Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Bílá místa operní / NODO 2012 (No. 3)
…
Jemné, ale mrazivé
Definice uměleckým žánrů nejsou samozřejmě ani absolutní, ani ostré, ani neproměnné. Směrem od jasně určeného středu, na němž se shodnou víceméně všichni a jehož povaha je dána především historicky, jednoznačnosti ubývá a průniků s ostatními oblastmi uměleckého konání přibývá.
Režijní pojetí Johannese Weiganda bych popsal jako wilsonovské. FOTO MARTIN POPELÁŘ
Jestliže tři předchozí inscenace prvního ročníku Dnů nové opery Ostrava zkoumaly právě vesměs hraniční oblasti toho, co je považováno za operu, a ohledávaly, kam až se dá v divergenci od pomyslného středu dojít, byla závěrečná Porta della legge italského skladatele Salvatoreho Sciarrina po formální stránce „bezproblémovou“ operou. Diváci sedí v hledišti, zpěváci zpívají souvislé libreto a stojí u toho na jevišti, orchestr se nachází v díře pod nimi, dirigent diriguje, režisér režíruje, scénograf scénografuje. Přesto je to snad vůbec poprvé v dohledné historii, kdy byla v naší zemí uvedena opera natolik nekompromisní.
Sciarrinova pozice na scéně současné vážné hudby je mimořádně silná, tento palermský rodák (nar. 1947) nalezl svůj originální a charakteristický hudební jazyk využívající vysoce avantgardních nástrojových technik už na sklonku šedesátých let. Jeho hvězda stoupá po několik dekád stále výše a Sciarrino je jedním z nejprominentnějších operních autorů současnosti. Vyznačuje se velkou produkcí. Jednotlivé technické a výrazové prvky a hudební řešení přecházejí z jednoho jeho díla do druhého, často úplně doslovně. Řečeno trochu ošklivě, Sciarrino umí být jedinečným Sciarrinem (s tím, co dělají zástupy jeho imitátorů, se to nedá vůbec srovnat!), ale dělá to už tak dlouho a tak zarytě stejně, že po počáteční fascinaci může přijít až lehká alergie vyplývající především z faktu, že Sciarriova hudba je permanentní exaltací, hrou s napětím a psychologií očekávání.
Osmdesátiminutová opera o třech dějstvích zpracovává Kafkovo podobenství Před zákonem. FOTO MARTIN POPELÁŘ
Přejí-li se někomu Richard Serra, pak umění postavené na neustálém útoku na nervy a smysly se mu přejí tuplem. Pokud se ovšem dávkování nepřežene, je každé dobré živé provedení Sciarrinovy hudby radostí a svátkem. Vše v ní skvěle funguje, je bezprostředně působivá a vtahující.
Na ostravském festivalu se zadařilo hned dvakrát: v pondělí 25. června / Bílá místa operní (No. 2) / a v úterý 26. června, kdy byla v Divadle Antonína Dvořáka uvedena opera Dveře zákona (2009) ve spolupráci s německou scénou Wuppertaler Bühnen. Komorní orchestr Ostravská banda doplněný o hostující hudebníky řídil Petr Kotík, inscenaci a sólisty dodalo německé divadlo, na jehož objednávku Sciarrino operu napsal.
Nešťastný Muž vede vlastně monolog, do něhož jsou jako přímé řeči vkládány vstupy neoblomného a zlomyslného Dveřníka. FOTO MARTIN POPELÁŘ
Osmdesátiminutová opera o třech dějstvích zpracovává Kafkovo podobenství Před zákonem, které však posunuje explicitně ve směru, který je v Kafkově textu přítomen jen jako možnost – totiž, že muž snažící se „vstoupit do zákona“ je jen jedním z mnoha takových (respektive, že jsme v této situaci prakticky všichni) a popsaná situace se děje stále znovu a v nesčetných kopiích jako věčný cyklus. Opakování a zacyklenost je vůdčím principem jak libreta tak hudby. Nešťastný Muž (poprvé v barytonovém vydání Johna Janssena, podruhé jako kontratenor Gersona Luize Salese) vede vlastně monolog, do něhož jsou jako přímé řeči vkládány vstupy neoblomného a zlomyslného Dveřníka (Martin Jeasesok Ohu, bas). Muž se snaží a opakuje své prosby a naléhaní, jeho řeč je rozbitá, nesouvislá, spěje od vyčerpání k vyčerpání ještě většímu a ke smrti, kdy se – jak jinak – dozví, že tento vstup do zákona byl určen jen jemu jedinému. Nyní se dveře zavírají a příští zastávka, ano, jiný tentýž Muž a to celé s drobnými variacemi znova. Třetí dějství je rozměrově jen epilogem, kdy oba Muži zpívají současně (zase skoro totéž) za poloprůhlednou projekční stěnou, na níž jezdí escherovsky zmnožené páternostery se siluetou-simulakrem obou zpěváků nahoru a dolů, odnikud nikam, do nekonečna. Autorem libreta je sám Sciarrino. Vyjadřuje se o něm v tom smyslu, že jeho záměrem bylo poukázat na neveselý stav veřejného života a pochroumaný vztah společnosti a státního aparátu v Itálii. Režijní pojetí Johannese Weiganda bych popsal jako wilsonovské: na minimalistické scéně pověstná jedna židle, výrazná práce se světlem, propracovaná gesta a mimika jinak poměrně statických sólistů. Režisér velmi sofistikovaně podtrhl skutečnost, že žadonící muž je do jisté míry spoluviníkem vzniklé situace – jestliže v prvním dějství dveře zákona zejí ve směru dozadu, od hlediště, ve druhém dějství se perspektiva odvrací a „zákon“ se všemi nepřátelskými, jej střežícími „dveřníky“ se nachází v hledišti. Jemné, ale vcelku mrazivé připomenutí…
Muž se snaží a opakuje své prosby a naléhaní. FOTO MARTIN POPELÁŘ
První ročník NODO nemohl skončit lépe – skvělý výběr titulu a výborné provedení. Rád bych se mýlil, ale je to asi opravdu úplně poprvé, kdy u nás zazněla nová opera současného světového autora patřícího k progresivní špičce, dílo esteticky nekompromisní, vybavené hudbou, jíž nepatří žádná předpona „neo“ nebo „post“. Nechci snižovat význam např. některých povedených inscenací Glassových oper u nás, ale ten pocit nekompromisnosti jsem měl až teď, se Sciarrinem v Ostravě.
///
Fotogalerie z představení (foto Martin Popelář):
Komentáře k článku: Bílá místa operní / NODO 2012 (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
