Bizarní přehlídka nesplněných přání
Příběhy o podivínských individuích s nejroztodivnějšími absurdními úchylkami či velice neobvyklými projevy a zálibami zapustily v českém divadle a filmu skutečně pevné kořeny.
Lenka Zahradnická a Jan Vlas „ladí“ s tapetou FOTO PATRIK BORECKÝ
Dalším důkazem toho, že jejich obliba ještě nebyla vyčerpána, jsou i Srnky Tomáše Svobody, nyní na repertoáru Městského divadla Kladno v autorské režii.
Není divu, že jako první se hra oceněná v roce 2007 v soutěži nadace Alfréda Radoka dočkala nastudování rozhlasového (2008 na stanici Vltava), formálně její základ tvoří střídající se monology čtyř nebožáků, životem zkoušených a handicapy obdařených, nebo prostě jenom neschopných „normálního“ fungování. Oproti rozhlasové verzi se ta jevištní vyznačuje především mnohem znatelnějším využitím nadsázky a ironie, což textu jen prospívá. Své dělá i pojetí scény a vizuální stylizace jednotlivých postav. Děj se odehrává před pestrobarevnou zadní stěnou, která svými motivy evokuje jakousi psychedelickou džungli a od začátku naznačuje, že realita kuchyňské linky i stolu, kolem kterého postavy dle potřeby posedávají, je vskutku křehká a není radno na ni spoléhat. Prvek z tapety zpochybňuje i civilnost kostýmů – jednou se stěnou ladí motýlek, podruhé boty, potřetí třeba zase dirigentský pás.
Ten patří ostravskému dirigentovi operet (v podání Štěpána Benoniho), který hru otvírá. Svěřuje publiku touhu po velkém úspěchu (nejlépe jako dirigent klasiky v pražské „Státní“) i své každodenní trampoty s nanicovatým uměním i s dojížděním do Prahy za milenkou-violistkou, s níž tráví čas poslechem koncertů v Rudolfinu. Ve svém „oplíku“ si pak cestou domů vysnívá sebe jako slavného dirigenta, až jednou dojde k nehodě, následkem níž mu klapající plastové protézy na očních víčkách znemožní výkon povolání. Sledem náhod je pak sveden dohromady s mykologem, kterého záchvat gigantismu po pozření hliníkové vidličky a následný strach z výšek donutil pohybovat se v podřepu (Jaroslav Slánský), s nesmělým finančním úředníkem (Jan Vlas), který trpí návaly studu a plačtivosti po erotických zážitcích, a konečně s nezaměstnaným vynálezcem, jenž žije s matkou a naposled vynalezl penaltu v boxu (Petr Pěknic).
Rovina přímého vyprávění je od dialogů mezi postavami (patří k nim ještě dvě úředníkovy milenky) odlišena použitím mikroportů, jednotlivé monology se prolínají a navazují za stálé přítomnosti ostatních na scéně (Svoboda uvádí jako formální inspiraci Arabskou noc Rolanda Schimmelpfenniga). Líčení lehce surreálných událostí a okolností i bizarních hrátek osudu na hranici trapnosti zvládají čtyři hlavní představitelé obdivuhodně. Obzvláště výrazný je výkon Jana Vlase jakožto sebemrskačského kňoury, který propadá legračně odhodlaným atakům poznat ženy jinak než jako daňové poplatnice, nicméně odzbrojující autenticitou v kombinaci se smyslem pro nadsázku disponují všichni. Ironickému vyznění značně napomáhají i – tak trochu na první dobrou – „komentující“ české hity od Proč nejsi větší Hany Zagorové po loňský Neckářův trhák Půlnoční z filmu Alois Nebel v až dojemné scéně cesty „maluchem“, v němž jedou klapající dirigent s přikrčeným mykologem.
Rychlý obrat přichází po setkání všech nešťastníků v bytě jednoho z nich – jako deus ex machina se zničehonic z onoho jiného prostoru za barevnou stěnou vynoří čtyři srnky (v podání živých králíků vedených krásnými, usměvavými, roboticky promlouvajícími herečkami, jejichž sexy oblečky splývají s tapetou celé), které mužům nabídnou vysvobození z trapnosti jejich existencí a cestu k vysněnému štěstí v podobě jednoho přání pro každého. V ironickém duchu celého kusu ovšem ani tenhle zdánlivě nejjednodušší úkol nezvládne každý podle svých představ.
Z inscenace (a nejen této) Tomáše Svobody zřetelně vyplývá autorův ironický postoj k teoriím i teoretikům všeho druhu, též vědomá rezignace na velké hlubokomyslnosti. Sám říká: Chtěl jsem, aby byla legrace. Srnky jsou pohotové, vtipné, živé. Je možné je nahlížet jako pouhou hříčku, v lecčems i připomínající (dobrou) televizní produkci. Přes všechny absurdní úchylky a vykloubenosti ale Svobodova inscenace cosi vypovídá i o lidské osamělosti. Ve světě, kde je jedinec součtem vlastních úspěchů a měřítkem se stávají „celebrity“ (ne nadarmo se všichni zmínění muži potýkají s touhou po mediálním zviditelnění), to nemá lehké ani jedinec „normální“. Jaké to pak musí mít ti, co se vymykají – chodící hříčky osudu.
Městské divadlo Kladno – Tomáš Svoboda: Srnky. Režie a výprava Tomáš Svoboda, dramaturgie Petr Kolečko. Premiéra 28. ledna 2012.
Komentáře k článku: Bizarní přehlídka nesplněných přání
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
