Bez nutností vyslovit nevyřčené
Unavený hledáním stop Kafky na tematické výstavě KAFKAesque v pražské Galerii DOX jsem se šel podívat do třípatrové věže této galerie na výstavu Kamily Ženaté Všechno jako na počátku světa.
Kamila Ženatá ve svém ateliéru Foto archiv DOX
Výstava vítá návštěvníka krátkým úvodem, díla jsou charakterizována stručnými názvy: Existence, Mycelium I, Mycelium II… Žádné doprovodné texty – na rozdíl od KAFKAesque – nepotřebují. Vypovídají o autorce i světě poetickou, mnohovrstevnou, zároveň čitelnou a jasnou řečí, oslovují diváka mistrovskou technikou, vytříbenou estetikou a filozofickou hloubkou.
Chápat a vnímat je znamená odkrýt jejich neviditelný rozměr, rozetnout gordický uzel autorčiných záměrů, stavů mysli, jejích i vlastních asociací, zkušeností, pocitů, myšlenek, emocí… Přečíst dílo pozpátku k jeho počátku… Díla Kamily Ženaté (1953) nesou mnoho viditelných stop svědčících o jejích neviditelných sémiotických vesmírech.
Rozbité nádoby
Podle kabalistické verze prvopočátku vznikl Vesmír tím, že Bůh ustoupil a uvolnil místo v prostoru, který sám naplňoval, aby něco nového vzniklo. Bůh se stáhl a stal neviditelným. V několika mytologiích je toto sebeuvolnění nahrazeno sebeobětováním a následným zmrtvýchvstáním (Odin, Usir, Ježíš).
Jedním z nejpůsobivějších obrazů v kabalistické mystice je Rozbití nádob (Shvirat ha-Kelim). V tomto symbolu kosmické struktury, které jsou metaforicky pojmenovány jako nádoby z barevného skla, jsou současně naplněny nekonečným Božím světlem a roztříštěné na bezpočet střepů. Vesmírné rozpínání způsobuje, že střepy těchto rozbitých nádob letí a propadají vesmírem a každý střep zachycuje jiskru božského světla. Úkolem lidstva je Náprava (Tikun), návrat těchto jisker a střepů Bohu, aby mohly být sestaveny nové nádoby – konfigurace, které ponesou Boží obraz. Právě tyto dynamické archetypy a algoritmy jsou v obrazech Kamily Ženaté přítomny.
Viditelné
Na většině vystavených obrazů znázorňuje autorka binární mozaiku struktury a chaosu, mozaiku sítí podobných myceliu (nervovým nebo tzv. neuronovým sítím) a chaotického pozadí. Takovou na první pohled jednoduchou dvojicí obrazových témat je schopná vyjádřit širokou škálu pocitů, zážitků, konceptů a myšlenek.
Struktura – mycelium – se stává metaforou všudypřítomného vědomí a života. Strukturované sítě se někdy objevují jen na okrajích, jindy překrývají celou plochu obrazu, rostou, vytvářejí nové výběžky nebo se podobají složitým buněčným strukturám. Jsou to již zmiňované boží nádoby, obaly světla, silové linie životní energie. Vědecky řečeno, nádoba-obal je lokalitou, kde se vektor entropie – množství nepořádku v systému – může obrátit směrem k organizaci, samoorganizaci a reprodukci.
Mycelium je v jistém smyslu nevědomí, leží pod hladinou toho, co vidíme, v podsvětí. Takto existuje například většina houbového organismu. Žije v půdě protkané kořeny stromů jako rozsáhlá síť, kterou tvoří tenká vlákna obtáčející kořeny stromů nebo zavrtávající se do nich. Tato mykorhizní síť spojuje jednotlivé stromy a rostliny k přenosu vody, dusíku, uhlíku a dalších minerálů, skrze ni mezi sebou rostliny a stromy komunikují. Tato síť – mycelium – je to, co dělá z jednotlivých stromů les. A mycelium je to, co Ženatá ve svých dílech zachycuje a analyzuje.
Součástí jejích obrazů je ale i jeho protějšek – vesmírné pozadí. To ve skutečnosti existuje v jiných časoprostorových měřítcích a v jiných rozměrech kataklyzmatických událostí. Jsou v něm jiné „rozbité“ nádoby a obaly – rodící se a umírající planety, černé díry, obaly hvězd, hroutící se, narážející o svá jádra a vybuchující supernovou, zničující vesmírné katastrofy. Náhodná mračna, chaos prvopočátku.
I tento vesmír prochází změnami. Září všemi barvami fluoreskujícího světla a kvete. Vesmír Ženaté je vesmír Platonův a Aristotelův, žijící organismus. Obrazy jsou velkolepé, velkoplošné, dobře vybrané a uspořádané, navzájem komunikují. Jsou zde i diptychy a kompilace jednotlivých děl do větších, důmyslně poskládaných celků.
Divák je může vnímat nejen pouhým zrakem, ale obrazně řečeno může pocítit – „vdechovat“ – i jejich zvláštní, magickou energii. Tento prožitek se dá přirovnat k návštěvě Museé de L’Orangerie v Paříži, kde jsou v kruhovém prostoru vystaveny vodní lilie Moneta. Tam vesmír tvoří bezbřehé vodní plochy odrážející nebe, listí a květy na hladině, tu a tam siluety stromů. A tento vesmír se dá pozorovat celé hodiny. I obrazy Kamily Ženaté se dají – a pro větší pochopení i mají – vnímat dlouhé chvíle. Vyzařuje z nich neviditelné energetické pole, kolektivní nevědomí, ve kterém je dobré chvíli zůstat a tiše vnímat narůstající zrakovou extázi.
Neviditelné
To, co je neviditelné, se nachází v jiném rozměru než to, co vnímáme jako hmatatelnou realitu trojrozměrného světa, který vnímáme svými smysly. Tento „jiný“ rozměr nevnímáme přímo, máme o něm jen jakési tušení. Neviditelný rozměr díla Kamily Ženaté je rozměr Života. Její dílo přesahuje prostor gigantického, chaotického makrokosmu i mikroskopický svět buněčných struktur. Existuje v něm tkáň života prostupující vším a oživující mrtvý vesmír.
Pozadí děl – vesmírný prostor – na plátnech Ženaté má mnoho společného s akční malbou, spontánní hrou náhod a rozvinutým citem pro synchronicitu. Tato pozadí jako kdyby vznikala naprostou náhodou – barvou nedbale vylitou, dynamikou ploch posetých kapkami a otisky, kompozičně vychýlených, překvapujících, neočekávaných. Přitom je zřejmé, že byla stvořena záměrně. Tak aby tvořila protiklad strukturám mycelia. Její obrazy jsou na hranici abstraktu a konkrétnosti. Zachycují vědomí na jeho počátku, ještě prázdné a čisté, ale schopné učit se, inherentně a imanentně přítomné a vesmírem prorůstající. Sítě Ženaté vytvářejí sebepodobenství na mnoha úrovních: vlákna mycelia, síť neuronů v mozku, síť vztahů… Jak říká sama autorka: Nikdo z nás není jedincem sám o sobě, ale je součástí společenské sítě, mimo svoji „osobní“ paměť je v nás také „sociální“ paměť.
Současné umění nemůžeme vnímat bez toho, abychom v sobě nevybudovali rozsáhlou a složitou síť představ, konceptů, témat, historického kontextu, osobních zkušeností, idejí vztahů. Čím složitější je síť, tím strukturovanější je mapa objektů, které se v ní zachytí. Kamila Ženatá spojuje umělce v pracovních skupinách, v rámci svých projektů pozoruje jejich vztahy, vytváří mycelium, které přináší společné plody. Zkoumá vědomí osobní i kolektivní. Jako arteterapeutka pracuje s myceliem vědomí svých pacientů i svým osobním. Skrze její obrazy do něj můžeme nahlížet.
Kamila Ženatá: Všechno jako na počátku světa. Kurátoři Leoš Válka, Michaela Šilpochová, Otto M. Urban. Centrum současného umění DOX, Praha, 8. března – 2. června 2024.
Komentáře k článku: Bez nutností vyslovit nevyřčené
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
