Bleskovka z Apostrofu 2014 (No. 1)
Apostrof je hodně zvláštní jméno pro festival. Podle slovníku cizích slov se jedná o „znaménko označující v písmu vypuštění hlásky (například řek´), odsuvník“. Nechci se zabývat důvody, jak název festivalu Apostrof vznikal, to si můžete přečíst programové brožuře v jeho Historii, spíš se budeme zamýšlet v příštích třech festivalových dnech nad tím, co značí a charakterizuje dnes. Jakou hlásku vypouští, jaká tajemství skrývá.
Den první – pondělí 30. června
Třídenní letošní festival začal – jako každoročně – bez větších formalit. Ředitel Akram Staněk řekl pár vřele chaotických slov úvodem a za chvíli jsme vstupovali do sálu NoD, kde bylo prostřeno pro první festivalové představení: Má Sofie divadla Pearl, které dorazilo do Prahy až z dalekého Teheránu.
Má Sofie
Většina přítomných diváků asi nikdy žádné divadlo z Íránu neviděla. Vzhledem k odlišné kultuře už dopředu bylo jasné, že budeme konfrontováni se situacemi a divadlem, jehož příběhy a znaky přečíst bude těžké a spíše intuitivní.
Představitelka Sofie podala emotivně strhující herecký výkon. FOTO archiv festivalu
Jeviště bylo prázdné. Na zemi byly bílou barvou vytyčeny dva soustředné kruhy s poloměrem zhruba dva a dva a půl metru. Nad vnitřním kruhem volně visely úzké, do alobalu zabalené desky, jakási zrcadla. Uvnitř kruhu na zemi ležela žena – Sofie – v jednoduchém kostýmu světle hnědých, volně splývavých šatů a černém šátku těsně uvázaném kolem hlavy. O ní celé představení bylo. Byli jsme svědky jejího asi hodinového monologu, ve kterém – zřejmě – vyprávěla svůj životní příběh. Je ve vězení, neb vzala vinu svého milého na sebe. On – ženatý muž – zřejmě zabil svou ženu. Po celé představení chodí tento Muž v úzkém mezikruží. Dívá se na Sofii, občas se oba zastaví, prohodí spolu několik slov. Chvílemi vchází do kruhů žalářnice, něčím pohrozí, mluví na Sofii a zase ji opouští. Zdá se, že jejich vztah je důvěrný. Žalářnice rozhodně nepůsobí agresivně. A to je vše. Kdo nerozuměl slovům, mohl jen z herectví a těchto situací děj odečítat. Představitelka Sofie podala emotivně strhující herecký výkon. Od pokorných a zamilovaných monologů přes zoufalé výkřiky a apel na spoluherce i diváky, kdy kontaktovala očima i kolem sedící diváky po skutečné slzy a pokorné odevzdání se osudu. V závěru ji muž nechává osamocenou. Vystupuje z mezikruží a sedá si mezi diváky. K Sofii přichází, zavazuje jí černou páskou oči a odvádí na popravu.
Formálně precizní představení spoléhá na slovo a jednoduchá gesta a herectví. Každý detail hraje, každá energie, která z herců vyzařuje, působí. Zatímco obě herečky nabídly důstojné, klidné, suverénní, hrdé postavy, jež již svou přítomností diváka oslovovaly, byl představitel milence příliš sošný, bezbarvý, jakoby bezradný. Při neporozumění slovům to bylo na závadu. Zde vidím velkou slabinu představení. Do civilu oblečený bosý muž měl mít v sobě buď větší tajemství, nebo naopak důraznější civilnost a věcnost. Možná měl tančit, či mít výraznější kostým. Tím, že byl „nikým“, ztrácelo představení napětí a vytrácelo se tajemství. Nicméně by to chtělo znát text, abychom více porozuměli dění na jevišti a možná i Mužovu chování. A zajímavost na závěr – inscenace je absolventskou prací představitelky Sofie na teheránské herecké škole. Veřejně je však hrát v Iránu nesmí, a tak toto bylo její – po prvním školním – druhé uvedení.
Den osmý
Nahé dřevo, tělo, loutka, pohyb, hudba a slovo. FOTO archiv Divadla Continuo
Diváci přeběhli do Divadla Na zábradlí a ve 20 hodin zde začalo nejnovější představení malovického Divadla Continuo Den osmý, jež nedávno získalo na Skupově Plzni jednu z festivalových cen. Je složeno z dávných mýtů a příběhů starověkého Blízkého Východu – Sumerů, Akkadů, Chetitů, Ugaritů či Izraelců. Soubor složený jak z Čechů, tak cizinců předvedl soustředěnou práci – nahé dřevo, tělo, loutka, pohyb, hudba a slovo. Byla a je jasné, z jakých kořenů soubor vychází – z antropologických cest za divadlem, jež otevíral Jerzy Grotowski a Eugenio Barba a v jejich stopách dnes u nás jdou nejen malovičtí, ale třeba i Farma v jeskyni, v Polsku pak celý proud divadel označovaných jako ariergarda. Režisér Continua Pavel Štourač a jeho žena Helena jsou původem loutkáři, a tak nebylo divu, že loutky hrály v Dnu osmém výraznou roli. Ještě podstatnější však bylo rituální vypravěčské pojetí, soustředěnost na příběh a rytmická, nástrojově zvukomalebná košatost živě provozované hudby. Sledovali jsme nadčasová témata moci, nadřazenosti lásky, zrady, rodiny a víry. Slepé víry v zlého, neúprosného Boha. Jako bychom ty příběhy znali ze Starého zákona (Kain a Ábel, Abraham…). Jsou však – jak se dozvídáme – daleko daleko starší. Od diváka vyžaduje toto představení velké zaujetí formou i tématem. Kdo je má, je vtahován. Kdo ne, asi ho toto představení po čase unaví. Odehrává se v příšeří, v poklidném tempu a v neustálém – jako by rituálním – hereckém (či šamanském?) klidu a vyrovnanosti. Je třeba se mu poddat a soustředit se na každé slovo, každý detail! Jako v životě, který nechceme nechat proklouznout mezi prsty. Dokážeme to? Dokážete to?
První den byl ve znamení herecké pokory a nadkulturních, nadčasových vážných témat. Co nás čeká dnes?
Komentáře k článku: Bleskovka z Apostrofu 2014 (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
