Bezbarvé sny v Národním divadle
Michel, hlavní postava Martinů opery Juliette, přijíždí do městečka, kde kdysi v okně zahlédl krásnou dívku. Je to totéž městečko – a přece není. Patrně to také znáte ze snů: vše se zdá jako ve skutečnosti, místa i lidé. Ale něco je jinak. V městečku, kde se ocitl (ve snu?) Michel, lidé ztratili paměť. Nevědí, co se stalo a kým byli před lety, před týdny, dokonce před pár okamžiky.
Michel (Peter Berger) bloudí ojíněnými rákosinami za Juliettou (Alžběta Poláčková) FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Martinů opera, jakož i její předloha – hra Georgese Neveuxe Julie aneb Snář, si pohrává s křehkou hranicí mezi sny, iluzemi, fantaziemi a skutečností, připomíná ošemetnost naší paměti i sílu naší představivosti. V nové inscenaci v Národním divadle není z této rafinované hry nic. Zuzana Gilhuus, slovenská režisérka a scénografka v jedné osobě, vyrušila všechny reálie, které by mohly skutečně připomínat přímořské městečko. Michel bloudí v abstraktním prostoru, na plošině s přerostlými, jakoby jinovatkou pokrytými travinami. Vlastně trochu konvenční představa o snové, poetické krajině, v níž nesmí chybět bílý klavír. Na konci stojí Michel sám na prázdném jevišti, kde zůstal už jen ten bílý klavír – což je samozřejmě krásný obraz. Ale co kromě estetické libosti přináší? Co znamená? Myslím, že se takto režisérka vůbec neptá. Nevykládá celek, nevykládá jednotlivé situace, neuvažuje vůbec divadelně, jen výtvarně aranžuje v prostoru. Zalidňuje ho postavičkami, které se vynořují na plošině (případně pod ní – když se později plošina zvedne do výšky) a zase mizí. Ve světlých, nenápadných kostýmech vypadají jedna jako druhá (obzvlášť při pohledu z balkonu). Jen Juliette nelze přehlédnout – ovšem ne pro nějaké nápadné jednání, ale pro její intenzivně zelené šaty. Nejsou tu žádné výrazné akce, které by přiblížily, zviditelnily, interpretovaly to, o čem se zpívá. Možná právě v tom je záblesk koncepce, možná záměrně neodpovídá to, co se domnívají postavy vidět (a o čem zpívají), tomu, co je na jevišti skutečně obklopuje (a co tudíž vidíme my). Zpívá se o lodi, ukazuje se na klavír. Možná vidí režisérka sen jako příležitost zahodit realitu a s naprostou samozřejmostí považovat věci kolem sebe za to, čím je chceme v tu chvíli mít. Poněkud jiný pohled na sen, než jaký do díla vložili autoři, nicméně proč ne – ovšem musel by se divadelně výmluvně předvést. Což se v tomto případě nestalo, nová Juliette je ve výsledku hodně únavným představením, ve kterém chybí barvy (obrazně i doslova) i významy, jichž je v Martinů opeře tolik.
K jednotvárnému dojmu zčásti přispívá i hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka, jakkoli se vlastně míjí s jevištní koncepcí, když dirigenta evidentně na rozdíl od režisérky zajímá více dramatický nežli lyrický potenciál partitury, jeho pojetí je celkově hřmotné, jakoby vojensky rázné. Křehké poezie je tu pomálu, a to i ve zpívání – Alžběta Poláčková zjevně záměrně pojímá titulní postavu jako plnokrevné děvče, což se odráží i v hlase, a při vší úctě k velmi propracovanému, emotivnímu pěveckému projevu Petera Bergera v roli Michela, přece jen si musí místy poněkud vypomáhat silou.
Martinů Juliette se v Národním divadle dočkala několika výjimečných inscenací, které pomáhaly psát dějiny operního divadla u nás, počínaje světovou premiérou v roce 1938 (dirigent Václav Talich, režie Jindřich Honzl), přes Krombholcovu-Kašlíkovu interpretaci v roce 1963, až po koprodukci s operou North v Leedsu v roce 2000 (režie David Pountney). Současná inscenace, bohužel, nepřináší nic, čím by se k nim mohla přiřadit.
Národní divadlo Praha – Bohuslav Martinů: Juliette. Opera o třech jednáních. Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie a scéna Zuzana Gilhuus, kostýmy Tomáš Kypta, choreografie Radim Vizváry, dramaturgie Beno Blachut. Premiéra 24. března 2016.
Komentáře k článku: Bezbarvé sny v Národním divadle
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
