Bílá nemoc není mrtvá
S Karlem Čapkem je problém. Existuje nepsaná povinnost, že by se měl hrát, protože česká klasika by měla být v repertoáru divadel zastoupena, takříkajíc to patří ke vzdělání. Ovšem současně se při čtení Čapka jako dramatika i prozaika nemůžeme ubránit silné ambivalenci: těžko můžeme přehlédnout autorovu schopnost chopit se podstatných témat moderní civilizace, ale stejně tak nemůžeme nevidět, že jeho pohled náleží k minulým časům, kdy se binární vyhrocení problému a patos vnímaly jinak než dnes, kdy je daleko silněji ve společnosti přítomen skeptický odstup.
Zleva Miroslav Donutil, zde coby Maršál, a Milan Kačmarčík v roli dvorního rady Sigelia (v pozadí Eva Salzmannová) FOTO PATRIK BORECKÝ
S vědomím toho přistoupili k Bílé nemoci v Městských divadlech pražských (MDP) režisér Michal Dočekal a dramaturgyně Barbora Hančilová. Hru komprimovali, zvěcnili. Vznikla devadesátiminutová inscenace se strohou, zkratkovitou a barevně výraznou scénou (převažuje červená), s kostýmy naopak barevně staženými (dominuje písková) a stylem spadajícími do moderní doby jako takové. Některé statické, „informační“ partie předlohy jsou Ivanem Acherem dynamicky zhudebněny a herci zpívány v latině (český text je výraznými literami promítán na plátno v zadním plánu scény).
Co je však zásadně určující: každý ze sedmi obsazených herců představuje na scéně divadla ABC více figur – minimum jsou dvě, maximum čtyři role. Takže například hostující Miroslav Donutil je jak Galénem, tak Maršálem, Milan Kačmarčík Sigeliem i Matkou, Kryštof Krhovják zastane role 1. Sigeliova asistenta, Malomocného, Krüga mladšího a také ovšem Čapka, jehož postava je do jinak redukovaného arzenálu figur naopak přidána a citacemi z rozporuplných dobových ohlasů konkretizuje společenské nálady, do nichž hra v roce 1937 vstoupila (zároveň je v tom nejspíš shledávána obdoba dnešních vyhrocených debat na sociálních sítích). Obsazení Donutila do rolí ústředních protihráčů má ovšem jiný význam, než je tomu u zbylých herců a hereček. Dočekal tím problematizuje jednoznačnost Galéna a Maršála jako ztělesněných principů dobra a zla, bílé a černé, humanity a nelidskosti. I Galén je v něčem neústupný zaťatec, který je sice proti válce, ale současně nechá umírat nakažené v zájmu principu, tedy v podstatě také vstoupí do válečného stavu a volí tomu odpovídající prostředky. Donutil ovšem při premiéře působil unaveně, jeho Maršál se svou povislou energií nejevil jako ten, který by si chtěl podrobit svět a měl sílu se postavit do čela expanzivního tažení.
U ostatních herců a hereček obsazení do více rolí konvenuje principu komprimace, k níž tvůrci přistoupili. Zároveň je tímto řešením jednak dána najevo vědomá divadelnost (je to „jen“ hra), jednak tento přístup téměř vylučuje psychologizaci a klade důraz na to, co je řečeno, na všelidskou platnost zpodobněné dramatické situace. Ovšem i tak pro mě poněkud zůstává záhadou, proč je Baronem Krügem i Ministrem zdravotnictví žena – v tomto případě tuplované genderové obrácení vyznívá jako schválnost nebo samovolné či mechanické ozvláštnění; Eva Salzmannová působí, že do těchto rolí byla prostě „navlečena“ a nenachází prostředky, jak je aspoň trochu zajímavě, konturovaně podat.
Na rozdíl od některých jiných recenzentů nečtu Bílou nemoc v MDP jako opožděnou reakci na covidovou pandemii. Její nastudování vstoupilo do éry nové vratkosti, která tím, že covid již přestal být považován za globální hrozbu, neskončila. Je to inscenace, která tuto vratkost, v níž lidé slyší na extrémní názory, tematizuje. Není bez chyb, ale stojí na koncepci, kterou lze brát vážně.
Městská divadla pražská (ABC), Praha – Karel Čapek: Bílá nemoc. Režie a úprava Michal Dočekal, dramaturgie a úprava Barbora Hančilová, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Eva Jiřikovská, hudba Ivan Acher, video František Pecháček. Premiéra 22. dubna 2023 v divadle ABC.
Komentáře k článku: Bílá nemoc není mrtvá
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
