Divadelní noviny > Rozhovor Zahraničí

Blanka Žižka: Umění nesmí zkamenět!

Pražské Divadlo Archa zve pravidelně jako lektory svých workshopů rozmanité osobnosti z celého světa. Někdy dojde k tomu, že ona světově známá osobnost je českého původu. Právě takovou byla v březnu Blanka Žižka (*1955), která se na sklonku šedesátých let minulého století vydala na dobrodružnou a riskantní cestu do světa. A uspěla. S jejím jménem je spojeno filadelfské divadlo Wilma. I když v dnešní situaci nikdo netuší, jak dlouho budou státem, regiony či městy nepodporovaná divadla fungovat, nepochybuji, že Wilma Theater přežije. Je totiž na nejistotu zvyklé. Setkaly jsme se v Arše, kde vedla workshop Tělo to ví. A netušily jsme, jak další měsíce naprosto převálcují celosvětovou kulturní scénu.

V USA – ve Filadelfii – vedete již řadu let Wilma Theater. Vaše cesta k tomuto divadlu a příběh, který jste od šedesátých let prožívala, jsou pozoruhodné. Vydejme se na počátek. Jak jste se dostala k divadlu?

Narodila jsem se a vyrůstala v Mladé Boleslavi. Divadlo jsem kdesi v sobě měla od dětství. V neděli odpoledne jsme pravidelně chodili do loutkového divadla, a protože se mi to hodně líbilo, maminka mi koupila vlastní loutkové divadlo. Vymýšlela jsem příběhy a hrála je nejprve rodině a příbuzným a později i veřejně.

Měla jste v rodině nějakou uměleckou inspiraci?

Moje maminka studovala u Rudolfa Labana. Chtěla být tanečnice, ale pak přišla válka a ona začala pracovat v továrně. Pořád však učila dospělé tancovat a vlastně mě tím inspirovala. Já chodila na taneční hodiny k paní Pernicové, která do Boleslavi jezdila z Prahy. Učila nás techniku Duncan, protože sama byla kdysi studentkou jedné české tanečnice, která znala Duncanovou osobně. Dodnes jsem jí vděčná za mnohé, co mne naučila a k čemu nás vedla. Právě ona mě například upozornila na to, jak důležitá je práce s dechem, což je tématem mé zdejší dílny. A zdůrazňovala i důležitost improvizace, kde není nikdy nic předem daného, nic dokončeného. Říkala nám: Umění nesmí zkamenět! Takové umění jsem vždy hledala a to byl také důvod, proč jsem – když jsem se dostala do Prahy – začala hrát u Václava Martince a Niny Vangeli v divadle Křesadlo.

Bylo to jedno z mála pohybových divadel u nás inspirovaných Jerzym Grotowským a podobnými směry divadla. Začala jste v něm ve svých devatenácti letech. Jak jste se k němu dostala?

Se souborem mě seznámil kritik Sergej Machonin. Když jsem přijela do Prahy, skoro nikoho jsem tam neznala. Ale v Drážďanech, kam jsem jela stopem na výstavu Matthiase Grünewalda, jsem se seznámila s Drahunkou Janderovou, Machoninovou manželkou. Spojil nás zájem o dílo tohoto německého spiritualistického malíře. Pozvala mě tehdy, abych se za nimi v Praze – až tam budu – stavila. A když jsem tam přijela, Sergej mě seznámil s členy Křesadla. Říkal, že je to soubor, který mi bude blízký. A měl pravdu. Mimo jiné jsem se tam setkala i s Janou Svobodovou, která mě teď pozvala do Archy.

Jaké další divadlo či divadelní směry vás ovlivnily?

Tehdy se moc nemohlo jezdit za hranice a už vůbec ne na Západ. Ale naštěstí se mohlo do Polska, kam jsme se jezdili nadýchat svobody a kde se toho ve směru divadla, o které jsem se zajímala, dělo hodně. Odtamtud čerpám své největší divadelní zážitky, které mne formovaly. Právě tam jsem poprvé viděla legendární soubory jako Living Theatre nebo Bread and Puppet a také Jerzyho Grotowského, u něhož jsem absolvovala několik workshopů. Výlety do Polska mi otevřely oči. Upřímně řečeno, nevím, jestli bych dnes dělala divadlo, kdybych neměla právě tuto zkušenost.

Emigrovala jste v roce 1976. Co vás k tomu vedlo?

Neviděla jsem tady žádnou perspektivu. Měla jsem i nepříjemnou zkušenost s policií a další absurdní – řekla bych kafkovské – životní zážitky.

Jaké?

Pracovala jsem jako uklízečka na Karlově univerzitě a uklízela v posledním poschodí, kde byly takzvané zakázané knihy. Nikdo tam nesměl. Ale já měla obrovský klíč od dveří, za nimiž byly police plné knih a u každé papírek s přesným popisem, proč je kniha zakázaná. Tak jsem si je tam půjčovala…

Současně jste – pokud vím – i tančila…

Snažila jsem se předávat techniky, které jsem se naučila, dál. A tak jsem jezdila domů do Mladé Boleslavi vyučovat třikrát týdně na LŠU výrazový tanec. Ale v roce 1975 najednou všechny učitele LŠU nutili, aby vstoupili do KSČ. To jsem odmítla, a tak jsem tam musela přestat učit. Ale nic jiného jsem neměla. A obdobně jako většina mých známých jsem byla přesvědčená, že to tady bude stejné příštích dvě stě let…

A tak jste se rozhodla emigrovat…

Nikomu jsem nic neřekla a odjela. Snad všichni kamarádi odtud chtěli odejít. Na nádraží mě tehdy doprovázel Jáno Sedal a vůbec netušil, že už se nevrátím. Pár dní předtím jsem zjistila, že jsem s Jirkou, který se pak stal mým manželem, v jiném stavu. To jsem Jánovi prozradila a on plánoval, jak se budeme společně o to dítě starat… Bylo mi to sice trochu trapné, ale bylo určitě dobře, že jsem nikomu – ani jemu – neřekla, že chci emigrovat. Jeden z kamarádů, Pavel Buchler, se ve stejný čas chtěl dostat přes Varšavu a Budapešť do Vídně, ale chytili ho a dostal dva roky natvrdo. Později říkal, že předtím uspořádal večírek na rozloučenou, kde bylo šest lidí. Jeden ho musel prásknout.

Vám se ale emigrovat podařilo.

S mým budoucím mužem jsme se úspěšně dostali do Německa, ale protože jsme nebyli manželé, poslali nás do různých táborů. Prostředí to bylo docela groteskní. Žili tam zajímaví a zároveň i velice divní lidé. Já byla na pokoji s cirkusačkou z Rumunska, která pořád cvičila, a ještě s nějakou Maďarkou. Pak nás poslali do Goethe Institutu, kde jsme se učili německy.

Jak jste se dostali do USA?

Šli jsme do ciziny naslepo a netušili jsme, kde skončíme. Počítali jsme s tím, že se dostaneme do Anglie nebo Itálie, ale dali nám na výběr mezi Kanadou, USA, Austrálií a Novým Zélandem. Rozhodli jsme se pro USA. Nejdřív odjel Jirka se sto padesáti dolary v kapse, aby obhlédl situaci. Získal práci v New Yorku, pak se dostal do Filadelfie, kde se seznámil s Pavlem Fierlingerem, synem bývalého československého diplomata a synovcem někdejšího sociálnědemokratického premiéra a po roce 1948 komunisty Zdeňka Fierlingera. Ten se ve Filadelfii živil animovaným filmem a Jirku zaměstnal jako kameramana. Pracoval u něj šest měsíců a já pak za ním přijela už s narozeným synem Kryštofem. Začala jsem se učit anglicky a zároveň se rozhlížet po různých divadélkách, kde bych mohla pracovat. Až jsem našla Wilmu…

Četla jsem, že to byla divadelní skupina feministek…

V době, kdy jsem tam přišla, už byly feministky pryč. Nahradila je úplně nová skupina lidí, kteří si nechali jen název – Wilma Theater. Ale soustředili se na úplně jiné divadlo. Byli to především vizuální umělci a performeři. Jak jsem říkala, absolvovala jsem ve Wrocławi několik workshopů s Grotowským, a tak jsem jim nabídla, že bych je mohla učit jeho divadelní metodu. Jeho kniha Chudé divadlo byla v té době v Americe velmi populární a právě to, že jsem se pohybovala v jeho blízkosti, mi otevřelo dveře. Nejprve jsem tedy uspořádala workshop pro ně a pak jsem tyto workshopy začala nabízet i mimo tuto divadelní skupinu. Ta se postupně rozpadla a zůstali jsme v ní s Jirkou sami. Chopili jsme se příležitosti a připravili inscenaci podle Orwellovy Farmy zvířat. Zvládli jsme ji za šest set dolarů. A získali jsme potvrzení o tom, že jsme divadlo, takže jsme mohli žádat o granty na příští práci. Tou byla inscenace surrealistické hry od Fernanda Arrabala. Na tu už jsme získali tři tisíce dolarů. A na další – Mrożkovo Tango – jsme měli devět tisíc dolarů. Tak jsme se pomalinku prosazovali a v roce 1981 jsme otevřeli vlastní sál pro zhruba sto lidí.

Prý jste začínali v garáži. Ale budova Wilma Theater jako garáž moc nevypadá…

I když je to jiný prostor, je to taky taková garáž. Vypadá daleko větší, než je. Neonový nápis Wilma se táhne přes celou budovu, ale my sídlíme jen v prvních dvou poschodích. Máme tam kavárnu, která původně fungovala jen večer, ale teď máme otevřeno přes celý den. Je to bezvadné, protože si k nám zvykli chodit studenti a umělci, kteří nemají svou kancelář. Sjednávají si tam schůzky a nás to živí. Stal se z toho takový přirozený komunitní prostor. Sál má asi tři sta sedadel a můžeme si dovolit i větší výpravu. Nedávno jsme se dokonce rozhodli, že pro každou inscenaci vybudujeme jiné prostředí, jiný prostor s vlastní, svébytnou architekturou. Takže pro každý projekt budujeme vždy nový interiér.

Pořád existujete na základě grantů?

V USA je to s granty hrozně těžké. Vlastně neexistují podpory, které by vám zajistily trvalou možnost existence. Problém je v tom, že systém státních a městských grantů v Americe není. Takže jistotu stálého příjmu nemáte, nejsou žádná pravidla. Téměř vše, co dostáváme mimo čistý příjem, jsou příspěvky od soukromých sponzorů. Já v tom divadle pracuju už čtyřicet let, ale stejně se může stát, že příští rok se všechno úplně zhroutí a my skončíme. Je to život v trvalé nejistotě.

Mohla byste systém podpor v USA trochu popsat?

Z někdejších velkých nadací, které podporovaly nezávislé umění, se dnes stávají kurátorské organizace. Přestaly být jen ryze administrátorské. Největší nadace ve Filadelfii, Kew Foundation, od které jsme dostávali hodně peněz, změnila pravidla. Dnes musíme hledat témata, která by odpovídala jejím cílům a misi. My se ale jako divadelní centrum snažíme najít vlastní témata, v nichž by se potkávaly různé umělecké směry, různé proudy myšlení. Takže se spoustou nadací se míjíme. Snažíme se tedy teď spolupracovat více mezinárodně. Našli jsme si nové partnery, ale je to hrozně složité. Na umělce se v USA dívají trochu jako na malé děti a jen velmi těžko se pro většinu organizací stáváme důvěryhodnými plnohodnotnými partnery.

A na podporu nějakých korporací musíme úplně zapomenout, protože hry, jaké uvádíme, jim nemohou vyhovovat. Jim samozřejmě záleží na tom, aby od nich naši návštěvníci kupovali jejich výrobky. A právě ty my často kritizujeme. Takže pochopitelně mají námitky proti obsahu našich inscenací.

Na jaká témata se zaměřujete?

Zajímá nás jedinec v tomto světě. Jak se v jeho životě odráží historie, jaké vnější vlivy ho formují. Teď mě hodně zajímá, co se děje v Americe. Nejaktuálnějším tématem, které se tam už delší dobu řeší, je vypořádávání se s historií Ameriky, s fenoménem „native“. Nejjiskřivější a nejzajímavější umělecké podněty dnes přicházejí od amerických menšin. Mají silný emotivní i intelektuální náboj daný jak jejich historickým kontextem, tak formálně. Nebojí se experimentovat. Ale je to těžké. V Americe se totiž žije ještě ve více „bublinách“ než jinde ve světě. Neustále s tím bojuju. Proto jsem začala pracovat se skupinou, kde mám herce, kteří pocházejí z různých částí Ameriky. Do naší práce přinášejí svou vlastní historii, což je obrovsky obohacující a inspirativní. Protože pracujeme s tělem, vzniká postupně mezi námi hluboká důvěra, která není obvyklá. Můžeme si pak říci, co si opravdu myslíme, co je problematické, a navzájem se nezraníme. To je princip, na němž stavím svou práci.

V Americe se dnes hodně uplatňují pravidla korektnosti a tokenismu (snaha dát dohromady skupinu z přehlížených vrstev a jejím prostřednictvím poukázat na jejich problémy, ale také možnosti – pozn. aut.), ale není to pravdivé. K opravdové korektnosti a vzájemnému pochopení vede dlouhá cesta. Je třeba proniknout k lidem hlouběji.

Hodně přemýšlím o tom, jak tuto problematiku přenést do divadla a vnést ji tak do americké společnosti, protože ta snaha mnohdy vypadá násilně a společnost se brání. Vytváříme si masky a schováváme se za ně. A to platí jak pro performery, tak pro diváky. Jsme ve fázi, kdy se chceme dívat jen na věci, které známe, které jsou nám příjemné a se kterými se můžeme identifikovat. A zavíráme oči před skutečnými problémy, před jinakostí. Ale já jsem vždycky chtěla dělat divadlo, z nějž se něco naučím, ve kterém právě tu jinakost budu poznávat. Chci vědět, jak někdo jiný žije, a vést s ním dialog. Ale právě tyto tendence vzájemného poznávání a chápání se dnes ve společnosti – a to myslím nejen v USA – hroutí. Snažím se proti tomu bojovat.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 21. června 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Blanka Žižka: Umění nesmí zkamenět!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ