Královský operní rituál
Premiéra opery Benjamina Brittena Gloriana je poslední šéfovský projekt Jiřího Heřmana, přestože funkci šéfa opery Národního divadla opustil už s koncem loňského roku. Inscenace je logickým a názorným zakončením Heřmanova úsilí jak ve vedení souboru, tak v jevištní estetice, kterou začal objevovat už prvními režiemi v Plzni. Ve srovnání s plzeňskými režiemi však Heřmanovy národně-divadelní inscenace vykazují snahu vyrovnat se s tradičnější podobou operního divadla. A také s prvky napodobivého, řekněme „náznakového“ operního herectví, po mém soudu na úkor stylové čistoty inscenací. Lze to v jednom případě doložit i v Glorianě, a sice druhou scénou druhého jednání, kterou Heřman postavil do kontrastu s důsledně formalizovanými dvorskými ceremoniály. Svým způsobem analogickou „pouliční“ druhou scénu třetího jednání přitom báječně řešil v souladu s hudbou opakovanými tanečními a tancem inspirovanými akcemi. V Heřmanových režiích v opeře Národního divadla jsem se ovšem nedočkal akcí typu plážových lehátek v plzeňském Bludném Holanďanovi, tedy imaginativního, protože důsledně „nerealistického“ překvapivého gesta. Přičítám to vlivu, který na Heřmanovy režie má konkrétní prostor, a je sympatické, že jeviště Národního divadla Heřman zjevně ctí jako posvátné, na můj vkus však až příliš nedotknutelné.
Gun-Brit Barkmin jako přísná královna Alžběta I. FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Také Glorianu určuje prostor, centralizovaný a souměrný, jemuž dominuje obří symbolická královská koruna, která se jako Damoklův meč spouští na královnu Alžbětu I. a zlověstně visí nad dalšími postavami a nakonec nad samotnou Anglií. Prostor pocitově uzavřený, přitom vzdušný a pokračující kamsi do dálav. Prostor výtvarně a barevně dotvořený nádhernými elegantními kostýmy, zvláště ony tmavě zelené evokují dvorskou noblesu. A pak dotvářený významovým a vizuálně atraktivním svícením, které spoluvytváří též prostor akustický, jak ho Heřman opět důsledně buduje: žesťové fanfáry se snášejí odkudsi zpoza stropu hlediště, komorní sestava výtečných muzikantů hraje z postranní přízemní lóže a nástroje sem tam zazní přímo z jeviště. Dirigent Zbyněk Müller nastudoval partituru precizně a sbor je výtečně sezpívaný – Heřmanův specifický „gesamtkunstwerk“ je na kvalitu hudební interpretace enormně citlivý.
V titulní roli inscenaci potvrdila své kvality ze zdejšího provedení Emilie Marty německá sopranistka Gun-Brit Barkmin: dokáže odlišit situace a stavy postavy drobnými nuancemi pohybu, gestiky a pěveckého výrazu, umí svůj hlas vystavit na odiv i upozadit, jak pěvecký projev permanentně podřizuje momentální dramatické situaci a výrazu pěveckému, pohybovému i gestickému – pěvectví je v jejím případě přirozeným prolnutím hlasových i pohybových a gestických prostředků. Ukazuje královnu Alžbětu I. jako vznešenou a přísnou panovnici i jako plachou nejistou ženu – právě ona tím nese jedno z hlavních témat inscenace a dodává jí vášeň a psychologii složité ženské duše. Na první premiéře pěvkyni v roli hraběte z Essexu adekvátně doplnil Norman Reinhardt, větším překvapením pro mě však byl na druhé premiéře Martin Šrejma, jenž namáhavou roli zvládl pěvecky na úrovni a postavu stvořil možná přesnější než Reinhardt. Také Kateřina Kněžíková přirozeně propojila hlasový a herecký výraz v postavě Penelope, podobně Kateřina Jalovcová v roli Frances, ale mohli bychom pokračovat, v obsazení není slabší místo, přestože Heřman opět pracuje převážně s mladými a mladšími českými pěvci ve zřejmém úsilí obnovit „národní“ soubor Národního divadla.
Přes veškerou nádheru a až barokizující bombastičnost je inscenace vlastně stroze věcná. Volný tok obřadných výjevů přirozeně a srozumitelně vypráví příběh, pro jehož pochopení ani není třeba v programu prostudovat výklad historických souvislostí z pera Ondřeje Hučína, který jinak velmi doporučuji pozornosti pro informace u nás ne zcela běžně dostupné. Nechybí Hučínův základní překlad libreta opery.
Proč zrovna Gloriana, když z Brittenova díla se u nás nehrály daleko podstatnější a ve světě hranější tituly? Protože je to pozoruhodné dílo, v němž Heřman objevil prolínání různých rovin od dvorské obřadnosti přes psychologické drama, „holdovací“ operu až po historické drama vášní. Naplnil požadavek moderní operní režie, a sice inscenovat na jevišti především hudbu s jejími významy, emocemi, souvislostmi. Inscenace Gloriany se může měřit s inscenacemi předních evropských operních domů.
Národní divadlo Praha – Benjamin Britten: Gloriana. Opera o třech jednáních nastudovaná v anglickém originále. Dirigent Zbyněk Müller, režie Jiří Heřman, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Alexandra Grusková, choreografie Jan Kodet, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Pavel Vaněk, Kühnův dětský sbor, sbormistr Jiří Chvála, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéry 3. a 4. března 2012.
Komentáře k článku: Královský operní rituál
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
