Divadelní noviny > Názory – Glosy
Bílé jiskření
Náš divadelní ansámbl cestoval na divadelní festival z Prahy do Brna, aby tu zahrál v angličtině mou úpravu Shakespearova Troila a Kressidy.
V kupé jsem vytáhla laptop a chystala se napsat pár mailů. Vešla stevardka a (česky) nám nabízela noviny a časopisy. Řekla jsem anglicky: Jenom noviny, prosím. Na to ona anglicky: Ale vždyť je to všechno česky. – To nevadí. Prostě mi dejte nějaké noviny. Zalistovala jsem v českém deníku, DNES; pokoušela jsem si udělat představu o zprávách z různých míst. Najednou mě zaujala fotka na první stránce. Zamrzlá momentka černého dýmu, skrz který není nic vidět. Kouř jako hustý černý mrak, ve vzduchu i na zemi. Malí kluci, které v tom zmrazeném okamžiku na fotografii vyděsil výbuch kousek od nich. Leží na zemi, ústa zakrytá maskou nebo šátkem. Někteří drží palestinskou vlajku. V pravé části fotografie hoří pneumatiky…
Ptala jsem se sama sebe: Kolik tak těm klukům může být let? Čtrnáct? Šestnáct? Devatenáct? Dvacet? O moc starší být nemůžou. Co tady dělají? Věří v to, co dělají? Nebo je to jenom iluze přesvědčení? Byli by na bitevním poli, kdyby byli starší? Jaký má každý z nich příběh? Jsou zamilovaní? Mají rodiče? Kde bydlí? Chodí do školy? Co se s nimi stalo v tom okamžiku a potom? Přišli o své kamarády? Jsou ještě naživu?
Českému textu jsem nerozuměla, a tak jsem vyhledala na mobilu íránskou zpravodajskou aplikaci ve farsi. Chtěla jsem vědět, k jaké zprávě ta fotka patří. Na hranici mezi Gazou a Izraelem bylo zabito více než padesát Palestinců… Četla jsem další podrobnosti této lidské katastrofy a přemýšlela o množství mrtvých. Jaká je cena jednoho lidského života? Je něco, čím tu cenu změřit?
Prošla jsem pár dalších zpráv: o problémech s íránským jaderným programem, o tom, jak na ně reagovaly Spojené státy a Evropa…
Už dost zpráv! Odložila jsem telefon a noviny a otevřela laptop.
Začala jsem vyťukávat písmenka nového mailu, ale v pravé části mého zorného pole něco podvědomě přitahovalo mou pozornost. Elegantní červený lak na nehty, prsty držící časopis. Vrásky na nich patřily ženě v nejlepších letech. Krémové boty; bílé, neformální, ale elegantní džíny; bílá bavlněná košile. Kolem krku puntíkovaný šáteček. Nakrátko ostříhané zlaté vlasy zářily jasněji než sluneční světlo pronikající oknem do našeho kupé. Nedívaly jsme se na sebe, ale můj zrak k ní několikrát zaletěl, když se rozhlížela po překrásné zelené české krajině nebo když dopřála svým očím odpočinek za zavřenými víčky. Bylo na ní něco fascinujícího. Ten úsměv, který vyzařoval z nitra její bytosti. Jako by se v ní usadil MÍR. Jako by každá buňka v jejím těle prožívala OKAMŽIK MÍRU.
Oslovila jsem ji svou lámanou češtinou: Prosím vás, mluvíte anglicky? Česky odpověděla, že nerozumí. Pokračovala jsem lámaně česky: Jste elegantní. Sálá vám z očí tak pozitivní energie…
Usmála se, jemně mi poděkovala, a potom mi ukázala jizvu po operaci na krku, kterou zakrýval šátek. Pokoušela se mi vysvětlit, odkud ta jizva.
Otočila jsem se ke své české přítelkyni, která podřimovala vedle mě. Cítila jsem se trochu provinile, že ji budím. Ale poprosila jsem ji, aby mi tlumočila.
Ta paní byla nemocná asi deset let, je po dvou operacích mozku a teď, když se vrátila k normálnímu životu, je pro ni každý okamžik života opravdovým požehnáním. Řekla jsem Katce: Kvůli tomuhle příběhu stálo za to tě vzbudit.
Paní a já jsme se na sebe dívaly a usmívaly se. Přála jsem si dozvědět se víc, ale jazyková bariéra nám nedovolila pokračovat. Stačilo mi dívat se na ni, jak s tím svým niterným úsměvem, který zrcadlil její vnitřní pokoj a mír, pozorovala zelenou krajinu. Nechtěla jsem vypadat divně, že na ni stále zírám, a vrátila jsem se k mailu. Ale při tom jsem cítila bílé a zlaté jiskření její tváře, když s úsměvem na tváři zavřela oči.
Vzpomněla jsem si na fotografii mladých palestinských kluků na první stránce deníku. Ti kluci bojují o každičký okamžik svého života, stejně jako spousta jiných kluků, žen, mužů a dětí, kteří na fotografii v novinách nebyli. Stejně jako spousta dalších vážných konfliktů, roztroušených po celé zeměkouli. Kéž bychom byli schopni oslavovat každičký vdech a výdech, každý pomíjivý okamžik našich životů, a vybudovali si tak svůj vnitřní mír – podobně jako žena sedící vedle mě.
I když jizva po operaci jí zůstane navždy. Stejně jako v každém z nás zůstanou fyzická a duševní zranění a jizvy po hrůzných událostech, jako jsou ty každodenní války a konflikty ve světě kolem nás. A stopy zůstanou nejen v nás, ale i v generacích, které přijdou po nás.
Zavřela jsem oči a přemýšlela o inscenaci, kterou jsme vezli na brněnský festival. O Troilovi a Kressidě, o událostech, které se staly v sedmém roce války mezi Řeky a Trójany. A v hlavě mi jako ozvěna zněla replika, která se ve hře znovu a znovu opakuje: A válka pokračuje…
Azadeh Mohammadi
Íránská divadelní režisérka a herečka žijící v Praze
Překlad – možná jeho úplně poslední – z angličtiny Julek Neumann
Komentáře k článku: Bílé jiskření
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Michaela Bartoňová
Proč ve spěchu normálního života
jen vzácně prožíváme štěstí z toho, co se děje kolem nás, co nádherného míjíme, jaké pohledy nás potěší a povzbudí a v čem můžeme nacházet skutečnou hodnotu a bohatství člověka? Většinou je to ve chvílích dramatické ztráty, nebo v ohrožení života. Azahed Mohammadi má tu schopnost cítit tyto věci i jindy. Prostě při cestě vlakem, při pohledu na fotku, při poslechu hudby…
24.02.2019 (15.48), , Trvalý odkaz komentáře,