Bez úkladů není lásky
Tribuna stadionu s ochozem a modrými a bílými sedadly známého ostravského fotbalového klubu, vyhrazený VIP sektor za sklem v horní části jeviště… Na první pohled to je celkem příhodný prostor pro současné ztvárnění symbolického zápasu povýšené šlechty a měšťanské rodiny, který Friedrich Schiller rozehrál před více než dvě stě lety ve svém nejslavnějším dramatu Úklady a láska. To se stalo v době svého vzniku přelomovým titulem, který nejenže přinesl neotřelý pohled na společenské uspořádání, ale přivedl na jeviště také nové radikální hrdiny. Ovšem jen málo z někdejšího Schillerova bouřliváctví se podařilo přenést do nejnovější inscenace ostravského Divadla Petra Bezruče, kterou nastudoval hostující režisér Mikoláš Tyc.
Souboje v inscenaci Úklady a láska se odehrávají na ostravském fotbalovém stadionu FOTO LUKÁŠ HORKÝ
Nejenže již zmíněné scénografické řešení Karla Čapka (dolní řady jsou určeny pro „spodinu“, zatímco vrchnost se pohybuje v luxusních horních patrech) příliš nerozvíjí svůj naznačený potenciál, navíc také mnohdy znesnadňuje pohyb herců na scéně. Výraznější zpřítomnění pak nepřináší ani využití současných kostýmů (Aneta Grňáková). Režiséru Tycovi se ale především nepodařilo objevit výrazněji aktualizovanou interpretaci a zůstává víceméně ve stínu jakéhosi až čítankového výkladu dobou podmíněného konfliktu. Hlavní problém tkví v tom, že Tyc nenašel pro jednání postav důsledné motivace zakořeněné v našich konkrétních problémech. Tedy takové, díky kterým by divák snad pochopil, proč je vrchnost tak zhýralá, jak nosné je dnes téma společenských rozdílů či jak přirozeně reagovat na zvraty v lásce…
Bohužel tento nedostatek ovlivňuje i pojetí jednotlivých postav, které se z důvodu nedůsledně budovaného celku stávají spíše jakýmisi solitéry, než aby vášnivě konfrontovaly své názory. Z ústřední milenecké dvojice pak výrazněji vyniká Luisa Sarah Haváčové (alternovaná Pavlou Gajdošíkovou). Ta svou hrdinku představuje zpočátku jako křehce zamilovanou naivní dívku, která přijímá vývoj situace bez výraznějšího odporu a nakonec raději volí cestu sebeobětování. Asi nejsilněji v celé inscenaci pak vyzní její rozhovor s otcem Millerem, který se jí snaží v dojemném výstupu vymluvit sebevraždu. Tak trochu v jejím stínu stojí herec Milan Cimerák, který roli Ferdinanda nedokázal poskytnout charisma a rozhodnost. Oba herci volí civilnější polohu, která kontrastuje s psychologicky prokreslenými portréty rafinované lady Milfordové (Markéta Haroková) či obou otců – povýšeného intrikáře von Waltera (Jan Vlas) a již zmíněného muzikanta Millera (Stanislav Šárský). Ten je asi nejplastičtější a zároveň nejkomplikovanější postavou, kdy sice na jedné straně brání čest svého stavu, zároveň je ale ochoten nechat se uplatit. Ostatní herci vedou své postavy víceméně v poloze jakýchsi groteskních karikatur, ať již je to omezená matka Millerová Kateřiny Krejčí, ďábelsky pojatý a odporností překypující Wurm Dušana Urbana, či „přeslazený“ maršálek von Kalb Ondřeje Bretta, přičemž všichni společně vytvářejí jakési bizarní panoptikum.
Režijní úklady Mikoláše Tyce zůstaly v zajetí poměrně konvenčního výkladu Schillerova textu. Jeden z podtitulů inscenace sice slibuje velké city, ty se však – podobně jako vášeň a napětí – bohužel nedostavují…
Divadlo Petra Bezruče Ostrava – Friedrich Schiller: Úklady a láska. Režie Mikoláš Tyc, scéna Karel Čapek, kostýmy Aneta Grňáková, hudba Jiří Hájek, dramaturgie Daniela Jirmanová. Premiéra 15. ledna 2016.
Komentáře k článku: Bez úkladů není lásky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
