Blackout
Dvě pytlovitě zahalené postavy procházejí uličkami v potemnělém hledišti s čelovkami, ostré světlo nepříjemně bodá do očí. Ze záznamu zní naléhavý hlas z nehostinného světa, sužovaného stupňující se ekologickou pohromou. Tma, jen tma, kam se podíváš. Tak začíná představení Blackout, které na festivalu uvedlo umělecké sdružení Independent Little Lies z Lucemburska.
Zrak upoutá až stroze osvětlené jeviště: na rampě v písku pár kaktusů, dále kancelářský stůl s notebookem, na druhé straně průsvitný paraván, který poslouží k projekcím a stínohře. Před ním televizní „rosnička“ informuje o stále hrozivějším suchu a horku, jež, zdá se, už nikdy nepominou. Je to dobrosrdečný muž, a tak své katastrofické zprávy vždy nakonec nadlehčí drobnou historkou či anekdotou. Jeho práci při přípravě vysílání naruší mladá dáma v přiléhavém béžovém kostýmku. Pokouší se mu zdánlivě přátelsky vyvracet meteorologickou skepsi, ale souběžně na něj agresivně anebo eroticky útočí. V mezičase pak jeviště ovládnou dvě tanečnice, které zvláštním „krouceným“ pohybem demonstrují nadcházející ekologickou hrůzu. (Podle úryvku z recenze v Tageblattu jde o japonské taneční divadlo butoh.) Asi tak v poslední třetině se spustí liják, který si nahý televizní moderátor úlevně užívá, destrukce životního prostředí ovšem pokračuje až do smrtícího finále – jen v obráceném gardu. A abych něco neopomněl, dodávám, že se pracuje i s odkazy na výbuch vulkánu v roce 1816, příčinu malé temné doby ledové, která prý inspirovala některé Byronovy básně a Frankensteina Mary Shelley.
V programové brožuře se píše, že v Blackoutu se spojují prvky hororových filmů s rozvětveným psychothrillerem. Nejsem si tím jist. O psychothrilleru nemůže být řeč a i béčkový filmový horor má přece rafinovanější dějovou strukturu a uvěřitelnější charaktery se smysluplnými motivacemi, ačkoli monstra padají hotová rovnou z říše temnot. V Blackoutu je psychické podloží postav nulové, nevíme, odkud přišly a proč tu jsou ani kdy a kde se jejich příběh odehrává či jakou má spojitost s osudem japonské tanečnice, setry jakési japonské vědkyně, která měla autonehodu. Proč tvůrci varují před ekologickou katastrofou tak obtížně dešifrovatelným způsobem? Je to zvláštní prvek napětí, anebo jen interesantní dekor? Nejasné je také jednání oné béžové dámy. Je zástupkyní racionální vědy – přichází z jakéhosi vědeckého ústavu –, anebo chytrou manipulátorkou, která sleduje skryté cíle? Nevíme. Jednoduché dějové předivo nakonec nedospěje ani k přesvědčivé pointě.
Snad bychom inscenaci mohli přijmout jako scénickou koláž, která dějovou logiku, zdůvodněné zvraty či uvěřitelné charaktery mít nemusí. Použité prostředky jsou však i tak dosti nevynalézavé a konvenční. Jako bychom je už někde a několikrát v různých variacích viděli. Stínohra jednoduše figuruje pohyb (vzpomínáte, milí čtenáři, na metaforické Černé divadlo šedesátých let?), filmové záběry běsnících živlů jsou očekávané a i ten reálný déšť byl na mnoha jevištích už stokrát použit. Jenom ten překvapivý japonský tanec je novum.
Jestli přesto nelámu nad lucemburským Blackoutem hůl, je to zásluha hereckých výkonů obou hlavních představitelů. Televizní moderátor Marca Bauma je postava živá, ve své rozpačité pokoře až dojemná. A excentrické, přísně stylizované herectví Larisy Faber je možná hlavním důvodem, proč tento nepříliš povedený Blackout zhlédnout do konce.
Independent Little Lies, Lucembursko – Claire Thill: Blackout. Režie, koncept a text Claire Thill, hudba Emre Sevindik, choreografie a tanec Sayoko Onishi. Premiéra 20. února 2018, na festivalu 27. listopadu 2018.
Komentáře k článku: Blackout
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)