Bernátek píše Varyšovi (No. 4)
Milý Vojtěchu,
selhala tebou zmíněná starší, podstatně méně konzervativní generace ve výchově „dorostu“, nebo jsou (školní) instituce tak uspořádány, že konzervují napříč generacemi? Naše generace dosud neprožila žádnou výraznou historickou zkušenost, na které by se vytvořil náš hodnotový horizont, identita… nebo kterou bychom mohli využít jako argumentační prvek vůči generaci minulé. Nebo naší zkušeností jsou reflexe post-historie a absence takového dějinného momentu? Čím více se nám spílá (že nečteme, nejsme vzdělaní, nezajímáme se, nezažili jsme, nedokážeme pochopit – proto nemůžeme odsuzovat, jen sedíme u počítače atd.), tím více tyto výtky diskreditují předchozí generaci.
Zmínil jsi školu jako prostředí bytostně konzervativní. Aparát výchovných institucí produkuje slušné, kultivované a konformní tvůrce a diváky, kterým vyhovuje sdílet poctivé, konvenční umění, které podává konvenční obraz světa. Ten je rozpoznán jako adekvátní (diváckým očekáváním), a „konzervovaný“ společenský status quo je tak garantován „kulturou“. Na konformismu dorostu mají podíl i pedagogové. I největší školní úlet se vyvaruje politického radikalismu, reflexe vlastní práce nebo poměrů ve škole. Proto podněcujme vrstevníky k odporu a destrukci. Radikalizujme „mladý“ konservativismus. Stav, který se snažíme opsat je více problémem konformismu, šlendriánu, nedůslednosti, liknavosti, než skutečného lpění na estetických anachronismech. Pochybuji o „bytostnosti“ konservativismu školy, spíš je tento konservativismus vždy specificky historicky podmíněn. V myšlení o škole jako něčem „bytostně“ konzervativním s primárními cíly orientovanými k postupu do dalšího ročníku samo zavání konservatismem. Mluvme jinak. Kultura nebude konservativní, pokud nezůstane jen „kulturou“. Pojem razance, provokace mysleme jako radikální jinakost a překračování pomyslných závorek kultury (tvorby, kritiky…). Provokativní, razantní divadlo se nesmiřuje pouze se stavem „býti divadlem“. Dobrý student, režisér, herec, usiluje o překročení své subjektivace – přiřazené aparátem – „studenta“, „režiséra“, „herce“.
Strategii „závorkování – označkování“ musíme ničit. Konservativismus začíná přiřazováním „toto je kultura“, „toto je kritika“. „Kritika“ je vždy nejsnadnějším rukojmím afirmace statutu quo. „Kritické“ zobrazení světa, takzvaná „společenská angažovanost“, je větším zlem, než díla takzvaně „únikové dramaturgie“, ve které jsou vždy obsaženy momenty nezáměrnosti, reflexivity, sebe-destrukce. Inscenace ND Brno con amore není mimo jiné dobrá proto, že „kritizuje“ (neschopné policisty, korupci, morální nešvary). Kabinet Havel Husy na provázku se míjí účinkem, protože zde provozované „vizionářství“ nereflektuje ani svět, ve kterém mají vize působit, ani vlastní produkování „vizí“. Mikuláškova inscenace 1984 v Divadle Petra Bezruče oslabuje své působení ostentativním ukázáním „špatného“ v průběžné videoanketě „o totalitarismu v ČSSR“ a závěrečnou projekcí známých diktátorů, neboť tento obraz rozpoznáme jako známý, adekvátní a naše vědomí o minulosti je jím garantováno.
Zdraví Martin
Komentáře k článku: Bernátek píše Varyšovi (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Šotkovský
Martine,
pár drobných otázek na okraj.
V čem je pro vás – a kolegu Varyše – generace našich pedagogů „podstatně méně konzervativní“? Není to náhodou tím, že jejich tvůrčí profil se formoval v 70. a 80. letech, kdy hranice mezi konformismem a rebelstvím byla mnohem ostřejší – a tyto pojmy pro ně znamenaly něco jiného než pro nás?
A taky si nejsem vůbec jist tím, že konzervatismus je totéž co afirmace statu quo.
A napadá mě, zda ve chvíli, kdy se „revolucionáři“ etablovali jako pedagogové, šéfové divadel aj. a jejich dřívější revolucionářství je jím záštitou, to u jejich studentntů nevyvolává logický opačný efekt.
„Podněcujme vrstevníky k odporu a k destrukci.“ Proti čemu? Čeho?
A poslední otázka – může divadlo být ze své podstaty subverzivní, podvratné? Divadlo nemůže čekat na zpětné docenění, musí rezonovat se svým publikem ve chvíli svého vzniku. Divadlo, které podvrací hodnoty a vidění světa svého publika, se však záhy ocitne – bez něj. Může tedy divadlo existovat bez dohody se svým publikem? Bez společného srozumění s ním o hodnotách? Není tedy ze své podstaty se svým publikem (zkusme to slovo projednou nechápat pejorativně) konformní?
Zdraví
J.Š.
26.06.2010 (21.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
fakt je, že ta poznámka o konzervativní mladé generaci (ve srovnání s tou předchozí) sedí spíš na západní společnost, a z jisté míry jde navíc o žurnalistické klišé.
obecně samozřejmě divadlo musí rezonovat se svým publikem – ovšem nejprve si toto publikum musí najít, nikdo přecenetvrdí, že musí převzít to aktuální a pak se mu podbízet, navíc: divadlo nemusí hrát proti svému publiku, ale proti ostatním, tak aby se s ním cítli diváci spiknutě proti zbytku (světa). je dobré podle mne, když se diavdlo vyhraňuje vůči okolnímu světu a vůčí jiným diavdlům- aby kažýd divák měl proto, zže zrovna sedí v diavdle jasný a konkrétní důvod, a aby měl jasný a konkrétní důvod i proto, proč se zrovna v tomhle ane jiném divadle. nehledě na to, že v rámci společnosti jsou divadelní diváci velká menšina . v případě že by tihle přestali do divadla chodit, mohl by je nahradit někdo jiný. jenomže současné diavdlo nové diváky neláká – a to nemůže být jenom jejich chyba.
obecně mě překvapuje strašně nízká míra diverzifikace. všude se hraje to samé, stejně, stejný žebříček hodnot, obdobná poetika…
nicméně divadlo je hlavně ESTETICKÁ záležitost – a v tomhle se právě málokdo vyhraňuje. divadlo nepřekvapuje a nudí.
27.06.2010 (20.32), , Trvalý odkaz komentáře,