Blížení se pravdě
Pouštět se do polemiky je marná snaha. Nezažil jsem nikdy diskusi, v níž by někdo přesvědčil toho druhého o své pravdě. A tak je polemika určena pro oči a uši těch druhých a polemizující se předhánějí ve snaze být vtipnější, jízlivější a v urážkách vynalézavější, zkrátka získat na svou stranu publikum. Těchto pár řádků proto nemá být polemikou, ale zpřesněním fakt, blížením se pravdě.
Dobrý rozhovor Tomáše Loužného Je na čase, aby nám svěřili svět (DN 5/2023) mi v řadě postojů konvenuje a červenou nudličku písmen, lemující autorovu fotografii, bych bez zaváhání podepsal. Nechci ani rozporovat Loužného názor na práci Činoherního klubu. Na to jsem – nebo donedávna jsem byl – v dané problematice příliš namočený. Ostatně je to jeho názor.
Mladí mužové mívají tendenci (a něco o tom z dávných dob vím) považovat své názory za pravdu, svá traumata, bolesti i radosti pokládat za traumata, bolesti i radosti všech. Tomáš Loužný svou spolupráci s Činoherním klubem opakovaně popisuje nepřesně, a svůj názor má tedy za pravdu. Připojuji názor jiný.
V době, kdy v Činoherním klubu vznikala inscenace Stelly, jsem už byl pouze ředitelem divadla, nikoli uměleckým šéfem a na dramaturgii jsem záměrně neměl téměř žádný vliv. Ideu inscenovat Stellu jsem rád přijal, protože její téma je mimořádné a stojí za to se jím stále a znovu zabývat. Inscenační výsledek jsem ovšem za dobrý nepovažoval. Již zdivadelnění románové předlohy Takise Würgera bylo spíše snem inscenátorů o jejích tématech, snem, o který se s diváky chtěli podělit, ale nepřiložili k němu snář. Inscenace samotná byla jasná a dobrá jen v režisérově hlavě, vtělit ji do jevištní reality a herectví se mu ale vedlo složitě, prostřednictvím imaginace, jež je pouze zdánlivě nová a původní. Hraní v akváriu i loužích vody, tvář vygumovaná ovázanou gázou, kabaretní výstupy posouvající děj, stylizovaný pohyb, to jsou postupy zhruba tak objevné jako psychologický realismus (při vší úctě k oběma těmto směrům). Tomáš Loužný měl samozřejmě na své vidění právo. Jen se nepotkal s tím pravým divadlem. A to má také právo na své vidění, vždyť cesty divadelního umění jsou tak široké a polyharmonické a není důvod, aby potíraly jedna druhou. Loužného inscenace prostě do Činoheráku nepatřila.
Za chybu divadla, a tedy i svou chybu ovšem považuji, že hotovou inscenaci Stelly Činoherní klub neuvedl. Zakrátko by se možná ukázalo, že není o čem diskutovat. O její budoucnosti měli rozhodnout diváci a kritika. Z toho důvodu jsem čerstvému uměleckému šéfovi Martinu Fingerovi doporučoval, aby inscenaci divákům představil a uvaroval se rozmanitých podezření. Pochopil jsem však jeho názor, že si nepřeje, aby prvním titulem jeho šéfování byla právě Stella (titul zdědil po předchozím uměleckém vedení divadla), která se s jeho chápáním divadla rozchází tak diametrálně.
Tomáš Loužný se domnívá, že je na čase svěřit jeho generaci, a tedy také jemu svět. Dočká se. Dočká se i jeho kolega Adam Bureš, který se ucházel o pozici ředitele Činoherního klubu a neuvědomil si, že ještě nemá dokončené požadované vysokoškolské vzdělání magisterského typu. Stačí trocha trpělivosti a pochopení, že třeba (část za celek) není dvakrát inteligentní a taktní na otázky herců „proč“ odpovídat „protože to tak chci“.
Komentáře k článku: Blížení se pravdě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
