Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy
Bejvávalo, bejvávalo…
Po šestadvaceti letech se na pražský Střelecký ostrov vrátila Divadelní pouť. Na pouhý jeden den a vlastně jen jako připomínka či pocta dávným časům a žijícím i, bohužel, již nežijícím osobnostem, které jí vdechly život a svého času – v roce 1985, kdy se konala poprvé – ji doslova vydupaly z úhoru doby.
Účastníci Divadelní poutě v roce 1985. FOTO ZDENĚK MERTA
Listuju si v dvě stě padesáti stranách knihy, jež při této příležitosti vychází, probírám se v ní stovkami fotografií a nemůžu se ubránit zklamání. Z dneška. Ne proto, že někteří z tehdejších aktérů už mezi námi nejsou, že každého zavál čas někam jinam. A už vůbec ne proto, že bych tesknil po oné době. Ale proto, že dnes v obdobných akcích – ať již ryze divadelních, či obecně jarmarečních – postrádám tehdejší volnost a svobodu. Byly to dny bezvýhradného osobního nasazení, neprognostikovatelného a – režimu tudíž nepohodlného – životního nadšenectví. Nebyl to jarmark s cetkami ani umělecký veletrh, ale slavnost, událost, tři týdny pestrobarevné vytrženosti. Na truc době. Asi jako když Beatles ve Žluté ponorce zpívají a tančí ve vesmíru ovládaném modrými příšerami Blue Meanies. Čirá radost, bez zpruzenosti teatrologů, opékaných špekáčků a drahého pití.
Přemýšlím, která akce se tehdejší Divadelní pouti nejvíc blíží. Bohnické Mezi ploty, či Babí léto? Vyšehradské Vyšehrátky? Letní Letná? Ostravský Dream Factory? Open program královéhradeckého DER? Theatrum Kuks? JH? PQ? …příští vlna/next wave…? 4+4 dny v pohybu?
Zčásti každá, v důsledku žádná. Možná chybí spiklenectví, podvratná konspirativnost, možná jsme unaveni z přemíry událostí a vjemů a nemáme čas se „jen tak“ sejít a radovat společným (po)bytím, tvorbou, divadlem. To mi chybí.
To je největší, aktuální poslání pěti dávných ročníků Divadelní poutě: Nevrhejme se jak můry do spalujících ohňů adrenalinových požitků, nepoměřujme jimi danou chvíli, neospravedlňujme svou únavu honbou za financemi a kariérou, neměřme umění penězi a návštěvností, ale buďme tady a teď. Neopouštějme své dětské sny a vize, ale navzdory jiným – aktuálním – problémům je uskutečňujme.
Vlastně jsem takovou akci nedávno navštívil. Festival nahých forem ve Vraném nad Vltavou. Sešlo se nás tam asi třicet, možná padesát. Performeři nabízeli různé – více či méně praštěné – akce, někdy vážně míněné, jindy jen rozvinuli nápad či se uchýlili k humoru. Ale to podstatné bylo uvnitř samotného dění. V celodenní atmosféře vzájemné tolerance, souznění a bytí. Vedle začínajících byli přítomni a své vize nabízeli renomovaní umělci. Jiří Surůvka seděl na židličce, u nohou psa, v rukou pivo a usmíval se jak sluníčko. Při všech produkcích i mezi nimi. Všechno sledoval, s každým se dal do řeči. Pivo bylo levné, performance plné zaujetí, vstupné symbolické.
Jsou stále akce a lidé, kteří odzbrojující volnost a otevřenost byvší Divadelní poutě nabízejí. Jen tyto akce mají jiné podoby. Je obdobně náročné je připravovat a nacházet. Je v nich – věřím – stále zakódována krásná iluze, nesmrtelná naděje. Nevím jak pro ostatní, ale bez ní by pro mne život i umění byly jen smutnými truchlohrami.
Komentáře k článku: Bejvávalo, bejvávalo…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
