Bez srdce (proti)
Divadlo v Dlouhé se soustavně věnuje divadlu pro děti a mládež a jedním z jeho uměleckých vedoucích je Štěpán Otčenášek, syn spisovatele Jana Otčenáška. Je proto s podivem, že se titul Romeo, Julie a tma, adaptace jednoho z Otčenáškových nejemotivnějších a nejslavnějších děl zaměřených na mládež, objevil na repertoáru až nyní, ačkoli v dnešní době retrospektiv a odvážných dramatizací i střetů mladých se starými dává tato volba nesporně smysl. Připočteme-li autorsky vynalézavý, avšak citlivý přístup k předlohám, který si divadlo osvojilo, osobní vztah jednoho z dramatizátorů k této novele a dostatek zkušeností režisérky Hany Burešové s obdobnými texty, mělo by být zaděláno na intelektuálně i formálně působivý jevištní tvar obohacený o citace z dobových dokumentů a dalších tematicky spjatých děl, který nebude pouhým opisem děje pro potřeby středoškolské mládeže. Opak je však pravdou.
Pavel Neškudla a Marie Poulová jako český Romeo a židovská Julie, tedy Otčenáškovi milenci Pavel a Ester FOTO MARTIN ŠPELDA
Možná z piety k otci, možná kvůli obavám z přílišných zásahů do předlohy a násilných aktualizací či formálních experimentů vzniklo formálně vytříbené, ale emotivně chladné vyprávění z časů heydrichiády. Bez emocí, bez vášně, bez srdce. Atmosféru doby herci ilustrují až směšně mechanickými choreografiemi a obdobně nevynalézavými „plochými“ chórovými voicebandy. Scénou kráčí důstojně, vážně – ale jako by přes jeviště procházely stroje a mluvily loutky, nedokážou zdůraznit temnotu doby a vypjatost stěžejních okamžiků. Režisérka chce apelovat vážností a tragičností, ale inscenace překypuje patosem a formální vykonstruovaností čerpající z dob dávné avantgardy (E. F. Burian).
Formálnost se pak přenáší i na herecké výkony. Aktéři jako by se neměli o co v dialozích opřít. Situace ztvárňují vnějškově, aniž by se dostali pod povrch dění, používají výrazová klišé (především Miroslav Hanuš v roli udavače Rejska, ale i ostatní). Emoce naučeně otiskují. Ani ústřední dvojice se nemá čeho chytit. Milostná setkání jsou opatrná jako z dob předválečných romantických filmů, o minulosti i přítomnosti kolem nich i v nich se dozvídáme jen z jejich slov. Místo abychom vnímali silné emoce, třeba zoufalství Pavla z nemožnosti aktivně zasáhnout a tragédii zvrátit, obavy a následnou odvahu jeho otce a hlavně velikost oběti mladičké Ester Marie Poulové, slyšíme jen věcná konstatování doprovázená pohybovými ilustracemi beztvářných lidí za matným sklem. A je úplně jedno, zda tvůrci využívají autorův text či do něj vkládají i motivy odjinud. Nijak tím k působivosti ani k intelektuálnímu obohacení nepřispívají. Jako bychom četli novinovou zprávu o mrtvých lidech z dob dávno minulých.
V dokumentárním snímku z roku 1981 Chytilová versus Forman, který nedávno odvysílala Česká televize, se Věra Chytilová ptá Miloše Formana: Jak můžeš pracovat, aby ses dostal pod povrch věcí, které popisuješ, až za smysl věcí a nejen na povrch? A Forman odpovídá: První věc je obsadit herce plné života. Jejich tváře a oči ztvární situace tak, aby divák viděl, co je za jejich očima, za jejich kůží, za masem. A musíš to natočit tak, abys dal hercům šanci dostat ze sebe všechno. Když to dobře zkombinuješ, potom to funguje. Není to pouze naučený dialog, kde jen slova dávají smysl, ale musí mluvit i tváře, vystupování, nálada, světlo. A musíš věřit, že je to risk a nic není zaručeno. Přesně to inscenaci chybí. Vidět, co je za očima, za kůží, za masem. Sledujeme jen naučené pohyby a slyšíme naučená slova. Bez risku. Bez srdce. Bez života.
Divadlo v Dlouhé, Praha – Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma. Dramatizace Hana Burešová a Štěpán Otčenášek, režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, hudba Ivan Acher, scéna David Marek, kostýmy Hana Fischerová. Premiéra 2. února 2019.
Viz také recenze Jana Koláře V Dlouhé hrají o lásce a tmě (pro)
Komentáře k článku: Bez srdce (proti)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
