Bez útěchy a bez polehčujících okolností

Americký spisovatel Nathanael West je v Česku známý především zásluhou apokalypticky laděného románu Den kobylek (1939). O šest let starší novela Přítelkyně osamělých srdcí je sice méně populární a navenek také méně efektní, jenže o to silnější. Neexistuje mnoho autorů, kterým se podařilo zachytit pocit naprostého životního selhání a zoufalé bezmoci vůči absurdní krutosti světa tak koncentrovaným a paradoxně i velmi zábavným způsobem. Přítelkyně osamělých srdcí patří k nemnoha knihám, při jejichž četbě se lze hlasitě smát a zároveň propadat bezútěšné depresi.

West nabízí hořce groteskní příběh mladíka, který se začne živit jako autor pochybné novinové odpovědny čtenářům; podle ní se ostatně celá novela jmenuje. A v pokřiveném zrcadle zdánlivě směšné situace se rychle ukáže celý příslovečný vesmír. Stejně jako celá redakce považuje rubriku […] za vtip, ale po několika měsících mu ten vtip přestane připadat komický. Vidí, že většina dopisů jsou vlastně nesmírně pokorné prosby o morální či duchovní pomoc, že jde sice o neuměle vyjádřené, ale skutečné utrpení. Zjistí také, že ho jeho pisatelé berou vážně. Poprvé v životě je donucen zamyslet se nad hodnotami, podle nichž žije. Zjistí, že on sám je obětí vtipu, ne jeho strůjcem. Kdykoli ovšem protagonista, zmítaný depresemi a narůstajícím kristovským syndromem, podnikne něco praktického, ať už v úmyslu dobrém či sobeckém, pouze zhorší utrpení své i všech ostatních. Očekávat při takto rozehrané partii smířlivé finále či sebemenší náznak katarze nelze – konec je ve své absurditě stejně krutý a drtivě bezútěšný jako to, co mu předcházelo.

V Jihočeském divadle se do Přítelkyně pustilo duo Martin Glaser a Olga Šubrtová, tedy režisér s dramaturgyní, kteří už mají na kontě i několik úspěšných autorských projektů. Také tentokrát nelze mluvit o dramatizaci v pravém slova smyslu: inscenace nazvaná Utěšitel si z Westa bere jen základní rozložení postav a hrubé obrysy děje, jinak vznikla hra na předloze de facto nezávislá. Proč tedy tak dlouhý úvod, zabývající se knihou, z níž se toho nakonec v divadle objeví jen pramálo? Především na obranu oné knihy. Hlavní rozdíl mezi Přítelkyní a Utěšitelem totiž nespočívá v odlišných kulisách a kompletně přepsaném příběhu, ale v tom, že se z groteskně existenciálního příběhu stala banalitka, nutkavě připomínající žánr televizní inscenace „ze současnosti“.

Glaser se Šubrtovou přenesli dějiště z New Yorku třicátých let na současné Budějovicko; protagonista má předpůlnoční rozhlasovou show a telefonují mu posluchači třeba z Protivína. Nic proti tomu, jenže lokální zasazení patrně přivedlo autory scénáře ke snaze pojmout to celé „pravděpodobně“ – aniž by ovšem prokázali schopnost přidat do banální omáčky věrohodná jadérka tragických osudů. Protivínský posluchač si stěžuje na to, že mu soused shora močí na balkón, následuje sexuchtivá hysterka a také další volající působí spíš jako blázni, kteří si své problémy vymýšlejí, než jako zoufalci zahnaní životem do kouta. Když jeden z nich nakonec spáchá sebevraždu, je to pouhý efektní přílepek, nikoli logické vyústění bezvýchodné situace. Celou hrou prochází dobrácký bezdomovec, jehož vstupy jsou napsané (i zahrané) s využitím snad všech myslitelných klišé, která se v podobných případech objevují, a do toho všeho se motá úplně zbytečná „ozvláštňující“ dějová linka s nafoukaným kolegou, který vyhrál konkurs na šéfredaktora. Ten se sice párkrát zatváří, jako že má být cynickým a pragmatickým alter egem nepraktického Utěšitele, je to však přílepek stejně vnějškový jako sebevražda pana Tichého.

Obdobným způsobem je odmocněn i titulní hrdina. Zde už je těžké oddělovat hru od inscenace: Martin Hruška coby blahobytně a strejcovsky vyhlížející (a jednající) čtyřicátník Aleš Marný asi jen málokoho přesvědčí, že se sžíravě trápí nějakými existenciálními problémy, i když na to téma občas něco řekne. Jeho posluchači mu spíš tak trochu lezou nervy a tak trochu v něm vzbuzují špatné svědomí. Příliš přitom nezáleží na tom, jestli je zrovna ve studiu (v první polovině) nebo se (po přestávce) snaží neúspěšně pomáhat přímo „v terénu“. Martin Hruška v tom ale rozhodně není sám. Právě naopak. Trochu cynicky je dokonce možné zavtipkovat, že po herecké stránce je Utěšitel inscenací vzácně vyrovnanou. Nechci se tvářit jako znalec budějovických hereckých zvyklostí a šuplíků, jenže tomuhle prostě nerozumím. Když už se režisér rozhodne vést herce k psychologizování a televizně civilnímu realismu (což je v tomto případě, domnívám se, hodně nešťastný nápad), měl by je přimět, aby opravduhráli. Namísto toho sledujeme postavy, které zvolna popocházejí po jevišti a vlažně konverzují. Náboj je nulový – když je potřeba předvést vypjatou emoci, zazní dramatická hudba. A o celkovém pojetí podává smutné svědectví to, že emocionálním vrcholem inscenace není protagonistovo selhání nebo smrt, ale výstup, ve kterém přizná, že se vyspal s nešťastnou šéfovou manželkou. Odtud už není daleko k nechvalně proslulým bakalářským příběhům, ať už se tyhle radovánky dnes oficiálně nazývají, jak chtějí.

Vynikající novela se stala inspirací pro povrchní divadelní hru a na jejím základě vznikla vlažná, banální inscenace. Polehčující okolnosti nejsou v dohledu.

Jihočeské divadlo České Budějovice – Martin Glaser, Olga Šubrtová: Utěšitel (podle novely Nathanaela Westa Miss Lonelyhearts). Režie a scéna Martin Glaser, kostýmy Tomáš Kypta, dramaturgie Olga Šubrtová. Premiéra 14. ledna 2011. (Psáno z reprízy 1. února 2011.)