…bez srdce…? (No. 3)
Česká divadelní a jiná alternativa nasadila formální oděvy, vyměnila pestrobarevné za méně barevné, nekonvenční za oficiální. Tedy alespoň do té míry, nakolik jim to dovolila jejich umělecká duše. Takto vybavena žádoucím slavnostním výrazem se páteční večer sešla v Divadle Na zábradlí, kde se již tradičně udílely (veřejně vyslovovaly) Pocty festivalu …příští vlna/next wave…
Objev roku Jana Kozubková si nechává podepsat svou masku od výtvarníka Petra Nikla. FOTO MIROSLAV HALADA
Normalizační underground
Blíží se sedmá večerní a na Annenské náměstí až k proslulé „bezdomovecké“ kašně v jeho prostředku, doléhají krylovské songy. Stojím sice nedaleko DNz, kdysi jedné z mála svobodných divadelních platform, ale píše se rok 2012 a hlavními hrdiny přeci mají být tvůrci současného uměleckého okraje. Oslava se neobejde bez přípitku, mířím k baru, abych zároveň zjistila situaci na bojišti. Sluch mě nezklamal, v rohu kavárny, kde po léta sedávají místní herci, dryáčnicky prozpěvuje subtilní slečna v retro šatech a syntetickou ondulací na hlavě. Je to Jana Kozubková, jak se za chvíli dozvíme, jedna z oceněných. Poctu v kategorii Objev roku získává slovy organizátorů: mimo jiné za provokativnost, bezprostřednost a výrazovou originalitu s níž vstupuje coby herečka a zpěvačka do rozličných nezávislých projektů. Apelativnost s jakou vykřikuje strofy: „není čas na spaní, smrtka nám drtí palce, nežli se zchlastaní svalíme na kavalce.“, vyvolává otázky, jak moc (a jestli vůbec) se změnila situace od napsání Krylova hitu Lásko v roce 1970, od doby nastupující normalizace. Motto letošního ročníku …příští vlny/next wave… …bez srdce… i události v politice a kultuře posledních týdnů nasvědčují opak.
Ticho jako forma piety i protestu
Na počátku bylo ticho. Pak se objevil Roman Zach se svými texty a hudbou. Teprve po ní vznikl děj. Vedle děje se postavila meotarová projekce, tanec Báry Látalové, hudba Ivana Achera a Jana Matáska a také několik herců bývalého Divadla Komedie. Společně vytvořili dekadentní koupel se zpěvy. FOTO archiv
Předání smějících se talířů (zrcadel z dílny Petra Nikla) v pruhovaném sále Divadla Na zábradlí doprovázel scénický koncert Miusee pod taktovkou Martina Fingera a Romana Zacha. Ti, společně s širokým realizačním týmem čítajícím herce, zpěváky, muzikanty a jednu výtvarnici – meotaristku, oprášili – respektive transformovali – loňskou inscenaci Miusee@poetrymusical uvedenou v Divadle Komedie. Po rozdováděné pubertální holčičce Fagi Jiřího Jelínka a bizarní kabaretní estrádě Depresivních dětí toužících po penězích, kteří moderovali večer Poct v předešlých letech, byli diváci i ocenění neseni na vlnách elegance, lehké dekadence a především profesionality. Herci Pražského komorního divadla dokonale balancovali mezi patosem i lehkou ironií. Mezi slovy a tichem, které se samo o sobě stává významotvorným. Dovedně vypreparovali útržky původní inscenace, které plynule přecházeli do vyslovení jednotlivých Poct. Nebáli se oceněné vtáhnout do děje a učinit z nich na pár chvil aktéry příběhu.
Dana Poláková roztančila jindy stydlivého Miloše Orsona Štědroně (Osobnost roku), po chvíli se do kola přidal i fyzický básník Petr Váša (Publikační čin roku). V jednom momentu večera se dokonce prolnula témata oceněného projektu s původní inscenací Miusee@poetrymusical. Po vyslovení pocty Vilému a Lence Faltýnkovým za sounddrama Rozeznění – Lidice 2012, oživující originálními technologiemi lidickou tragédii se z jeviště ozvala slova: „Když člověk zemře, odejde z něho duše, tělo klesne o pár milimetrů.“ Rozdávaly se nextwavky, jak sám upozornil Martin Finger a proto si jmenovaní kromě zrcadla s obličejem, květin a potlesku museli odnést i nějakou tu novou, příští vlnku na své frizúře. Účes ala Elvis Presley nejvíc slušel pánům Jiřímu Sulženkovi a Davidu Kašparovi, zakladatelům festivalu Street for Art, v jehož rámci vzniklo letos v létě na stanici metra Opatov Divadlo Šnek, za nějž si odnesli Poctu s názvem Producentský počin roku.
Bohdan Holomíček. FOTO RADEK PAVLÍK
Lehce bilanční tečkou přispěl Andrej Krob se svým čtyřstránkovým referátem o Bohdanu Holomíčkovi, kterému byla za celoživotní fotografickou dokumentaci divadelního i společenského „okraje“ vyslovena nejvyšší Pocta nesoucí jméno Živoucí poklad. Dvorní fotograf Václava Havla, muž jehož okem se stal hledáček objektivu, bohužel na předávání nedorazil, neboť byl toho času na Ukrajině. S diváky na Zábradlí se spojil alespoň v krátkém telefonickém hovoru, kdy ve své nezištnosti ani nevěděl za jakou cenu děkuje. Nevtíravá, přesto atakující koupel se zpěvy, všudypřítomné havlovské srdce i závěrečný výstup Andreje Kroba, může být jistou nadějí ve světě, který ztratil srdce.
Komentáře k článku: …bez srdce…? (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
