Bílá apokalypsa
Divadelník Jan Mocek ve své zálibě v nonsensu a mystifikaci postupuje systematicky. V novince Happy Hour nabídl publiku jednu z nejméně divadelních akcí, které kdy vytvořil. Přesto je tohle dílko divadlem: každému nabídne obsah podle toho, jak dalece mu bude sám nápomocen. Jednomu dá jen dadaistickou hru s rekvizitami, jinému třeba velkou metaforu vzniku a zániku civilizací. Přecházet po těch vrstvách jako po letokruzích stromu lze libovolně.
Jsme svědky série absurdních staveb, modelací a architektonických obskurností (zleva Tinka Avramova, Irina Andreeva a Arseniy Mikhaylov) FOTO MARTIN ŠPELDA
Začít můžete u fyzického a akustického vjemu, který nabízí práce s materiálem – tedy s velkými pláty polystyrenu, zřejmě pocházejícího ze stavebnin. Manipulace s ním připomíná dětskou hru, jeho destrukce, lámání, klouzání ploch po sobě však může vyvolat i poněkud drásavý senzuální zážitek. Tři postavy vykonávají jednotvárné úkony, jež by mohli zastat i roboti. Mají zavřené oči. Podle předpremiérových příspěvků na sociálních sítích je původně měly oslepovat silikonové masky jejich vlastních obličejů, ale Mocek zřejmě ustoupil od záměru ztotožnit je s androidy a nechal jim jejich lidskou podstatu. Zaslepenost je ostatně trefnější metafora než robotí klišé. Dramatické postavy v pravém slova smyslu to nejsou, nenavazují hlubší vztahy ani mezi nimi nenastává napětí či vyhrocené situace. Dílo stojí na pomezí výtvarné instalace a akčního umění, na webu divadla je zase označeno za performanci a divadelní esej. Zdá se, že Mocek kombinuje lidské a ne-lidské jednání aktérů této jevištní události tak, aby ani nebylo možné jejich podstatu jednoznačně uchopit.
Naši anonymní hrdinové zprvu soutěží, kdo nejrychleji postaví co nejvyšší věž z polystyrenu, aniž by přitom přizabil ostatní nebo zbořil jejich „domeček z karet“. Je mnoho her a předmětů, s nimiž lze trénovat rovnováhu, a na jevišti jde o vděčný motiv (namátkou se zdi a věže stavějí v Seismic v divadle PONEC nebo v Pomerančové lodi od FysioArtu…). Splněním prvního úkolu vstupují do světa vidoucích – což však nikterak nedodává jejich počínání trvalého smyslu. Jsme svědky série absurdních staveb, modelací a architektonických obskurností. Vzniká neprostupná zeď, obrovská hora desek navršených jako suť, dlažba.
Každý pokus končí stejně – destrukcí. Nezdá se, že by to trojici vedlo k uvědomění marnosti jejich práce. Tísnivý pocit ztráty smyslu se vkrádá jen tak lehce, co by pírkem pohladil. Pozornost odvádějí drobné gagy a odlišnost performerů: rozhodná a odhodlaná Tinka Avramova, Irina Andreeva, která nad troskami kráčí s bohorovným klidem klauna, a Arseniy Mikhaylov, zcela netečný s náměsíčným výrazem. Když vystavějí největší svatyni své civilizace připomínající antický chrám, začnou ji už opět poslepu destruovat, přesně v duchu chování lidského pokolení, oslabováním základů. Cyklus je dokončen: prohlédneme, vykonáme velké věci, soupeříme spolu, přes peripetie dosáhneme vrcholu – a pak znovu oslepneme vůči světu i sobě navzájem a vše začne nanovo.
Happy Hour nabízí rafinovanou směs humoru a depresivnosti, polystyren navíc evokuje sterilní prostředí léčebny. Vznikající tvary lákají k asociacím, vidíme hory, zdi, ledové kry, šlehačku na dortu, laskonky naskládané do úhledné řady, nebo možná i závěje čerstvě napadaného sněhu, který také umí tak pěkně křupat a skřípat pod nohama. Právě vyvolávání asociací nás stále odvádí od soustředění se na podstatu. Ale to je známý Mockův modus operandi – distrakce, rozptylování, házení banálních vějiček, na které se chytá naše pozornost. K poslední scéně navíc zní hudba, jako kdyby někdo spustil první takty k některé písničce od Alphaville, ale zaseklé v nekonečné smyčce. Někoho dohání k šílenství zvuk drceného polystyrenu, někoho osmdesátková aranžmá…
Janu Mockovi nelze upřít smysl pro absurdní humor, jen bych podotkla, že destrukci polystyrenu pro drásavý akustický efekt už ve své tvorbě použil (v Shadow Meadow), a sama bych si tak trochu přála, aby se znovu obrátil do světa multimédií.
Alfred ve dvoře, Praha – Jan Mocek: Happy Hour. Koncept, režie, scénografie Jan Mocek, umělecká spolupráce Tinka Avramova, Irina Andreeva a Pierre Lac, hudba Matouš Hekela, zvuk, světlo Ondřej Růžička. Premiéra 30. října 2023.
Komentáře k článku: Bílá apokalypsa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
