Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Šílenství jako stav světa?
Gogolovy Bláznovy zápisky – o autorovi maďarského překladu nebo textu se program nezmínil – hraje Tamás Keresztes zpočátku jako monolog podivínův. Natahovací hračku vyšle pod vstupními dveřmi do svého pokojíku, a když poté pootočí celou jevištní konstrukci, vstoupí dovnitř a otevře divákům pohled do groteskně pojednaného interiéru, hračku tam najde. Obydlí, jež si herec jako autor výpravy sám navrhl, působí nejen chudičce, ale zároveň výtvarně i věcně pošinutě: perspektiva dveří a zařizovacích předmětů je odlišná, na podlaze zhotovené z nepřipevněných prken spočívá ovladač, ke kterému vedou přívodní dráty a jejž představitel Popriščina obsluhuje střídavě rukama i nohama, aby vyloudil nejrůznější doprovodné silné světelné a zvukové, převážně hudební efekty. Genetická souvislost s brechtovskou antiiluzivní zcizovací poetikou se uplatňuje zároveň jako prostředek k účinné rytmizaci půldruhahodinového představení.
Tamás Keresztes v inscenaci Bláznovy zápisky FOTO JAROSLAV PROKOP
Jako podivínovo vyprávění stylizuje Keresztes také úvodní fantastický motiv – odhalení, jak spolu mluví a posléze i korespondují dva psi. Podezření, že příběh je založen na nespolehlivém podání, posilují hrdinovy údaje o úřadě, ve kterém slouží, ale kam dochází zřejmě jen občas. Bezvýznamný úředníček uctívá svého nadřízeného, zajímá se o jeho soukromí a do svých postřehů stále patrněji zaplétá šéfovu dceru, až se konečně přizná, že ji miluje. Režisér Viktor Bodó ve spolupráci s protagonistou tak udržuje děj dlouho v rámci pravděpodobnosti, která je však stále pochybnější. Už například Popriščinův kostým jeví sice náznak toho, jak společensky kdysi vypadal, ale je neslýchaně sešlý, těžko použitelný na veřejnosti, tím méně v prostředí ministerstva.
Nepodařilo se mi přesně rozpoznat bod, který Popriščina definitivně usvědčil, že je těžce duševně nemocný. Keresztes mistrovsky docílil toho, že „přechod“ od podivínství k psychotickému stavu je takřka nepozorovatelný. Nesporně jednoznačně vypovídá situace, kdy hrdina ztratil pojem o čase, v řadě pečlivě zaznamenávaných dat zapsal čtyřicátý třetí den příslušného měsíce a vzápětí pozbyl i orientaci místní: opustil domov a dal se dobrovolně uvést do Španělska, neboť zaujal místo na tamním uprázdněném královském trůnu. Od toho okamžiku závratně houstnou stále divočejší konfabulace, ve kterých vystupují dokonce postavy evropské politiky, vůdčí činitelé její německé, britské a ruské složky. Popriščin se mezi nimi pohybuje s rostoucí suverenitou, která vyvrcholí přízračnou manifestací moci schopné řídit všechny a všechno. Jde o triumf někdejší malosti, která nyní po zásluze povstala k velikosti.
Keresztes svého hrdinu důsledně ztělesňuje jako naprosto přesvědčeného o tom, že to, co prožívá, je skutečné, vážné, a dokonce normální. Teprve před samým závěrem se pozastavuje nad tím, jak nepochopitelně zacházejí ve Španělsku s hlavou státu: umístí ho v primitivní cele, polévají studenou vodou a jídlo mu otvorem ve stěně házejí na zem, pokud si hrstička drobtů vůbec zaslouží nazývat jídlem. Akord soucitu, na němž převážně spočívaly literárněkritické interpretace Gogolovy povídky, zazní výrazně teprve na konci Popriščinovy životní cesty: nešťastník se v duchu ocitl tam, kde strávil dětství, a stýská si na svůj osud matce. Historie zuboženého jedince přitom ústrojně přerostla v otřesnou metaforu navozující obraz soudobého lidstva, jehož dějiny už připustily, že se moci chopili šílenci a že se s jejich vizemi ztotožnily desetimiliony občanů. Vnucuje se otázka, zda dnešek není vůči takovému nebezpečí stejně málo imunní jako včerejšek, ba zda není takovému nebezpečí v období globalizace vydán ještě bezbranněji.
Katona József Színház s Orlai Produkciós Iroda a dalšími koproducenty si spolu s režisérem Viktorem Bodóem mohou připsat vynikající podíl na letošním 25. ročníku plzeňského Mezinárodního festivalu DIVADLO. Tamás Keresztes předvedl výkon, který sice formálně spadá pod označení „divadlo jednoho herce“, ale je zároveň vynikajícím divadlem světa, jak jej uměli stvořit klasikové od Sofokla po Brechta.
Katona József Színház / Orlai Produkciós Iroda / Füge / Maszk Egyesület (Maďarsko) – Nikolaj Vasiljevič Gogol: Bláznovy zápisky. Režie Viktor Bodó, výprava Tamás Keresztes, dramaturgie Juli Róbert, expert na psychologii Zsolt Zalka. Premiéra 24. září 2016.
Komentáře k článku: Šílenství jako stav světa?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
