Divadelní noviny > Zahraničí

Bernard Lagier: Nepíšu pro svůj balkon

Hlas Bernarda Lagiera je jedním z nejpronikavějších v současné karibské dramatice. Narodil se v roce 1958 na Martiniku. Zprvu působil jako hudebník, hráč na saxofon a flétnu v několika hudebních skupinách jako například Skupině Hugha Charleca a Martinique Brass Band. Byl prezidentem Etc_Caraïbe, sdružení pro šíření a rozvoj současné karibské dramatiky. Nyní pracuje jako zástupce ředitele národní scény Tropique Atrium ve Fort-de-France. V roce 2005 napsal svůj první dramatický text, který se vzápětí stal klíčovou hrou nové karibské dramatiky. Hru s názvem Moi chien créole (Já, kreolský pes) vydal v roce 2007 Emile Lansman ve svém belgickém nakladatelství. V roce 2009 se Lagier spolu s dalšími šesti karibskými autory podílel na vzniku dramatického sborníku Embouteillage Caraïbe (Dopravní zácpa na Karibiku). Je rovněž autorem her La carte (Mapa) a L’orchidée violée (Znásilněná orchidej).

Nyní máme možnost seznámit se s jeho tvorbou také v Čechách, a to v rámci prvního ročníku projektu Ostrovy a kontinenty, který si klade za cíl propojit autory z Čech a Karibiku. V lednu tohoto roku se čeští autoři Kateřina Rudčenková a Martin Františák představili na Martiniku. V květnu měl být Bernard Lagier společně s martinickou dramatičkou a herečkou Daniely Francisque a specialistou na karibská divadla a dramaturgie Axelem Artheronem hostem 16. ročníku festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani. Plán však překazila koronavirová pandemie a my jsme se těšili, že se s Bernardem Lagierem a ostatními hosty z Martiniku potkáme alespoň počátkem prosince. Stane se tak, ale pouze virtuálně. Zatím. Stejně tak Karibská noc v režii Martina Františáka, složená ze scénických čtení Lagierovy hry Já, kreolský pes v překladu Vojtěcha Šarše a Cyklónů Daniely Francisque v překladu Kateřiny Neveu, se uskuteční online. Jak pochopíte z následujícího rozhovoru s Bernardem Lagierem, který vznikl loni během festivalu Zebrures d’autumne v Limoges, Praha a Česká republika se staly autorovým osudem. Takže je jisté, že se ještě setkáme, i když nakonec až napřesrok. Seznámit se s jeho osobností, tvorbou a divadelním Martinikem ovšem můžeme už teď.

Martinik může být pro nás Středoevropany velmi inspirativní například fenoménem tzv. kreolizace, tedy kulturní plurality. Jaká je skutečná situace?

V prvé řadě je třeba říct, že na Martiniku žili a žijí autoři, kteří ve svých dílech často odmítají kolonizaci. Píší o svých zraněních, jak říkáme v kreolštině ses bleses. Martinik je zvláštní země. Nejdřív ji obsadili jihoamerické indiánské kmeny, Taínové, Aravakové, Karibové. Tito válečníci přicházeli postupně a v určité době narazili na Evropany, které sem přivedl Kryštof Kolumbus. Přičemž často zapomínáme na to, že Evropané zde byli zprvu dobře přijati. Až časem se jejich přítomnost stala nesnesitelnou. Někteří obyvatelé řešili situaci sebevraždou, jiní útěkem. Z Martiniku se stala země, kam začali v době otrokářství přivážet Afričany, jimž násilím vnutili koncepci rasové podřadnosti a černé rase upřeli existenci v rámci lidského společenství. Dodnes tady žijí potomci takovým způsobem ovládnutých lidí. Po zrušení otrokářství přicházeli například Indové, kteří sem byli dováženi proto, aby nahradili pracovní sílu bývalých otroků. A přijížděli i další – Arabové, Asiaté… Takže Martinik je země rasově a kulturně smíšená, ale také země, která se musí vyrovnávat se svými traumaty. My všichni martiničtí autoři jsme potomky onoho mísení, vyrovnávání se a odporu. Zároveň máme otevřený vztah k ostatnímu světu, který je dán jednak tím, že žijeme na ostrově, a jednak skutečností, že se zde potkávají různé kultury a komunity. A právě v tomhle vidím smysl svého psaní. Je to dědictví, které jsme zdědili po Edouardu Glissantovi, jenž propagoval koncepci tout monde neboli celosvětovosti. A není ani náhoda, že se často odvoláváme na Sešit o návratu do rodné země Aimého Césaira, protože jako ostrované jsme schopni se pustit daleko do světa, ale do rodné země se také často vracíme. Skutečnost je ovšem taková, že tuhle naši kulturní křižovatku Antilané dosud nepřijali zcela za svou. Chybí nám větší pospolitost. Naše myšlení je rozparcelováno namísto toho, abychom přemýšleli o celku.

Jaké vztahy má Martinik s ostatními ostrovy a kontinenty? A jak se projevují ve vaší tvorbě a dílech ostatních autorů?

Je to podle mého názoru dvojznačný vztah, provázený konfrontací a občas i konflikty mezi tím, čím jsme na základě naší různorodosti, našeho původu, kreolizace, mísení na jedné straně a na té druhé evropské, či konkrétně francouzské převahy, která má tendenci nám říkat, že jsme Francouzi nebo Evropané. Jsme otevření, přirozeně přijímáme vše, co k nám přichází, a zároveň si uvědomujeme, kdo jsme. A v určitou chvíli máme tendenci se zase stáhnout sami do sebe nebo se obrátit k nějakému ochránci, který nás vede. Cesaire v Sešitu o návratu do rodné země hovoří o naší hodině, která odbíjí, když zvedneme hlavy, ale podle mě naše hlavy zatím nestojí ani pevně na ramenou a nejsou s to vzít na sebe takový úkol. Existuje umělecký proud, jehož představitelé, literáti a dramatici, chtějí existovat sami o sobě. To je případ Alfreda Alexandra, Daniely Francisque a je to i má filozofie. Chci se vyjadřovat v rámci lidské existence jako takové. V podtextu našeho psaní se samozřejmě skrývá naše země, se všemi svými krásami, se svými dějinami, ranami a jistým vykloubením.

Vaše hra Moi chien créole (Já, kreolský pes) se stala klíčovou hrou současného frankofonního repertoáru. Jak si to vysvětlujete?

Neumím si to vysvětlit. Sice mi to často říkají, ale já nemám pocit, že bych napsal nějakou významnou hru. Jsem sám k sobě a své tvorbě velmi kritický. Je pravda, že jde o text, který potvrzuje či by chtěl potvrdit můj kreolský, míšenecký původ, jistou formu odolnosti, vůle a víry, že cosi, co se nyní nevyvíjí příznivě, jednoho dne zmizí a znovu se zrodí v jiné formě. Při psaní jsem sledoval především dvě věci. V té době jsem se přestal politicky angažovat, protože jsem začal značně pochybovat o tom, že politika může přispět k vyrovnání se s koloniální minulostí. Zároveň jsem ovšem pocítil pomíjivost a naléhavou nutnost se s dědictvím, které si předáváme z generace na generaci, vyrovnat. Co po mně zbyde? Jaké tu zanechám stopy? Procházím životem, ale co zanechám svým dětem? Jaké možnosti? A s čím je potřeba se rvát? Proto v textu nechávám zaznít všechny ty hlasy, které vystupují jeden po druhém, přičemž onen pes je ztělesněním jisté obnovy.

Odkud se vzal obraz psa? Proč se na svět díváte psíma očima?

Kreolský pes je zvláštní pes. Je to kříženec, podvraťák, nemá nějaký specifický ráz. Je to pes, který často trpí. Je buď přivázaný, nebo volně běhá všude možně. Je to pořízek, nesmírně odolný, ostatní rasy se před ním mají na pozoru. Je to taky nezmar, přežije úplně všechno. Je věrný. A je to symbol. Když jsem hru psal, nekladl jsem si otázku, jakým způsobem se bude následně inscenovat – jak herec znázorní onoho psa. Ale čím dál víc jsem si uvědomoval, že bytí psem znamená naši existenci, naše vědomí, skutečnou postavu. Nikoli tedy někoho, kdo by se pohyboval po čtyřech, protože můj pes usiloval o to, narovnat se, žít vzpřímeně.

Vaše hra je psána jako monolog. Třebaže se v ní ozývají různé hlasy, chybějí jim prefixy postav. Co jste tím zamýšlel?

Pro mě je to monolog. Monolog psa, který svou výpovědí obsáhne promluvy ostatních postav, s nimiž se za svého života potkává. A jistým úskokem se převtěluje do kůže jiných. Je svědkem různých situací, naším průvodcem, jehož prostřednictvím poznáváme celou společnost, v níž se pohybuje. Jde v podstatě o lidskou bytost.

Jak pochopili váš záměr četní inscenátoři?

Hra byla mnohokrát uvedena v podobě scénického čtení. Některá mě oslovila, z jiných jsem byl zděšen. Jsem toho názoru, že úlohou autora je psát a úlohou režiséra je hru inscenovat, tedy dodat té psané části druhý život a pak společně s herci třetí a další životy během představení s různými diváky. Divadelní text je předurčen k tomu, aby žil. Ale jak to tak v životě bývá, některé jeho podoby jsou poté lepší než jiné. Je pravda, že z některých jsem byl opravdu zaražený. Mám na mysli například venezuelskou inscenaci, v níž se herec více než hodinu pohyboval po čtyřech. Tak jsem si toho psa nepředstavoval. Ale zažil jsem i sympatičtější uvedení, například v podání kanadského divadelního souboru Grand Jour (Velký den) v režii Sylvaina Bélangera. Ten měl potřebu se mnou hodně komunikovat, ptal se, co a jak jsem myslel, a inscenace vznikala ve vzájemné spolupráci. V brzké době budu text přepisovat, vznikne jeho nová verze pro guadeloupskou divadelní skupinu. Myslím tedy, že vzájemná spolupráce žijícího autora a režiséra může pomoci věci zpřesňovat, usměrňovat režisérovu představivost.

Kde všude se tedy hra hrála?

Kromě již zmiňovaných uvedení se hrála také ve Studiu Comédie Française, na Národní scéně v Toulouse, v Novém experimentálním divadle v Montrealu, v Národním uměleckém centru v Ottawě, samozřejmě na Martiniku, Guadeloupu – udělala celkem asi čtyřicet představení a k tomu ještě několik scénických čtení. Přesný přehled o tom, kde všude se hra hraje, ale vlastně nemám. Ne všichni tvůrci mě o svých záměrech ji uvést informují.

A mimo frankofonní prostor? Bude to v Čechách poprvé, kdy svou hru uvidíte v překladu?

Dříve již byla přeložena do španělštiny, takže čeština je teprve druhý jazyk. Ale je to poprvé, kdy se můj text vydá do střední či východní Evropy.

Jaká jsou vaše očekávání? Jaká témata by podle vás mohla v Čechách rezonovat?

Především bych chtěl říct, že pro mě bylo velké překvapení, když jsem se dozvěděl, že moje hra bude přeložena do češtiny, protože už jsem si spoustu let říkal, že bych měl do Prahy zajet. Už jako student jsem o tom snil, ale nikdy jsem svůj sen neuskutečnil. Za celý svůj život jsem toho hodně procestoval. Měl jsem otce, který byl námořní důstojník a přesvědčený stoupenec Sovětského svazu. A velice si cenil všeho, co pocházelo z tzv. východní Evropy. Já jsem prošel jeho výchovou a byl jím samozřejmě velmi ovlivněn. Navštívil jsem třeba Bulharsko a byl to pro mě velký zážitek. Otec často mluvil právě o Československu. To kvůli němu jsem tam chtěl jet. A na fakultě v Grenoblu jsem pak měl spolužáky z Československa, s nimiž jsem navázal velmi hezké vztahy. Myslím si, že i když píšete u sebe na balkoně, že nepíšete jen pro ten svůj balkon. Píšu, protože celý svět má své radosti i strasti a to je to, co mě zajímá. Ve hře Já, kreolský pes se místy nacházíte na Martiniku, místy na Haiti nebo v Evropě, vlastně tak trochu všude. V jiném mém textu, L’orchidée violée (Znásilněná orchidej), hovořím o násilí na ženách. Je to příběh matky, která se stala obětí incestu, a mě na něm zajímal nejen vztah skutečné matky a syna, ale i matky země a jejích dětí. I když má tedy moje vlast určitá traumata, o kterých jsem prve mluvil, není v tom jediná na světě. Některé zkušenosti si předáváme, ať jsme Češi, Číňané, nebo třeba Afričané. Usiluji ve svém psaní o jistou univerzálnost.

• Autor: Lucie Němečková
• Publikováno: 23. listopadu 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Bernard Lagier: Nepíšu pro svůj balkon

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ