jak kříž, a svědomí mě tlačí a tíží. Jak nekřivdit, neublížit? Každý den vstávám s přáním jediným, ať Bůh dá, že zavládne mír, v mém království zavládne mír. (sbor zpět)
Jen pojďte dále! Máte už odpověď?
Sbor: Dalibor hrozba je pro království, a proto radíme, ať zemře hned!
Vladislav: Tím zemře pouze tělo! Ten muž je výjimečný, má schopnost davy okouzlit, ty ho zbožňují! Tím stvoříme z něj oběť. Jen zas to bude vřít a nepokoje začnou, už nyní doutnají.
Sbor: Byl jako zrádce souzený!
Nebude v zemi mír, když bude žít. Čas máme, dej ho popravit.
Vladislav: To příliš nepomůže. Náš stav je vážnější! Jak odhodlání zlomit, jak mu tu přízeň vzít? Jsem král, a musím hledět na původ šlechtický… Já hájit musím zákon i čest, být důstojný…
Sbor: Čemu se říká, králi, čest? Nebude v zemi mír, když bude žít. Jsou zrádci; patří na ně lest!
Vladislav: Pak léčkou tedy… Co kdyby… ten chlapec… ho sám zabil… a byl pak popraven… Všem rozhlaste, že Dalibor byl v cele své dnes zavražděn. A viník bude popraven. Tak má se stát.
Ať přijde kat
a popraví ho v tichosti, až vzejde den.
2. scéna
Dalibor ve své cele.
Dalibor: Tak přišel čas… Dlouho, co bylo slyšet odbíjet půlnoc. Každou chvíli mě už z vězení moji přátelé vyvedou! A teď… Teď počkat, až mi hák a lano hodí… To je snad věčnost. Tak už pojď, je čas! Ne! Zrovna teď! Je slyšet zvenčí kroky. Kdo právě teď prochází vězení?
Vstoupí Velitel a stráž, vedou spoutaného Víta.
Velitel: Je tady! Bez okovů! A co vidím? Ta mříž je vylomená!
Dalibor: Tak, tu jsem. Mít ještě chvíli, byl bych zase volný. Jak z klece jestřáb uletěl bych vám, a svěžím vzduchem svoje křídla roztáh, byl bych zas venku, zase svobodný!
Velitel: Tví zrádní přátelé, hrdlem propadnou!
Dalibor: Zapřísahám tě, nech je, jsou nevinní. Mě máš, tak jít je nechte. Nech je žít. Zač trestat je? Že věrní zůstali?
Velitel: Tak dost! Už vzdej se planých nadějí. Ten kluk, co byl tu, všechno vyzradil!
Dalibor: Že kluk? Že kluk? Chraň bůh! Je krásná tvoje lež! To dívka byla tu.
Velitel: Co na tom? Co na tom? Přesto jsi nic nevyhrál! Zde pod věží jsme chytli toho zrádce,
co měl ti pomoct ven. – Tvým vrahem stal se. Dnes všichni zví, že Dalibor tu v cele své byl zavražděn.
A viník bude potrestán. A Dalibor, tak káže král, má důstojně být popraven, až vzejde den.
Dalibor: Že král? To je lež! Jak to? A proč?
Velitel: Víš dobře proč! To tví lidé tu chystají se vzbouřit! Pomsta tvá už stála až příliš krve a lidských životů.
Dalibor: Tak jsem to nechtěl. Na chvíli svět byl pro mě rájem nádherným a nyní, a nyní platit mám za své hříchy tu krutou daň, když se tak chce žít.
Velitel: Čeká už kněz, za duši tvou se modlit.
Dalibor: Děj se, co děj. Jsem připraven jít na smrt. Ty konej vůli královskou, jak musíš.
Já pohrdám jí, hlavu neskloním. Skláním se jen před soudcem nejvyšším a spravedlivým, k jeho soudu kráčím, tam odevzdám svou oběť nejvyšší. (k Vítovi) Však je mi líto smrti tvé. Ve zlé době jsi mi, příteli, na pomoc přišel, a za tu službu máš popraven být. (Vít odveden)
Jen rozloučit mě nechte ještě na malou chvíli, zář sluneční toužím spatřit, jak zem probouzí, mou rodnou zem. Už nikdy více ji nespatřím. Bože můj, ať tvá ruka Miladu ochrání. Za ni jen tu já poklekám, za ni tě prosím.
Jen dál, jen dál! Mou duši smrt neleká! Já znám ji z bitev, já znám ji z bitev!
Milado, lásko má, tobě jsem ublížil…
Krev smyje vše, krev smyje vše, čím jsem se provinil.
Odejdou.
3. scéna
Milada, Jitka a Daliborovi stoupenci.
Sbor: Blíží se den a svítá nad krajem. (odbíjí zvon)
Sbor mnichů: (za scénou) Et lux perpetua luceat eis. Cum sanctis tuis in aeternum quia pius es.
Milada: Ne! On je popraven! Teď vzhůru! Tak vzhůru! Vzhůru, na ně! Za mnou! Za mnou! Hurá!
Jitka + zbrojnoši: Hurá! Hurá! Hurá! (odbíhají)
Sbor žen: Bledá záře nad obzorem, do ruda se barví krví. Smrti znamení, a hrůzy, náhle se před námi jeví.
Rudě září krev, co prýští, když se meče v boji zkříží. Jako oheň smrt se šíří, nemilosrdná, jen kosí.
Jitka: (s mrtvým Vítem v náručí, kolem pobití muži) Dalibor žije! Sám nese Miladu!
Dalibor: (přichází se zraněnou Miladou v náručí) Milado!
Milada: Já vím to, on, on bude žít. Jen já jsem jako v tmách a bloudím pustinou. Má krev odtéká a já se vznáším vzhůru.Necítím bolest, už jdu jinam. Jdu tam, jdu tam a on, Dalibor…
Dalibor: Jsem tady, má drahá duše, zůstaň se mnou, lásko má! Zůstaň, zůstaň při mně. Nenech mě tu samotného na světě! Zůstaň se mnou!
Milada: Dalibor…
Dalibor: Má lásko!
Milada: Dalibor… (umírá)
Dalibor: Milado!
(obejme mrtvé tělo Milady, Jitka opodál oplakává Víta)
Jitka: Leť, tam do věčného ráje,
nejdražší ty duše má.
Leť, tvá láska, nesmrtelná,
ta zář, ta zář duše tvé,
ta zář, ta zář i čas překoná.
Sbor žen: (se svými padlými v náručí)
Leť, tam do věčného ráje,
nejdražší ty duše má.
Jitka a sbor: Tvoje láska, nesmrtelná, ta zář, ta zář i čas překoná.
Vstoupí Velitel se stráží.
Velitel: Zas vládne právo, pořádek a klid! Ta horda vzbouřenců je rozprášena! Bůh králi žehnej!
Stráž: Král buď pozdraven!
Velitel: (zpozoruje Dalibora) Je po všem! Vzdej se už, Dalibore!
Dalibor: Přicházíte mi vítaní! Mí přátelé, jsem brzy s vámi! Má lásko, už jdu za tebou!
(Dalibor zabit)
Konec
Komentáře k článku: Bedřich Smetana: Dalibor
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
