Bezpečný malý svět
Zdá se logické, že spolupráce režisérky Hany Burešové s hercem Michalem Isteníkem po Mrtvých duších pokračuje Gončarovovým Oblomovem. Psychofyzická dispozice Isteníka pro tuto postavu je evidentní.
Má dnes Oblomov co říct? Na snímku Michal Isteník (Oblomov) a Veronika Lazorčáková (Olga) FOTO MARTIN ŠPELDA
Stejně logické je, že se inscenace plně koncentruje k postavě Oblomova a ostatní herci se v ní objevují jako chór, z něhož vystupují jen proto, aby vstupovali do Oblomovova života. Ten se odehrává v pochmurném pokoji s těžkými závěsy a obří lenoškou v popředí jako středobodem Oblomovovy existence. Tušíme, že kdesi za zdmi probíhají snad důležité, snad banální události, ale my je nahlížíme Oblomovovýma očima, takže o nich víme tak málo jako on.
A pokud k nám doléhají, tak opět jen skrze něho. Netušíme, čím se zabývá Štolc a je-li hospodářská situace Oblomovky opravdu tak zoufalá. A společnost se smrskla na útržky rozhovorů, jež svou banalitou jako by dávaly za pravdu Oblomovovu znechucení. Jenže Oblomov není Čackij, nechce a ani nemůže jím být, protože veškerou energii vynakládá na své přežití. A není jí zrovna málo.
Burešová s Isteníkem prezentují Oblomova jako téměř existenciálního antihrdinu, jenž svádí každodenní urputný boj se světem, který mu klade obrovské nástrahy. A už sama představa, že by jim měl čelit, ho vyčerpává. Oblomovština tu není jako výchozí, ale konečný stav, po boji, jako každodenní vyčerpávající realita bránící naplnění jakékoli Oblomovovy představy, včetně té blížící se pastorální vesnické idyle.
Isteníkův Oblomov je naivní, upřímné dítě, neschopné lži, s duší naplněnou něhou a těmi nejlepšími předsevzetími. Všichni k němu více méně pociťují soucit, ne-li přímo sympatie, nikdo ho nedokáže nenávidět, ani Olga, kterou vystavil nezodpovědně citovému ataku, ale která nakonec bere vinu za ztroskotaný vztah na sebe jako svůj omyl.
Je otázka, není-li těch sympatií vůči Oblomovovi až příliš, zvláště když jsou posíleny naznačenými kořeny oblomovštiny v přehnané péči v dětství a obecné „ruské“ výchově k nicnedělání. A když proti Oblomovovi není postaven žádný přesvědčivý vzor aktivního a prospěšného života, včetně Štolce. Isteníkův čistý a utrápený Oblomov se tak posunuje do pozice oběti. Nicméně, má své kouzlo, je to uvěřitelná figura, s níž stojí za to se poměřovat. Ostatně, kdo z nás nepocítil alespoň někdy v životě touhu propadnout oblomovštině?
Postavy vystupující z chóru jsou uchopeny vesměs v groteskní zkratce, tu více (Turkův Zachar), tu méně (Vondráčkův Taranťjev) vynalézavé. I Olga Veroniky Lazorčákové jako by byla nazírána Oblomovovýma očima – je přiměřeně hysterická, trapná i milá. A Agafja Evy Hacurové se vyloupne z anonymity okrajové figury k praktickému řešení Oblomovovy životní pouti, řešení, jež se přes svou přízemnost nejeví jako tragédie, ale prostě poznání a stvrzení životních mezí. Doživotní únik do bezpečného a malého světa Oblomovů.
Inscenace režisérky Hany Burešové nabízí přečtení Gončarovova románu bez předem vnucovaného stanoviska, ale naopak se snahou o pochopení podstaty oblomovštiny. Ve své solidní propracovanosti, vyváženém temporytmu a opřena o herecké výkony, především velké Isteníkovo sólo, nenudí a nutí diváka k osobní konfrontaci s Oblomovy.
Hodnocení: 4
Viz také recenze Vladimíra Hulce Bez žertu, satiry, ironie a hlubšího významu (hodnocení 2)
Divadlo v Dlouhé, Praha – Ivan Alexandrovič Gončarov: Oblomov. Dramatizace Hana Burešová, Štěpán Otčenášek (s použitím překladu Libora Dvořáka), režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna Martin Černý, kostýmy Kateřina Štefková, hudba Jan Vondráček, light design Filip Wiesner. Premiéra 16. března 2016.
Komentáře k článku: Bezpečný malý svět
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
