Blackbird
Příběh lásky po patnácti letech bude nutně vzbuzovat podezření: šestapadesátiletý muž se kdysi zamiloval do dvanáctileté dívky až tak, že se na ní dopustil činu, který právo všech civilizovaných zemí označuje za zločin i v případě, že šlo o konsensuální sex. Téma jako stvořené pro blogy a chaty. Ale co s tím na divadle? David Harrower si šťastně zvolil základní dějový rámec. Do kanceláře vtrhne zuřící mladá žena, jež si chce vynutit rozhovor s Raymondem, který zde pracuje. Otvírá se před námi příběh, který má „ve svých genech“ uloženo, že někoho bude vzrušovat, někoho dojímat a někoho pohoršovat. Právě proto, že tak zapadá do dnešní doby, ve které je pedofilie „královnou všech mediálních témat“. Uvěřitelnost tu bude tedy základní kvalita, se kterou vše stojí či padá. Tato kvalita může posunout komorní duodrama, dovedně oscilující na hraně konjunkturalismu, mezi texty desetiletí, nebo také mezi bulvární škvár. Mezi kritiky nedošlo ke shodě ani v tom, co je tématem hry. Je to o lásce? O pedofilii? Je uvěřitelné, aby se zralý muž zamiloval do dvanáctky? Jde o chytrý kalkul, nebo sondu jedné mezní lidské situace? Touto situací jistě neprošel každý muž, ale každý má na ni svůj názor. O ženě už vůbec nemluvě. Raymond však vypráví, zprvu rozběsněné, Uně svůj příběh příliš uvěřitelně. To nebude o pedofilii, řekl bych. Oba na sebe křičí trsy nesouvislých vět, přervaných v půli a zaklesnutých do sebe, jako jejich těla oné osudné noci. Křičí na sebe každý svou verzi příběhu, jenž navždy změnil jejich životy. V inscenaci Národního divadla a v režii Jiřího Pokorného je Jiří Štěpnička veskrze uvěřitelný, naštěstí. Nevím, zda přesvědčil kritiky/čky, když říká: Ale já jsem tě miloval! Já nejsem úchyl, já nehoním dvanáctky, já jsem se jen do jedné zamiloval. Protože pro mnohé bude úchylné už to. Ale Unu přesvědčil – a jen o to tu jde. Ona už nekřičí, přičapne si vedle něj, naslouchá mu a vidíme na její tváři, že je to někdo jiný, než kdo zprvu Raymonda nepříjemně překvapil. Po patnácti letech se dovídá, že to bylo všechno jinak. Jana Pidrmanová by mohla ve vrcholech pravda o půltón ubrat, ale proměna její Uny je zcela uvěřitelná – to je další plus této inscenace, a možná i její osobní: otvírá se tu perspektiva nadějné herečky. Lze jí věřit, že věří Raymondovi. Ale není to ani o lásce, přestože je jí zde plno. Téma hry vyznívá obecněji, je také o relativitě našeho poznání ve světě, kde je vždy tolik verzí, kolik vypravěčů. I zcela uvěřitelný příběh lásky má dvě mince, podle toho, kdo jej vypráví. To mění vše. Jenom jedno nelze Raymondovi uvěřit. Když se s ním chce Una pomilovat poté, co jí dopověděl svůj příběh, který už podruhé změnil její život, je těžko uvěřitelné, že ji muž odmítne. Byť si za to odseděl šest let.
Komentáře k článku: Blackbird
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
