Bernátek píše Varyšovi (No. 3)
Čau Vojtěchu,
halekat Dejte nám divadlo! na Národní třídě nemá smysl, to bychom si rovnou mohli stoupnout do fronty při Ministerstvu kultury s cedulkami Dejte nám prachy (nebo Dejte nám vládu). V těchto (i dávných Burianových) halekačkách naopak vidím zakuklenou reakční tendenci a naivní taktiku neadekvátní reálné situaci.
Obskurní je také spíš tvé strefování se do „jakési“ a „v jistém základu logické“ (tak jaké teda?) muzeálnosti ND a navážet se do všeobecně (v obci kritické) známé „molochoidnosti“. Ani Piérre Boulez nemyslel doslova svou choutku vyhodit operní domy do povětří. Copak si vybavuješ experimentální tvorbu od času, kdy bylo brněnským divadelníkům „dáno“ CED? A vůbec, „moloch“ je modla, symbolické místo, které vždy zastoupí něco jiného: odstřelíš jedny „Vinohrady“ a hnedle ti vyraší jiné.
Souhlasím s tvými poznámkami o „souborech a budovách“. I na mě je desátek (publiku?) z Verdiho a Pucciniho moc tučný. Ale dopisnické, milé tlachy a vůbec demonstrace, veřejné projevy je třeba doplnit o méně viditelnou, zato k technice uměleckého provozu zaměřenou činnost.
Nedávno jsme s L. kráčeli Bjørnsonovým parkem a rozmlouvali o Vilému Flusserovi. Píše zhruba toto: Struktura společnosti, utvářené technickými obrazy (započatých fotografií), je fascistická, fašistická. Příjemci jsou strukturování dle významových vektorů se zpětnou vazbou vyzařujících z obrazu. Tyto svazky jsou diskurzivní. Pokud má proběhnout revoluce (Vojto, spokojme se i s pojmem „změna“), musí se vytvořit svazky dialogické, směřující napříč dosavadními svazky a diskurzivní konsensus musí být nahrazen konsensem jiným (tudíž je revoluce podmíněna všeobecnou vůlí). Revolucionář se pak musí vyvarovat obrazu, nesmí se v obrazech objevit, ač musí být skrze obrazy znám. Pokud se objevuje revolucionář v obrazech, stává se dalším bavičem, rozptylovačem společnosti. Revoluce tak musí být nespektakulární. Revoluce probíhá technologicky, ne ideologicky a technologická revoluce předchází revoluci ideologickou.
A dodává, že sféry staré společnosti (rodina, národ, třída) se rozpadají, proto kritika musí sledovat než tyto rozpadající se sféry, struktury nové (například nové předplatitele).
Jak poznamenal L.: Skutečně nebezpečný konformismus číhá na uměleckých školách.
Proto bych vinohradskou rodinu nechal s pokojem. Podstatnější je sledovat zapojení mladých do abonmá a konzumace divadla vůbec. V Mahence, u Mrštíků i Janáčkárně jich potkávám podezřele moc. Zároveň: viděl jsi snad dobré, nebo alespoň trošililinku „exkluzivní divadlo“ od studentů JAMU a DAMU, kteří by měli nastoupit do „velkých scén“? Já ne.
Zdraví
Komentáře k článku: Bernátek píše Varyšovi (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
