Blázinec
Je hlupák divák nebo tvůrce? Divák rozuměl máločemu, a tak raději chválí formální novátorství, neotřelou hudbu a sílu výrazu. Takové se vedou řeči v kavárně po konci alternativního představení, které nikdo z přítomných pořádně nepochopil. Že bylo odvážné a originální, na tom se shodnou. K tomu, aby přišli na to, o čem to bylo, jim to ale nepomůže.
Než jsem si přečetla podtitul Blázince znící šílená orchestrální revue se zpěvy a tancem, bála jsem se téhle post-divadlové bezradnosti z alternativy už cestou do pražské divadelní scény NoD. Po přečtení podtitulu jsem se naopak trapně začala obávat opaku. Revue zní podezřele. Představím si kankán a flitry šajnící v kuželech barevného světla a lehounký zpívaný začátek představení jako by jisté zábavové lacinosti nasvědčoval. Jenže běda těm, kdo takhle a priori škatulkují. Projekt Anny Polívkové s písněmi Jana Lstibůrka a Robina Krále mě nakonec odzbrojil. Rozsekaný na jednotlivá čísla, která hudbou, zpěvem a slovem portrétují psychické poruchy (maniodepresivní psychóza, pedofilie, bulímie, velikášství, autismus, paralyzující strach…) je zábavný i chytrý. Silnou hudební stránku rovnocenně doplňují jak kvalitní texty písní, zpívané monology oněch duševně chorých, tak choreografie jednotlivých skečů. Nedůvěra k žánru revue se ukázala jako můj hloupý předsudek, smutnější o to, jak je rozšířený. Od vtipných představení s hudbou se závažnost a jít-na-dřeň běžně neočekává. V případě Blázince jednoduše chyba lávky. Je to vlastně stejné jako u filmů a knih. Komedie a humoristické romány bývají standardně řazeny mezi „lehčí“ žánry, ačkoli povedou-li se, patří mezi to nejpoutavější, s čím je možné v kinematografii a literatuře přijít. A nejnáročnější. To jsem si uvědomila i při nedávném udělování výročních literárních cen Magnesia Litera. Měl by v nich vůbec kvalitní humoristický román šanci na úspěch? V případné speciální kategorii humoristická próza jistě, ale jako konkurent „solidní“ prózy stěží. Jako by vážnost a deprese měla v umění automaticky větší váhu než smích. Jednoho hned napadne i ono vžité označení „vážná hudba“, které má snad vyjadřovat úctu k tvůrcům, ale charakter hudby nevystihuje a nedostatečně „vážné“ posluchače může odradit. Neříká nakonec umění téhle nabubřelé vážnosti už nějakou dobu především konvence? Že by byla depresivní alternativa nakonec konvenčnější než revue? Alternativní divadelníci by se mi vysmáli. Já jen, že předsudky nemá jen mainstream vůči alternativě, ale zhusta je tomu i naopak. Nazvat svůj projekt revue a mít ambice cosi podstatného říci, je vlastně docela odvážné. Šlo by to nazvat subverze zdánlivou konvenčností, jakkoli ta konvenčnost není v případě Blázince jen a pouze zdánlivá. Na tom, jak jednotlivé psychické poruchy a úchylky prezentuje, totiž není moc nového. Respektive nové je právě jen to. Že je to s hudbou a zpěvem. Charakterizace poruch samých je recyklací mnohokrát viděného. Bulimička vyjídá lednici, velikáš se naparuje, muž s fóbií se svíjí na jevišti strachy. Jenže je na tom něco špatného? Jak říká letošní Magnesií Literou za prózu oceněný Martin Ryšavý ve svém nejnovějším skvělém románu Vrač: …nemáš zapotřebí být v každé blbosti originální. Nepotřebuješ už kakat jinak, jíst jinak a spát jinak než ostatní, abys někomu něco dokázal. Režisérka Blázince Anna Polívková by v tomhle s Ryšavým dost možná souhlasila.
Komentáře k článku: Blázinec
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
