Bezmoc českých předstírání
Zajímá ještě někoho další výklad Hamleta? A co když se mu dá podtitul normalizace na prknech, která znamenají svět? Odvážný autorský projekt čtvrtého ročníku KALD DAMU hamlet hraje především s tou částí názvu, která je na propagačních materiálech vysázena kurzívou. Tedy o českých dějinách – i když i na Shakespeara nakonec dojde.
Inscenaci tvoří obrazová koláž sestavená z fragmentů české historie 20. století, především pak její druhé poloviny. V úvodní scéně nás na svém koncertě uvítá Hana Zagorová pějící – s podporou dvou doprovodných pop-zpěváků v šusťácích – song Jinak to nejde. Následuje stranický projev anonymního soudruha (Jiří Konvalinka), který si je vědom útrpné nudy svého monotónního proslovu (čte Poučení z krizového vývoje). A v tom přijde na jeviště herec ze zákulisí (Lukáš Bouzek) a jednoduše soudruha zastřelí, protože – jak říká – realisticky ilustrovat období normalizace je stejně zbytečné jako opakovaně přežvýkávat stav pětiletky. Otevírá se tak další téma, téma divadla a herectví. Herci se bouří, křičí na sebe. Jedni chtějí pokračovat, jiní s Lukášem souhlasí. Nakonec se rozhodnou seznámit diváky s naší nedávnou historií „trochu jinak“.
Dějovou strukturu „autorského projektu hamlet“ tvoří ta nejbanálnější, záměrně vybraná klišé a archetypy z poválečného a normalizačního období našich dějin, které se pro autory stávají úrodnou (vlastně i trochu vzdělávací) půdou pro nové souvislosti v kontextech postav, které na jevišti vystupují. A tak se setkáváme s Hanou Zagorovou, která je zároveň Gertrudou (tedy jejíž představitelka Markéta Dvořáková hraje obě postavy), Krakonošem, který vchází na jeviště v tanku symbolizujícím ruskou okupaci, který je zároveň duchem Hamletova otce v bílé Masarykově uniformě, anebo Václavem Havlem, pozorovatelem a částečným vypravěčem, jehož texty (Moc bezmocných, Dopis Gustávu Husákovi, Audience) ozřejmují a interpretují jednotlivé etapy inscenace a který je zároveň Derridou a Hamletem.
Ústředním, sjednocujícím tématem většiny, ne-li všech výstupů je motiv předstírání, činnost člověku vlastní v jakémkoli dějinném období nebo životní roli. A tento – pro Čechy a české dějiny typický – jev je komentován a posuzován především prostřednictvím “osvícených” postav Havel-Hamlet (Moc bezmocných-dialogy s matkou). S problémem předstírání je konfrontována nejen každá postava, ať už jde o Hamleta, jeho matku, otce i strýce, či prostého zelináře celkem pohodlně zabydleného v normalizačním teplíčku, anebo Hanu Zagorovou (Jinak to nejde), ale je jím poměřována i sama podstata politické ideologie jako takové (a to jak doba normalizace, tak i první republiky či doby hamletovské) a dokonce i samotné herectví. Že Václav Havel je zároveň Hamletem a že jsou oba vlastně ženou (oba – a skvěle – hraje Marie Švestková) je překvapivou a vlastně jedinou inscenátory nabízenou odpovědí na spoustu otázek, jež svou inscenací kladou.
Přestože je inscenace mnohovrstevnatá a ve své podstatě intelektuální, není v žádném případě nudná a nesrozumitelná. Je košatá jak svým obsahem, tak i jevištními formami. Svou skladbou se podobá téměř střihovým filmovým sekvencím. Živá hudba na bicí, klávesy a kytaru, doplněná občas zpěvem, dává představení nejen rytmus a spád, ale především podporuje tuto, víceméně kabaretní inscenační formu. Promyšleně se v ní střídají žánry vážných monologů s groteskou, satirou a parodií. Papundeklová scénografie s vystavenými hudebními nástroji, chatařskou (či venkovskou) „kadibudkou“ a – tak trochu pohádkovou – chaloupkou, která ale současně může být i zahradnickým domkem či chatkou, plus kavárenské stolky s židlemi v proscéniu, odpovídá pokleslé normalizační televizní estrádě, což jeden z herců potvrdí, když náhle vykřikne: Tohle není divadlo, to je besídka! Normalizační Hamlet (či Hamleta?) se pohybuje na pomezí tragického a komického. Herečka střídá civilní herectví se stylizovaným, citlivě pracuje s veršem, prózou i zpěvem. Aktéři ukazují svou schopnost vyjadřovat se různými divadelními postupy a formami, ovládají řadu hudebních nástrojů, hrají dokonce i loutkové divadlo a pouštějí se do klauniády. To vše většinou ve prospěch režisérského a dramaturgického záměru. Méně zřejmé a srozumitelné – alespoň na první pohled – se divákovi můžou jevit snad jen střihy mezi herecky stylizovaným vytvářením jednotlivých postav a náhlým „vystupováním z rolí“, kdy se ocitáme v tzv. divadle na divadle. Zde by to chtělo asi razantnější, osobnější a osobitější přístup.
Inscenace „dloubá“ do divákova svědomí. Provokuje a šokuje bez samoúčelných efektů a exhibicionismu. Přináší na jeviště stále ještě neobehrané (věčné?) téma češství, osobní viny a především zodpovědnosti za své (ale i „národní“) činy i „nečiny“. Její podstatnou hodnotou je to, že neškatulkuje na čistě dobré a špatné, že je sama (či její herci) především v rozpacích, jak si mnohé události vysvětlit a chovat se v nich, že klade otázky bez toho, abychom nutně na ně znali odpovědi. To je hlavní poselství této – pro Disk nezvyklé – autorské inscenaci.
Hra je v představení sledem dojmů, drobná dloubnutí, jedno za druhým, útržky informací a pocitů ve sledu, který probouzí vnímavost diváka. Dobrá hra vysílá takových zpráv mnoho, často několik naráz, takže se tlačí, mačkají a přesahují navzájem. Inteligence, pocity, paměť i představivost, všechno je probuzeno... napsal Peter Brook v Pohyblivém bodě. Touto větou lze shrnout i účinek tohoto inscenačního projektu, který – po mnou zhlédnutém představení – vyústil v dlouhou a vzrušenou diskusi kolem naší nedávné minulosti i současnosti mezi kritiky, tvůrci a diváckou veřejností.
KALD DAMU — hamlet (normalizace na prknech, která znamenají svět). Režie Michal Hába, dramaturgie Šimon Spišák, pomocná režie K. F. Tománek, scénografie Karel Czech, kostýmy Jitka Hudcová, produkce Ondřej Kašpárek, Václav Blumentrit, Anna Sedlická. Premiéra Disk Praha, 28. ledna 2011 (psáno z reprízy 11. března).
Komentáře k článku: Bezmoc českých předstírání
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
Aniž bych chtěl být sebestředný, myslím, že by bylo vhodné v záhlaví tohoto příspěvku uvést, že jako první jsem psal na IDN o inscenaci Hamleta KALD DAMU já. Viz http://www.divadelni-noviny.cz/patnact-radku%e2%80%a6-martina-j-svejdy/
08.04.2011 (9.33), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Promiň, Martine,
a děkuju za upozornění. Rádi přijmeme na těchto i-DN další Tvé texty, ať už 15-řádkové glosy, anebo delší. Škoda, že jsi nebyl na oné DISK_usi 11. března. Docela zajímavě se tam inscenace i celý projekt rozebíraly a diskutovalo – jak ze strany Michala Háby tak studentů teatrologie na FF UK i dramaturgie a kritiky na DAMU. A přidali se i diváci mnoha věků včetně překladatelky Dany Hábové, matky Michala, od které získával o normalizaci řadu konkrétních informací. Interpretace díla se tak vyjevovala z mnoha úhlů.
08.04.2011 (10.36), , Trvalý odkaz komentáře,