Divadelní noviny > Kritika

Bezruči mezi filmem a literaturou

Za uměleckého vedení Jana Holce, jenž se kormidla chopil se startem sezony 2019/2020, v ostravském Divadle Petra Bezruče po letech podstatně konvenčnějšího kralování Janky Ryšánek Schmiedtové konečně opět začínají rašit popínavé šlahouny scénické progrese i odvahy. A dobře tomu tak, neb zejména činoherní současnost moravskoslezské metropole se nezřídka drží v obludně zbytnělých bezpečných mantinelech dávno již překonaných konvencí, jež ze strany druhé neškodně atakují široce rozevřené náruče vzývaných populárů z Divadla Mír.

Bezruči se z (post)covidové letargie probrali zdaleka nejkřepčeji z místních divadelních grup a sílící divácký kalup jim zjevně svědčí. Jejich vzestup se přitom odehrává na důvěrně známé půdě. A nebo ne tak docela? Přiložme teď pomyslnou lupu hned ke trojici projektů, spatřivších světlo světa v první půli sezony 2021/2022. Je ohledání čas!

Pánové a dámy, zadejte se

Šedesátkový reunion Lásky jedné plavovlásky se holedbá zhola zbytečnou vstupní PR proklamací zdůrazňující tematickou sounáležitost s aktuálními netflixovskými kulty, jinak sebevědomě kráčí vlastní cestou. Česká nová vlna je zde jen zamlženým obrazem domácího přístavního mola, odkud se kdysi vyplulo. Vzývá se především divadelní estetika a někdejší nespoutaná energie Semaforu Suchého a Šlitra, na niž odkazuje i zdařilá hudba Davida Hlaváče a poetické texty Petra Vodičky, přesvědčivě evokující čerstvě postpubertální tvorbu. Variabilní stupňovitá scéna Jána Tereby přehledně člení prostor a sadou jednoduchých znaků jednoznačně definuje sociálně neuspokojivé, nedostatkem mužů bolestivě strádající společenství pracovnic v továrně na kočárky, omšelé prostředí obecního kulturáku i maloměšťáckou domácnost Mildových rodičů. Kostýmy Paulíny Bočkové si výtečně ironicky pohrávají s psychedelickou barevností pracovních oděvů i hyperbolickými citacemi soudobé módy.

Scénická adaptace filmového scénáře, jež se zrodila v hlavách režiséra Jana Holce a dramaturgyně Anny Smrčkové, prozíravě posiluje divadelnost předlohy, nebojí se jít hluboko za pamětníkům důvěrně známé scény i na samotný hrot žánrového zvratu. Bujaré zastřešující scénky sexuologického školení (své komické talenty i dlouholeté zkušenosti s bezprostřední manipulací davu v nich s přehledem prodávají Markéta Haroková a Dušan Urban) jsou důležitým protipólem komplexního přediva uvěřitelných hořkostí a smutků, s nímž je tu nakládáno s podobnou účinností jako v nejlepších filmových opusech Johna Hughese Snídaňový klub a Volný den Ferrise Buellera. Výsledkem je (ne)romantická hořká komedie a multigenerační zábava nejvyšší možné úrovně. Holcovo usilování o herecký soubor nezlomný ve své kolektivní síle i individuálních schopnostech svých členů korunuje suverénní herecký výkon Barbory Křupkové v titulní roli. Její Andula je naprosto přesvědčivá v poloze vesnického třeštidla i coby embryo budoucí osudové ženy. Scéna, kdy hovoří o vlastním pokusu o sebevraždu, je autentickou zprávou o bolestech dospívání, na něž někteří z nás již dávno zapomněli, a přináší mnohem víc pravdivých emocí i křehké krásy než všechny young adult limonády světa. Můj palec letí vzhůru.

Po Bohu zbyla ozvěna

Diametrálně odlišný odstín tvůrčích spádů současného uměleckého vedení DPB do hry vnášejí Bratři Karamazovi. Jan Holec se k ruské literární klasice opakovaně vrací již od dob svého působení s generačním Divadlem Spektákl, jehož je zakladatelem. Prokazatelným pozitivem počinu, jenž je odvážný i mimo ostravské vládnoucí poměry, je skutečnost, že inscenátoři tentokrát nesáhli po žádné z četných divadelních verzí kanonického románu, ale rozhodli se pro vlastní adaptaci. Jazykově čerpají z letitého překladu Prokopa Voskovce, Holec bohatě využil i osobních znalostí originálu.

Primárním problémem vizuálně přitažlivého opusu je bohužel fakt, že vyznívá coby pouhý žánrový obrázek z devatenáctého století, což dnes obstojí jen stěží. Zádrhel je nabíledni – vazby na současnost jsou příliš niterné a pátrání po příčinách absence Boha i otcovské lásky se často ztrácí pod přívalem jevištních atrakcí, nadužívané exprese i eklektických režijních postupů. Mozek je zaměstnán, srdce strádá. Opulentní intelektuální konstrukt spolehlivě jistí výprava veterána české scénografické postmoderny Jana Štěpánka, jenž se i tentokrát navrací ke svým oblíbeným přesahům směrem ke hmyzí říši, stejně jako hřímající hudba Ivana Achera, umně splétající motivy sakrální i světské.

Inscenace byla zjevně ušita na míru hereckému obsazení. Norbert Lichý v úloze starého Karamazova po delším čase opět jevištně perlí energií bezmála mladickou, intelektem hazardního hráče i šarmem zrale zhýralým. Jeho sebevědomý lidský zmetek, který připomíná satanskou verzi Pantalona z commedie dell’arte, je zásadním důvodem morálního rozpadu mikrokosmu Karamazových. Z jeho synovských spoluhráčů se výtečně daří Dušanu Urbanovi, jenž se v posledních letech stává jedním z klidných, herecky spolehlivých lídrů místní pánské šatny a v roli Dmitrije na poslední chvíli obětavě zaskočil za onemocnělého kolegu Lukáše Melníka. Výtečný je rovněž Jáchym Kučera, jehož empatický Smerďakov se zdaleka vymyká tradované představě kolektivně týraného bastarda a do zdejších kouřů a řevu vnáší očistnou přítomnost odzbrojující něhy. Ivan Ondřeje Bretta je dalším důkazem parádního hercova zrání a postupného přestupu z estrádně-bavičských rolí směrem k vrstevnatějším charakterům. Na nepříliš zkušeností s jevištním patosem bohužel částečně dojíždí Václav Švarc, jehož Aljoša si vytáhl Černého Petra v podobě největšího počtu exaltovaných hereckých sól.

Navzdory názvu nejnovější ostravské re-imaginaci Dostojevského tvorby překvapivě silnou rukou vládnou ženy. Trojice Kateřina–Grušeňka–Líza (Julie Goetzová – Barbora Křupková – Yvona Stolařová) je trojhlavým Kerberem sexuální energie, tedy vyvažujícím elementem pánbíčkářského běsnění. Svůdné, úderné a v případě Stolařové i na hranici fyzického sebeobětování. Tři (fascinující!) podoby běhny jako univerzální obraz ženy. Milenka–tyranka–žačka. Autorova mizogynie v přímém přenosu, jako poslední životní radost i příčina zhouby.

Holcova náklonnost k literárnímu odkazu velké Rusi přes všechna uvedená pozitiva nese symptomy silně intelektuálního uchopení, které drží divadelní vášeň zkrátka. Pod filozofujícími pasážemi se často skrývá chlad a v důmyslně vystavěné scénické katedrále nepřebývá přesah, natož Bůh. Jen vlastní ambice. Slyšíte tu ozvěnu?

Víc než porno pro mamky

Z opětovného bezručského angažmá režiséra Jiřího Pokorného jsem měl částečné obavy, jež pramenily především z negativních vzpomínek na někdejšího značně nedopečeného Krále Leara. Mé sýčkování se naštěstí záhy ukázalo jako liché (sic!) a disonantní a s radostí konstatuji, že režisér svůj zdejší inscenační dluh ideálně splatil.

Venuši v kožichu, v níž se renomovaný americký dramatik David Ives po svém vyrovnává s literárním odkazem Leopolda von Sacher-Masocha a již proslavila mimo jiné i filmová adaptace proslulého peprníka Romana Polanského, lze snadno odsoudit jako laciný příspěvek do aktuálně populárního žánru porna pro mamky, jehož pochybnou oblibu odstartoval otřesný sado-maso škvár Padesát odstínů šedi E. L. James. Skutečnost je však mnohem složitější a pravda taková, že Ivesův dramatický dialog zdaleka předcházel širokou oblibu bičů a pout. Pod rádoby skandálním tématem se skrývá kvalitní modelová komedie mravů, která si bravurně pohrává se společenskými stereotypy.

Tvůrčí tým, v němž kromě režiséra figurují i scénograf Jan Štěpánek, dramaturgyně Anna Smrčková a autor hudby Michal Novinski, komorní inscenaci pečlivě připravil jako ideální hereckou příležitost pro Markétu Harokovou a Lukáše Melníka. Až na blesky a hřmění jako z Krkonošských pohádek je devadesátiminutová aktovka zcela prosta režijních exhibicí, vše je podřízeno preciznímu vedení herců, v němž Jiří Pokorný exceluje. Hraje se v koridoru ze dvou stran obklopeném diváky, ve výpravě takřka filmově ateliérového střihu, která poskytuje dostatek prostoru pro herecký detail.

Zdánlivě předvídatelná struktura inscenace, která kromě von Sacher-Masochova románu vychází z takřka archetypální vztahové konstrukce režisér–herečka, je vynikající živnou půdou pro kreativitu dvou skvěle sehraných interpretů. Oba aktéři se svěřených úkolů chopili s grácií, jež hlasitě volá po široké divácké oblibě i kritickém uznání. Thomas Lukáše Melníka je permanentně těkajícím uzlem autorských obsesí i vzruchů a jen obtížně zvládá kočírovat rozporuplné emoce, které v něm probouzí jeho ženský protipól. Kontinuální proces osobnostního rozkladu lidského jedince je v jeho podání fascinující studií pozvolného předání otěží do rukou původně podceňované bytosti. Markéta Haroková pak Vandu modeluje jako živoucí matrjošku, z níž se postupně vylupují další a další okouzlující vrstvy osobnosti. Gesto, jazyk a intonace jako přirozený nástroj dominance. Oba se zjevně zrodili ke společné herecké spolupráci, jež je naplňující, zábavná, ale i dostatečně temná. Ostravská Venuše je projektem pro dospělé divačky a diváky, kteří se nebojí otestovat hranice vlastního komfortu. Moderní bulvár? Zcela jistě. Prvotřídní!

Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Jaroslav Papoušek, Miloš Forman, Ivan Passer: Lásky jedné plavovlásky. Adaptace Jan Holec a Anna Smrčková, režie Jan Holec, dramaturgie Anna Smrčková, scéna Ján Tereba, kostýmy Paulína Bočková, hudba David Hlaváč, pohybová spolupráce Pavol Seriš. Premiéra 12. listopadu 2021.

Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi. Překlad románu Prokop Voskovec, režie a adaptace Jan Holec, dramaturgie Anna Smrčková, výprava Jan Štěpánek, hudba Ivan Acher. Premiéra 10. prosince 2021.

Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – David Ives: Venuše v kožichu. Překlad Jitka Sloupová, režie Jiří Pokorný, dramaturgie Anna Smrčková, scéna a kostýmy Jan Štěpánek, hudba Michal Novinski. Premiéra 18. února 2022.

• Autor: Petr KlariN Klár
• Publikováno: 7. března 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Bezruči mezi filmem a literaturou

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ