Bez Macbetha, zato s Csillou Boross
V Plzni usoudili, že nadešel čas přijít s novým
Nerozhodného Macbetha (Pavel Klečka) žene do vraždění Lady Macbeth (Csilla Boross), ruce od krve mají oba FOTO PAVEL KŘIVÁNEK
em. Verdiho první velké dramatické dílo zde bylo naposledy uvedeno v roce 1982. Potud úvaha jistě správná, a pokud se podařilo pro roli Lady Macbeth sehnat pěvkyni takového formátu, jako je maďarská sopranistka Csilla Boross, i dobře realizovatelná. Tím spíše, že i tuzemské síly, Ivana Šaková, Ivana Veberová a Katarína Jorda Kramolišová, jsou na tento vrcholný úkol v obtížném, ambivalentním oboru soprano sfogato vcelku dobře připraveny. Již premiéra naznačila, že nový Macbeth může dobře fungovat. Hlavní jistoty jsou dány – každý Macbeth stojí a padá s hlavní hrdinkou, našeptavačkou nekonečně recyklujícího zločinu, vykreslenou Verdim v geniální dramatické zkratce. Nevím, zda si v Plzni uvědomují, jakou kvalitu v Csille Boross získali. Pěvkyně má roli dobře zažitou, za sebou má již úspěšné debuty v operních domech v Římě (Abigaille pod Riccardem Mutim), Lyonu či Washingtonu. Podala velmi přesvědčivý výkon, jemuž dominovalo zcela jisté des, ale i ohebné legato v mezza voce, působivá decrescenda a zdravý, plně rozvinutý dramatický projev.
S obsazením titulní role bývají menší problémy: na rozdíl od krkolomného partu Lady Macbeth, kladoucího protichůdné požadavky dramatické a koloraturní, obsahuje Macbethův part standardní nároky, samozřejmě ve vrcholně rozvinutém stylu bel canto. Premiéra silná v kramflecích tam, kde je to nejtěžší, byla paradoxně ve svých aspiracích poškozena v místech, kde to neměl být problém. Věřím, že dvě další alternace (Martin Bárta, Vladimír Chmelo) si s rolí poradí pěvecky lépe, už proto, že je psána pro jejich obor – Pavel Klečka se jako basista pokusil statečně poprat s nároky role, a přestože podal výkon na hranici svých možností, výsledek nemohl dopadnout jinak. Bez lyrického legata ve středu tessitury barytonového oboru se Verdiho Macbeth zvládnout nedá. Klečka dosáhne na nejvyšší tóny, ale to slyšitelně nestačilo. Herecky byla role zvládnuta nepoměrně lépe.
Hovořit o nějakém inscenačním stylu lze jen těžko. Martin Otava se spokojil se zcela praktickým přístupem k jevištnímu dění, jemuž nelze upřít funkčnost mizanscén a jednoduchou, ale účinnou světelnou dramaturgii: základní modré nasvícení se ve scénách, v nichž triumfuje zlo, proměňuje v temně rudé, a v samém závěru (Pietà, rispetto, amore) v zelené. Jakoukoli divadelní logiku postrádá stylizace Čarodějnic do krajkového purpuru (ledaže tak bylo aspoň provětráno něco z operetního fundusu). Třetí hlavní postava díla, ať už ztělesňující nemorální přírodní živel, či Macbethovo špatné svědomí, je zle podstudována i hudebně, totéž platí i pro mužský sbor vrahů. Nastudování Jiřího Štrunce postrádá stejně jako v pražské inscenaci (2015) temperament, klíčové idiomy verdiovského stylu jsou přečteny povrchně, bez vnitřního ohně. Nejhůře tím utrpěly ansámbly, finále prvního a druhého aktu. Přesto, i díky slušnému, koncentrovanému výkonu orchestru, se zdejší inscenace srovnání se současnou pražskou obávat naprosto nemusí.
Divadlo J. K. Tyla, Plzeň: Giuseppe Verdi: Macbeth. Hudební nastudování a dirigent Jiří Štrunc, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Aleš Valášek, sbormistr Zdeněk Vimr. Premiéra ve Velkém divadle 2. dubna 2016.
Komentáře k článku: Bez Macbetha, zato s Csillou Boross
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
