Biblická dějeprava bezduché dokonalosti

Hudební divadlo v Karlíně jde cestou bombastických podívaných, určených víc pro oko než ucho, a nejméně směřujících k duchovním přesahům – nemylme se, i v muzikálovém šoubyznysu se s ním může, podle mého dokonce má, počítat. Největší trháky v historii muzikálu, stejně jako opery či operety, to potvrzují, jenže dnes i na Broadwayi převládají technicky dokonalé show a stejnou cestou si před časem vyšlápli karlínští Producenti. Komerční estetika bezduché dokonalosti prosákla i do titulů, jakým je legendární rocková opera Jesus Christ Superstar, prostřednictvím broadwayského režiséra Gabriela Barre, který s ní nevalně začal už nastudováním Carmen. Nezajímá mě, dokonce se mi v souvislosti s nemalou dotací města zajídá, na druhé straně rád kvituji, že nová inscenace Ježíše po technické stránce konečně dosahuje velmi slušných parametrů, zvláště v sound a light designu. To u nás není vůbec samozřejmé!

Legenda rockového muzikálu s pečetí nespokojenců z přelomu 60. a 70. let se v Karlíně proměnila v barvité obrázky z příruček věrouky. Z původního provokativního náhledu na Ježíše jako mediální superstar, v němž Jidáš není jen práskač, ale praktický oponent Ježíšova protivně velikášského idealismu, chcete-li, je druhou a lidskou tváří nabubřelé superstar, nezbylo v karlínském pozlátku nic, přestože téma je myslím hodně aktuální. Jesus Christ Superstar prostě posloužil coby jen atraktivní, leč duchem krotká ilustrace známého biblického příběhu. Jenže upřímně: výjimečné bylo v tomto ohledu jen první nastudování v pražské Spirále (1994), jemuž dala energii čerstvá zkušenost z listopadu 1989 a elán první tak rozsáhlé muzikálové produkce. A lze snadno zjistit, že stylově tak jako v Karlíně jdou na Ježíše i ve světě, jen s propastným rozdílem, že tam postavy neinterpretují jako v Praze neherci popzpěváci.

Hvězdy nové inscenace jsou jen staronové – prošly všemi pražskými Ježíši: Kamil Střihavka (Ježíš) a Bára Basiková (Máří Magdalena) vždycky vystačili s hereckým statováním, stala se z toho norma, která předurčuje toporné operácké takyherectví celé nové inscenace. Ostatně mesaliance muzikálu a popu je pro Prahu příznačná a producentům zatím vynáší. Střihavka nakonec zpívá Ježíše stále suverénně, u Basikové jsem na premiéře postrádal mimo jiné výraz, jenže s Ježíšem se měla poměřit už nová generace vskutku muzikálových herců (alternanty jsem zatím neviděl). Václav Noid Bárta mezi ně také nepatří, jeho jen hřmotný Jidáš nemohl být Ježíšovi oponentem, Pilát v provedení Pavla Poláka je tuctová nezapamatovatelná figurka, Kaifáše basově barvil Lukáš Hynek Krämer s intonačními nepřesnostmi, všem třem bylo málo rozumět. Vedle Střihavky jen Jiří Korn předvedl na miniaturní ploše parádní postavu Herodese, výtečně artikuluje každé slovo technicky i po smyslu, do postavy vnáší osobitost, Pavlem Strouhalem výrazně choreografovaný výstup má šmrnc efektních stepařských čísel. Jediné oživení v nudné nádheře statických obrazů, které jen zčásti předurčila scéna Mihaila Tchernaeva, jenž v roce 1994 famózně vyřešil prostor ve Spirále: kdyby zůstalo u mohutných kinetických segmentů, bez popisné kašírky detailů a místy až naivistických popisností v Barreho režii, mohlo být podstatně lépe. Také v hudebním nastudování Oty Balage postrádám energii a tah, hráči na premiéře dokonce chybovali.

Uvidíme, jestli nová inscenace u diváků zabere, ale nepovažuji znovunasazení Ježíše v Praze za dobrý nápad, a už vůbec nevěřím, že vznikla „nová legenda“, jak barnumsky hlásají reklamní slogany: pro to inscenaci chybí jak tvůrčí osobnosti (typu někdejších Petra Novotného, Arnošta Moulíka a Ireny Pluháčkové), tak hlavně unikátní historická situace.

Hudební divadlo Karlín Praha – Andrew Lloyd Webber, Tim Rice: Jesus Christ Superstar. Překlad Michael Prostějovský, režie Gabriel Barre, hudební nastudování Ota Balage, scéna a kostýmy Mihail Tchernaev, choreografie Pavel Strouhal, sound design Petr Ackermann, light design Jozef Celder. Premiéra 11. listopadu 2010.

Drame lyrique Julese Masseneta Werther v Ostravě umístnil režisér Jiří Nekvasil do obrazárny, kterou mu velmi elegantně a veritábl navrhl David Bazika, včetně polstrovaných sedaček, exponátů a proskleného pozadí, které umocňovalo působivé nasvěcování podle vývoje situací příběhu. Postavy oblečené snad podle módy 60. až 70. let se tu mohly chovat také velmi věrohodně, ze dvou postav tu učinili kustody coby vkusně komický prvek dění i díky projevu Václava Moryse a Václava Živného. Najít analogicky věrohodnou logiku příběhu tragické lásky ausgerechnet v galerii, je ovšem už složitější. Vystavené obrazy korespondují s emocionálně vypjatým příběhem, v závěru deinstalace výstavy symbolizuje umírání Werthera pro nenaplnitelnou lásku k Charlottě, ale proč rodina žije mezi exponáty, nevysvětlíme. Přesto za podstatnější problém považuji herectví sice časované v pomalých pohybech podle hudby, leč sestavené většinou z prefabrikátů operáckých klišé, resp. ve výsledku tato klišé připomínající, neboť si nemyslím, že by obrazy neměly dobře promyšlené zdůvodnění, jenže na jevišti málo patrné. Dlouhé jen zpívané umírání Wethera naaranžovaného do ladné operní pózy s hlavou na klíně Charlotty budiž příkladem. Obávám se, že touto cestou se mimoděk vrací operácké „představitelství“, kterého se ostravské divadlo léta a docela úspěšně a správně zbavuje.

Americký tenorista Steven Harrison má za sebou řadu významných rolí v dobrých, převážně německých domech, neokouzlil však ani hlasem ani dramatickým výrazem, v jediné póze se protrpěl celou operou. Charlottu pro Ostravu poprvé nastudovala Jana Sýkorová pečlivě, pěknou technikou a daleko bohatším výrazovým rejstříkem, než jaký projevil Harrison, herecky je však podobně ztrnulá jako on, zůstává jen postavu demonstrující pěvkyní. Nosný baryton předvedl Aleš Jenis v postavě Alberta, sopranistka Agnieszka Bochenek-Osiecka stvořila věrohodnou originální podobu mladičké Sophie. Osobitý Bogdan Kurowski v roli správce opět předvedl famózní bas s hodně nepřesnou artikulací. Přesto suma sumárum velmi pěkně sestavené obsazení.

Za vůbec nejprůkaznější kvalitu inscenace považuji hudební nastudování Roberta Jindry, pečlivě připravený a hrající orchestr je plný barev a nálad, pěvce doprovází s jemnou dynamikou a citem a hudebně doslovuje průběh příběhu. A oceňme také nový věcný překlad libreta pro titulkovací zařízení z pera dramaturga Daniela Jägera.

Josef Herman

Národní divadlo moravskoslezsské Ostrava – Jules Massenet: Werther, drame lyrique o třech jednáních a pěti obrazech. Nastudováno ve francouzském jazykovém originále. Hudební nastudování a dirigent Robert Jindra, režie Jiří Nekvasil, scéna David Bazika, kostýmy Marie Blažková, pohybová spolupráce Igor Vejsada, sbormistr Jurij Galatenko. Premiéra v Divadle A. Dvořáka 18. listopadu 2010.