Tabori v zajetí jevištní karikatury
Komorní scéna Aréna uvedla jako první premiéru dvacáté sezony Taboriho hru Bílý muž a Rudá tvář v režii Andrého Hübnera-Ochodla. Je to již třetí Taboriho text na repertoáru tohoto divadla – v roce 2008 inscenoval Ivan Krejčí Goldbergovské variace a o dva roky později Hübner-Ochodlo Jubileum (obě inscenace jsou však již po derniéře).
Marek Cisovský jako ufňukaný židovský obchodník Weisman FOTO ROMAN POLÁŠEK
Tabori je dramatik životní grotesknosti i bezradný filozof s nehynoucím smyslem pro ironii. Vzhledem ke svému životnímu osudu je jedním z autorů, kteří se nikdy nezbavili svého ústředního tématu, jímž je židovství a holocaust. I když by se mohlo zdát, že země Arnoštů Lustiga a Goldflama je dobrým polem pro uvádění Taboriho textů, nemusí tomu tak být vždy.
Dramatikova zcestovalost vnesla do jeho díla také celou řadu podob vykořeněnosti a nomádství. Text Bílého muže a Rudé tváře je toho důkazem. Ve hře z roku 1990 se na cestě ze západního na východní pobřeží setkává židovský obchodník spotřebitelskými oděvy s domnělým indiánem. Žid Weisman a jeho postižená dcera tragikomicky přicházejí o možnost dopravy a setrvají do setmění s (ne)indiánem v neobvyklých hovorech, jež vedou až k sebetrýznivým zpovědím. Divák tak může být svědkem úpadku identity člověka kvůli ztrátě šatstva, vzestupu zrádného filmového průmyslu nebo disputací o fyzické a psychické retardaci. To vše se točí v ovzduší sebepohrdání, méněcennosti a výčitek neviditelným božstvům.
Stejně jako v případě inscenace Jubileum je i u Bílého muže a Rudé tváře režisér Hübner-Ochodlo rovněž autorem scénografie. Ta je nyní omezena pouze na pohlednicové kulisy prérie a svítící kameny. Zvířata jsou přiznaně umělá a scéna má pravděpodobně evokovat filmové kulisy uprostřed pouště, z nichž může a nemusí vyrůst Hollywood. Postupem času však fungují méně a méně.
Nelze tvrdit, že by Hübner-Ochodlo neměl úctu k Taboriho textu, naopak, inscenace působí dojmem, že tvůrcům bylo žinantní vyškrtnout z textu jedinou větu. Jde spíše o to, že jakmile může režisér něco udělat příliš karikaturně, vždy toho využije. Co lze přehnat, většinou přežene. Jubileum mu v tomto nahrávalo svou panoptikálností, avšak Bílý muž a Rudá tvář pracuje s minimem postav, z nichž jsou navíc dvě ústřední komplikované. Hübner-Ochodlo se tak snaží vyplňovat pohybově hluchá místa všemožnými (někdy nápaditými) komickými kreacemi, které nejenže znemožňují uvěřit tomu, že je Weismanova dcera Ruth fyzicky limitována, ale podkopávají uvěřitelnost celého setkání.
Jedinými opravdu plně funkčními momenty je expozice s projekcí tarantinovských filmových titulků a krátkou scénou s hitlerovským lovcem (jako vždy prvotřídní Vladislav Georgiev) a téměř závěrečný souboj mezi Weismanem a Rudou tváří, jenž probíhá v kontrastu k westernovým principům dominance. V tomto verbálním souboji navíc nejvíce vyniknou dynamika a citlivost překladu Josefa Balvína.
Inscenace stojí především na schopnostech Marka Cisovského v roli Weismana. Herec přechází mezi četnými stylizovanými polohami, například když své postižené dceři předehrává umělé sebevědomí, aby se pak zpátky navrátil k ufňukanému výrazu Weismana. Bílý muž a Rudá tvář jsou hlavně v této sezoně zátěžovou zkouškou pro nové tváře Arény. Nelehká role Rudé tváře spočívá na bedrech Pavla Panzenbergera. Je nesporné, že Panzenberger nemá takové zkušenosti s psychologickým herectvím jako Cisovský, ale po technické stránce se mu stěží dá něco vytknout. Pavla Dostálová v roli postižené dcery Ruth se snaží kombinovat směs různých handicapů, a co je důležité, nevypadává z nich.
Nasazením intelektuální grotesky vyvstává celá řada nezodpovězených otázek: Proč má němá výčitka Archanděla Gabriela patku a hitlerovský knírek (nebo spíš Hitler andělská křídla)? Dokáže bezesporu talentovaná herečka Pavla Dostálová v souboru Arény nahradit Terezu Dočkalovou? A především: Nezavání současná tuzemská obliba v nasazování titulů s tematikou holocaustu už trochu tvůrčím alibismem? Nejsem schopen s určitostí na tyto otázky odpovědět, stejně tak jako nemám představu o budoucnosti Bílého muže a Rudé tváře.
Komorní scéna Aréna – George Tabori: Bílý muž a Rudá tvář. Překlad Josef Balvín. Režie André Hübner-Ochodlo, dramaturgie Tomáš Vůjtek, scéna André Hübner-Ochodlo, kostýmy Marta Roszkopfová, hudba Adam Żuchowski, texty písní Tomáš Vůjtek. Premiéra 25. října 2014.
Komentáře k článku: Tabori v zajetí jevištní karikatury
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
