Bill C. Davis: Každá hra si zaslouží druhou šanci
Americký dramatik Bill C. Davis (1952) má na kontě přes deset her. Nejvíce jej proslavila Mass Appeal z roku 1980, kterou v české premiéře pod názvem Odvolání na podzim 2016 uvedlo pražské Divadlo v Řeznické v režii (a v jedné ze dvou hlavních rolí) Miroslava Táborského. Rok poté uvedla stejná scéna českou premiéru další Davisovy hru – Útěky (The Expatriate), tentokrát v režii Yvetty Srbové a Viktora Polesného. Autor premiéru navštívil.
Ve svém bytě v březnu 2010 FOTO WALTER KIDD
Zaujala mě informace, že vedle Davis píšete ještě jedno příjmení – Gliserman. Proč?
Vlastně jsem se pro to rozhodl relativně nedávno. Když můj dědeček, původem kyjevský žid, s mou matkou ve dvacátých letech minulého století dorazili do Ameriky, nemohl v Bostonu najít práci. Kvůli svému židovskému původu. A tak se rozhodl přijmout neutrální jméno Davis. Určitě víte, že mnozí židé v USA přijali jiné jméno. Z Allena Konigsberga se stal Woody Allen, z Roberta Allena Zimmermana Bob Dylan a podobně. Můj otec byl za druhé světové války v německém koncentračním táboře a možná, že mu jméno Davis zachránilo život. Přijetím nového jména jako by se člověk stával někým jiným. Je to trochu směšné, trochu dobrodružné… je to proměna. S mým původem je to ovšem o něco složitější. Moje matka měla italské, irské a židovské kořeny. A právě s rodinou z irské strany jsem se nejvíc setkával. Prababička, babička, tři strýčkové a teta – ti všichni měli typické vlastnosti Irů. Byli prudcí, poetičtí, konzervativní, pyšní, emotivní… A byli to dost velcí opilci…
Navzdory židovskému původu z obou stran jste byl ale vychován v katolické víře…
Jak jsem říkal, většinou mě ovlivňovala ta irská strana a to byli katolíci. Takže jsem prodělal dvanáct let katolické výchovy. Nejprve mě vzdělávaly jeptišky, pak jsem byl pár let u maristů (Marist brothers) a pak jsem se zase vrátil k jeptiškám. Mou nejsilnější vzpomínkou je, že mě jako třináctiletého puberťáka vyhodili z mariánského průvodu, protože jsem se v kostele zasmál. Považoval jsem to za velmi nespravedlivé, Kristovi by to jistě nevadilo. Ale jeho pozemským služebníkům to vadilo hodně.
Jak se na své katolické vzdělání díváte dnes?
Dost dlouho jsem si říkal, že kdybych tuto životní periodu úplně minul, nic by se nestalo. Pak jsem to ale trochu přehodnotil. Na střední škole nás vyučoval kněz, který nás učil náboženství pomocí poznání filosofie, filmu, výtvarného umění, hudby, dramatu. Poukazoval na to, jak je civilizace spjata s kulturními dějinami, že jejich součástí je jak kultura, tak náboženství. V té době, protože moje maminka pracovala jako sekretářka na umělecké škole, jsem se hodně setkával s lidmi, především s ženami ze střední třídy, které se věnovaly umění. Velký vliv na mě v době, kdy mi bylo čtrnáct patnáct let, měla jedna žena, jejíž bratr zahynul v koncentračním táboře. Asi jsem jí ho připomínal. Vzniklo mezi námi silné pouto, vedli jsme spolu dlouhé diskuse o umění, o poezii, ale i o jiných věcech, o jejím životě a podobně. A já si tak postupně osvojoval určité pohledy na život, tříbil si je a naučil se formulovat, co cítím, co chci říci. Mluvili jsme o Americe, o ideálu života v Americe a jeho realitě, o hodnotách, které člověk musí zastávat za každé situace. Právě tehdy se formovaly moje nejdůležitější názory na společnost, na kulturu, na svět.
Věnoval jste se už tehdy nějaké umělecké činnosti?
Byl jsem amatérským hercem. Za roli Petra v Deníku Anne Frankové jsem dokonce získal ocenění v regionální soutěži. Ale jinak jsem našemu režisérovi, nesmírně trpělivému bratru maristovi, způsobil šok, když zjistil, že jsem si začal přepisovat text a svévolně jej rozšiřoval. Pochválil mě sice za tvůrčí přístup, ale důrazně mě upozornil, že se mám vrátit k původnímu znění.
Pak jsem nastoupil na vysokou do Emerson College v Bostonu, což byl pro mě kulturní šok – jednak to bylo velké město a jednak vzdělávání bylo zcela sekulární. V té době – šlo o konec šedesátých let – to v Americe doslova vřelo různými protestními akcemi, naši univerzitu zavřeli a já se vrátil studovat vysokou školu do našeho města k maristům. Tam jsem pak studoval filosofii, psychologii, evropské drama, francouzskou literaturu, kreativní psaní, a dokonce i fyziku. To studium mělo pro mě jednu výhodu, všichni zde – od děkana po posledního učitele – byli rádi, když měli ve třídě tvůrčího člověka. Takže jsem měl volnou ruku v tom, že jsem mohl psát. Každé pololetí pak byla v rámci naší univerzity uváděna nějaká moje hra.
Jak si vysvětlujete svůj zájem o psaní?
Myslím, že do jisté míry to byla chemická reakce na pocit, že se člověk cítí cizincem ve svém prostředí. Že je něčím zvláštní a zároveň je hodně zvědavý na okolní svět, hodně své okolí pozoruje a své poznatky se snaží formulovat. Někdo má pak talent vyprávět příběhy a to byl asi můj případ. Ale k tomu je potřeba, aby mu někdo dal podnět, jak je vyprávět, jak je strukturovat, a na tom se u mě sešlo spoustu různých vlivů, ať už ve škole, či mimo ni. Člověk se učí celý život, ale myslím, že ta iniciace, ten základní impuls přišel právě na univerzitě, v době, kdy jsem stál na počátku své dospělosti. Tehdy jsem byl do psaní „zasvěcen“, tehdy mě poprvé napadlo, že bych chtěl být spisovatelem nebo dramatikem.
Avow / Doznání (ve francouzském překladu Dominique Hollier uváděné pod názvem Les Voeux du Coeur) v pařížském Théâtre La Bruyère (r. Anne Bourgeois, prem. 6. srpna 2015) FOTO FABIENNE RAPPENEAU
Vaše rané dramatické pokusy ovšem asi zmizely v propadlišti dějin. První hrou, kterou jste prorazil do širšího povědomí, byl až duet pro dva herce Odvolání – Mass Appeal, který v roce 1980 uvedlo off broadwayské divadlo Manhattan Theatre Club a který tehdy získal cenu amerických kritiků Outer Critics Circle Award.
Tu hru jsem napsal v době, kdy jsem bezprostředně po univerzitě nastoupil do Rhineback Country Village, rezidenční komunity pro duševně handicapované. Tam se mi skrze psychiku těch lidí zjevovala syrová skutečnost, odvrácená strana lidského rodu, pravda o lidských bytostech a jejich údělu. Poznal jsem tam tu největší lidskou bídu. Tehdy jsem, možná jako únik z toho, co mě obklopovalo, začal psát nikoli vymyšlené příběhy z vnějšího, vzdáleného světa, ale o tom, co jsem řešil sám v sobě, rozpor mezi dvěma základními pohledy na život. Principem té hry jsou vlastně dvě roviny jednoho člověka. Jedna v mladším, idealistickém vydání, druhá ve starším, pragmatičtějším. Takže se nedivím, že se setkávám s tím, že se diváci nepřimykají k jedné z postav, ale většinou je „berou“ obě. Nesmlouvavý idealistický pohled je sice sympatický, ale do praktického života se příliš nehodí. Hra se hrála a dodnes hraje nejen v USA, ale i v různých zemích světa a všude jí lidé rozumějí. Myslím, že je to právě proto, že se dotýká obecnějšího tématu, že je v ní obsažená konkrétní životní filosofie, humor a rozporuplnost lidské psychologie.
Mluvili jsme o tom, že vaše spisovatelství začalo tím, že jste „přepisoval“ cizí hru. Dovolil byste si to u svých textů?
Dělám to často. Třeba u hry Odvolání, když měla být uvedena na Broadwayi, jsem po opětovném přečtení zjistil, že by se dala napsat líp. Říkali mi, co blázníš, nech to tak, je to OK. Jednou napsané má zůstat tak, jak bylo. Ale já možnost přepisovat beru jako pozitivum. Jako když dostane člověk druhou šanci, což se v životě tak často nestává. Když se natočí film, nedá se už nic měnit. Ale divadelní text lze měnit v průběhu zkoušek, a dokonce i po dobu uvádění. Je neustále v pohybu, nikdy není zcela definitivní. Vždycky se dá někam posunout. Od okamžiku, kdy hra vznikla, uběhne vždy určitá doba a člověk některé věci vidí trochu jinak a rád by je opravil. A to i u svých textů. Nebo možná nejvíc právě u nich. Myslím, že si každá hra druhou šanci zaslouží.
Byl jste vychován v katolické komunitě. Jste dodnes věřící?
Nejsem. Mám v sobě sice katolickou tradici, ale nejsem věřící v tom smyslu, že bych chodil do kostela. Nevěřím v náboženská dogmata. Ale jsou určité aspekty katolické církve, které mám rád a které uznávám. Obdivuju papeže, křesťanskou metafyziku, víru v Boha, obdivuju příběh Ježíše Krista. U současného papeže se mi líbí, jak mluví o kontextu světa a náboženství, o zákazu zbraní na planetě, jak povzbuzuje ženy, aby kojily své děti, jak podporuje podobné podstatné přístupy k životu, jak se staví proti jeho konzumnosti. Baví mě, že v katolické církvi je obsažena velká teatralita, patos a dramatičnost. Věřím, že existuje cosi jako Nebe, Peklo a spasení – ale není to pro mě tak jednoznačné, jak se to v církevních školách a obřadech zjednodušeně podává. Lidé jsou myslící tvorové a neměli by mít z Boha strach. Neměli by stále vidět jeho výhružně vztyčený prst. Měli by mít schopnost a možnost rozhodovat se sami. Nelíbí se mi, když je náboženství zneužíváno ve jménu čehokoli. Když manipuluje, povzbuzuje sektářství, rasismus, homofobii. To nemá nic společného s jakoukoli vírou ani s Kristem a jeho přikázáními. Ale je to využíváno jako zbraň, záminka k ospravedlnění nedobrých činů. Náboženství by měla sloužit tomu, aby člověku nabídla různé alternativy. Jsou – či spíš měla by být – katedrálami pro hledání rozličných odpovědí na nejrůznější otázky týkající se světa a jeho fungování, mezilidských vztahů. A také politiky a lidské existence jako takové. Náboženství mají učit člověka toleranci, empatii, samozřejmosti pomoci ostatním tak, aby to nikdo nemusel určovat zákonem či nějakými nařízeními.
Jakou úlohu v tomto hledání a nabízení postojů hraje divadlo?
Přirovnání divadla ke katedrále je podobné jako u náboženství. Divadlo by mělo být místo, kde se setkáte se zajímavými lidmi a poznáte zajímavé příběhy. Je to místo, kde se učíte empatii, protože v něm máte doslova na dotek ostatní lidské bytosti, které byste jinde nepotkali. Setkáváte se s postoji lidí podobného smýšlení a naladění, ale i s lidmi naprosto rozdílných reakcí a zkušeností. A všichni společně zažíváte jedinečnou zkušenost. Můžete se společně smát i plakat. V divadle pochopíte, že nejste osamocení, ale že všichni máme něco společného a můžeme se na tom podstatném shodnout. S jistou nadsázkou by se dalo říct, že divadlo je mé náboženství.
Nemohu opominout ještě jednu otázku, která se týká politiky. Ta se objevuje nejen ve vašich hrách, ale také v novinových esejích. Například ve hře Útěky vyslovuje mladý hrdina větu, že „nechce žít v zemi ovládané zločinci…“. Je to v Americe opravdu tak zlé?
Tu hru jsem napsal jako reakci na období, kdy byl prezidentem George Bush mladší, ale dokonale sedí i na dnešek, na vládu Donalda Trumpa. Jeho zvolení prezidentem bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Nějak to jistě půjde dál, ale mé obavy jsou velké. Není to vlastně takové překvapení, že volby vyhrál. Je to logické vyústění neúspěšného experimentu, kterého se Amerika od svého vzniku dopouštěla. Je to výsledek idiotského způsobu kapitalismu, kdy je stále méně pozornosti věnováno vzdělání, kultuře a kulturnosti. Naopak se velmi propaguje, že důležitá je chytrost v tom smyslu, že člověk má být schopen na někoho vyzrát, někoho ošidit. A kromě toho se v Americe stále víc vychází vstříc a přitakává konzumnímu způsobu života, uspokojování nejrůznějších pochybných potřeb. Vlastně se tak přitakává hulvátství a násilí. Trump je typickým představitelem všech těchto aspektů života, tohoto způsobu vládnutí a ovládání. Když jsem se dozvěděl, že byl zvolen, bylo mi z toho špatně. A jeho sebevědomí, jeho arogance je stále větší. Má pocit, že může všechno.
Vidíte nějaké řešení?
Jsem přesvědčen, že původní myšlenku budování státu a blahobytu v USA je dnes třeba přehodnotit, protože se ukazuje, že pouhé materiální bohatství samo o sobě nedokáže lidi dlouhodobě uspokojovat. Jako by dnes z lidí byla jejich pozitivní energie vysávána a nemají, kde tu novou, tvůrčí získávat. Obávám se, že by mohlo dojít k tomu nejhoršímu. Může to skončit až občanskou válkou.
Hovoříte o budoucnosti v nejčernějších barvách…
Ale tak to bylo asi vždycky, že se krásné myšlenky a celé civilizace zvrhly v něco nepěkného. Vzpomeňte si na Krista a jeho ukřižování. Lidé chtějí rychlá a jednoduchá řešení, a tak volí smrt druhých. Netuší, že je to i smrt jich samých a jejich komunit.
Komentáře k článku: Bill C. Davis: Každá hra si zaslouží druhou šanci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
