Divadelní noviny > Kritika

Běžte pryč, nebo budu křičet

Francouzský spisovatel Édouard Louis (nar. 1992), autor čtyř autobiografických románů a editor sborníku esejů o sociologovi Pierru Bourdieuovi, patří ve své zemi k nejoceňovanějším prozaikům své generace a výrazně promlouvá i mimo hranice Francie, o čemž svědčí překlady jeho děl do více než dvaceti světových jazyků.

A výraznou stopu zanechává i u nás. Dokladem budiž nejen vydání všech jeho prozaických děl v nakladatelství Paseka (v překladu Sáry Vybíralové), ale i dvě jejich divadelní adaptace.

Nejsme to, co děláme

Ve Venuši ve Švehlovce si režisér Jakub Čermák vybral novelu Kdo zabil mého otce, v níž autor navazuje na svůj první román Skoncovat s Eddym B. a znovu otvírá téma tvrdé výchovy, kterou zažil na francouzském venkově ze strany rasistického, homofobního otce, líčí napjaté rodinné vztahy a přibližuje následky otcova těžkého pracovního úrazu. S těmito fragmenty zachází – jak je jeho autorskou metodou – podobně jako lidská paměť. Jsou emotivně rozkolísané, neuspořádané, neřídí se časovou posloupností, nýbrž převážně asociační logikou, některé výjevy se vracejí opakovaně jako neodbytné vzpomínky. Za otcovými postoji a jednáním ale nachází – oproti debutu – důvody, kterými je schopen jeho chování omluvit.

Čermák pojal inscenaci jako monodrama svého oblíbeného herce Daniela Krejčíka v roli Vypravěče, který vede neustálý dialog se svým otcem. Na jevišti vystupuje i Vypravěčův otec (Adam Mašura), který však po celý čas mlčí. Zprvu je v rakvi, později se z ní vyklopí a pohybuje se po prázdném čtvercovém jevišti jako fyzicky zdatný muž, na konci je pak troskou na invalidním vozíku. Krejčík se naopak pohybuje se skleničkou vína pouze po úzkém, různě – ostře či potemněle – nasvíceném pásu v pravé části jeviště.

Viděl jsem inscenaci dvakrát a je třeba říci, že na výrazně expresionistický, byť velmi introvertní výklad postavy Vypravěče je třeba se pečlivě naladit (při prvním zhlédnutí jsem – přiznám se – inscenační klíč a záměrný herecký exhibicionismus neakceptoval). Krejčík je v roli vnitřně zraněný, zoufalý, v určitých chvílích naopak výsměšný, zlý, podle jednající, dokonce ostentativně sebevzhlíživý, ironický. S rolí si pohrává, laská ji. A Mašura, byť je ve svém němém jednání pečlivý a důsledný, mu není dostatečným – a možná ani vhodným – jevištním partnerem. Jeho fyzický fundament a chování jsou až příliš sportovní a neosobní, jeho proměna v tělesnou i psychickou trosku těžko uvěřitelná. To však nic neubírá na působivosti (pokud jej přijmete) výsostně sebestředného, exaltovaného hereckého projevu Krejčíka, který se v některých okamžicích dotýká až prazákladu herectví: převtělit se v postavu a po celý čas v ní existovat jako její bytostné, vnitřní i vnější Já a současně být a zůstávat sám sebou. Možná dokonce i – spolu s diváky – s gustem nahlížet sám do sebe, svých traumat a fobií.

Určitě chceš, abych odešel?

Obdobně je na tom i Oskar Hes interpretující Louisovo alter ego – postavu Eddieho – v adaptaci románu Dějiny násilí, již uvádí pražské Švandovo divadlo. Jejím autorem je režisér Tomáš Loužný, který se již od studií na DAMU profiluje jako důsledný analytik lidských běsů a agresivity, ovšem mnohem spíš než samo násilí jej zajímá člověk násilím se projevující, důvody jeho činů.

V Dějinách násilí se Louis vypisuje ze svého traumatického zážitku, kdy jej okradl, znásilnil a málem zavraždil muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a pozval k sobě domů. Postupně odkrývá onu událost v různých časových i emotivních rovinách, nechává ji komentovat řadou postav, především svou sestrou Clarou, lékaři a policejními vyšetřovateli, kteří čin pod vlivem rasových a společenských předsudků interpretují zjednodušeně, bez vhledu a pochopení. Eddie je zoufalý, zmatený, bezradný. Tápající. Čtenář nikdy nemá jistotu, jaké stanovisko zaujímá, proč se svým traumatem stále zaobírá, zda se jej chce zbavit či jej pochopit a akceptovat. Dokdy byla situace přijatelná a kdy a proč se zvrtla. Kdo je na vině. A zda ji vůbec můžeme těmito termíny popisovat a nahlížet.

Loužný obdobně jako Čermák volí jako výchozí bod zpověď hlavní postavy, již vystavuje působení temně groteskního reje xenofobně smýšlejících, obludných (Clara v podání Nataši Bednářové), komisních, neempatických postav (policisté, doktoři – dvojrole Marie Štípkové a Davida Punčocháře). V porovnání s nimi je násilník Reda („člověk maghrebského typu“) živoucí, psychologicky uchopitelná postava. Jan Grundman jeho neproniknutelný – téměř démonický – charakter interpretuje s intenzivní, postupně vyjevovanou dávkou vnitřní temnoty, skrytých, těžko ovladatelných násilností, vzhledem k Eddiemu s maximální mírou kulturní a myšlenkové odlišnosti. Je tak velmi dobrým partnerem Oskaru Hesovi, jenž hraje s obrovskou navenek potlačovanou energií, myšlenkovým i tělesným pnutím, jež se teprve neúnosným přetlakem mluvit, sdělovat, svěřit se a sdílet proměňuje v jevištní gesto.

Zde se výrazně projevil autorsko-režijní rukopis Loužného. Každá akce má hluboké psychosomatické kořeny. Nikdy není vnějším popisem situace, ale vždy vychází z potlačovaných zkušeností, traumat a citů postav. Je to téměř vždy nahuštěné, „naspeedované“ herectví postupně a často nenápadně budovaného emotivního i fyzického přetlaku, který vyvolává hereckou akci. Ať už maximálně introvertní, či expresivní. Vše ostatní – ač navenek groteskní či realistické, ilustrativní (scéna a její proměny, kostýmy, hudební vstupy a komentáře) – Loužnému slouží k uchopení a pochopení zvolené látky.

Jestliže se Čermák zabývá spíše ústřední postavou, její sexualitou a fobiemi, Loužný více zkoumá společnost, projevy a chování lidí v ní. V Dějinách násilí se mu podařilo to co autorovi: nahlédnout skrývaný rasismus naší (evropské) civilizace a zároveň ponechat prostor ke vhledům do nitra hlavní postavy. Jde o promyšlený a v mnoha motivech domyšlený otisk předlohy do svébytného jevištního díla.

Zdá se, že Édouard Louis má u nás zasvěcené interprety.

Depresivní děti touží po penězích, Praha – Édouard Louis, Jakub Čermák: Kdo zabil mého otce. Adaptace a režie Jakub Čermák, výprava Martina Zwyrtek. Premiéra 17. listopadu 2021 ve Venuši ve Švehlovce, Praha (psáno z repríz 18. listopadu 2021 a 24. února 2022).

Švandovo divadlo, Praha – Édouard Louis, Tomáš Loužný: Dějiny násilí. Režie a adaptace Tomáš Loužný, dramaturgie David Košťák, scéna Petr Vítek, kostýmy Martin Chocholoušek, hudba Ivo Sedláček. Premiéra 12. února 2022 (psáno z reprízy 14. února).

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 4. dubna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Běžte pryč, nebo budu křičet

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ