Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Blízko daleko Ostravy (No. 1)

Patnáctý ročník ostravského festivalu Dream Factory nese motto Blízko od sebe. Dramaturgicky se jím vyrovnává především s neporozuměním v rozdělené společnosti, kde se nechápou lidé stojící přímo vedle sebe. Většina festivalového programu se odehrává v Kulturním domě Poklad v Ostravě-Porubě. Zrekonstruovaná multifunkční budova nabízí hned několik prostorů, v nichž se dá divadlo hrát. Divadelní sál hostil ve čtvrtek 25. května zahajující představení Burian v režii Tomáše Dianišky.

Já jsem ale na festivalovou vlnu v Pokladu nasedla až druhý den. Nejprve jsem ozkoušela velký sál a později večer – spolu s Kluky, co spolu chodí – prošmejdila divadelní bufet.

První představení – Vykouření – druhého festivalového dne skutečně kroužilo kolem tématu neporozumění v blízkosti. Vzpomínalo se v něm na událost, kdy skupina lidí stála na jednom jevišti, každá její část ale na jiné straně barikády. Jedna chtěla umělecky ztvárnit kritiku náboženství, druhá se na ni tiskla s cílem toto snažení překazit. O  této inscenaci brněnské Husy na provázku v režii Jiřího Havelky toho bylo napsáno již mnoho (naposledy třeba v reportu z letošní Divadelní Flory od Kateřiny Kykalové /zde/). Skrze toto dílo se členové souboru Husy vyrovnávají s kauzou spojenou s uvedením inscenace Naše násilí, vaše násilí chorvatského režiséra Olivera Frljiće na Divadelním světě Brno v roce 2018, následným přerušením představení uskupením Slušní lidé a jejich žalobou na Centrum experimentálního divadla a Národní divadlo Brno podpořené mimo jiné kardinálem Dominikem Dukou. Zpracování sporu, jenž se točil kolem kontroverzní scény znásilnění muslimky Ježíšem, je ovšem v kontextu českého divadla zásadní. A myslím, že si klidně zaslouží ještě víc reflexí.

Inscenace má za sebou festivalovou jízdu mezi Olomoucí, domovským Brnem a nyní Ostravou, hrála se  v pražské Arše a v červnu zamíří na Regiony do Hradce Králové. Dramaturgům hostování a festivalů se nedivím. Jedná se o aktuální a vzdor kontextu konkrétní kauzy srozumitelnou inscenaci nabízející mnoho podnětů k zamyšlení ve všech koutech republiky. Vždyť s divadlem se setkáváme všichni, ať už ho navštěvujeme pravidelně, jednou za čas vtrhneme na nějakou komedii nebo prostě jen doma u televize nadáváme na herce. Inscenace hovoří ke všem skupinám, byť se dá předpokládat, že některé skupiny se na ni přijdou podívat jen s malou pravděpodobností. V rámci festivalu, který ale vedle Vykouření přiváží i inscenace Dejvického divadla a Činoherního klubu, by se mohla tato pravděpodobnost navýšit.

Jak se vykoupit

Inscenace Jiřího Havelky komunikuje s diváky v několika rovinách. V první řadě nabízí rituál symbolického očištění divadla od obvinění, jež už zavrhly všechny české soudy v čele s Ústavním. Herci celý sál vykuřují kadidlem a vonnými tyčinkami, ale i cigaretami, což propojuje to nejnáboženštější a to nejsvětštější do jednoho dýmového obrazu. Velký nápis VYKOUŘENÍ, jenž po celou dobu svítí nad jevištěm, se na úplném konci za pomoci zhasnutí nožičky a háčku písmene Ř změní na VYKOUPENÍ. Poslední slovo pronesl jak soud, tak divadlo.

Tento rituální háv obaluje celou inscenaci a dvě další roviny. První polovina se skládá z obrazů, které vznikaly během zkoušení při improvizacích pohrávajících si s divadelní sémiotikou. Spojení divadelního znakového systému s výrazně symbolickými náboženskými nabízí mnoho zábavných a zároveň myšlenkově podnětných situací. Herec reprezentující jiného herce, který reprezentuje za pomoci notoricky známých atributů Ježíše Krista, jenž může mít pro věřící část publika ještě další symbolické významy, vyvolává mnoho otázek.

Divácké reakce některé problémy umocňují. Když se na scéně vykrucují herci v kostýmech Ježíše jako na módní přehlídce za bouřlivé hudby a světelné show, vyvolává to smích. Jakmile ale přijde herec skrytý v celotělové burce publikum v napětí ztichne. Každé zobrazované se nás dotýká trochu jinak. Ani tyto dva výjevy nevznikly náhodou a podtrhují nápadité motivické propletení inscenace.

V druhé části sedí herci otočení k publiku jako na tiskové konferenci a citují znění obžaloby, Frljićovo vyjádření, výpověď ortodoxní křesťanky, umělkyně, nakonec i verdikt soudu. Ve všech citátech se objevují narážky, z nichž byly v předchozí části rozvinuty výjevy. Mimo jiné zmíněný rozdíl ve vnímání křesťanství a islámu v našich zeměpisných šířkách. Dozvídáme se, že jistý e-shop dál prodává kostým „sexy jeptišky“, „sexy muslimky“ se ale musel zbavit.

Dušan Hřebíček jako Oliver Frljić přidává v názorové části důležitou poznámku: představení se vždycky odehrává v myslích diváků, nikoliv tak úplně na scéně. Tam je pro ně připravená jen hromada znakových podnětů, jež si sami musí interpretovat. Režisér si nemyslí, že všechny obrazy a „sémantické bomby“ (ve Vykouření se objeví i doslova, když muslimka při striptýzovém battlu s jeptiškou vytáhne zpod burky pás s výbušninami) potřebují vysvětlení. Naopak, ani on sám všem významům nerozumí, nelíbí se mu zdánlivý patent spojený s autorstvím, a proto ho v procesu zkoušení rozprostírá mezi ansámbl. Frljić je dle dalšího mluvčího průměrný režisér. Jeho inscenace jsou plné nesouvisejících obrazů, hudby a barev.

Havelka a tvůrčí kolektiv si pohráli právě s touto strukturou: ne všechny obrazy nesou konkrétní významy, taky jsou plné světel, třpytek a vystřelovacích konfet. Zobrazuje však stejně „nepřístojné“ věci jako před pěti lety Naše násilí, vaše násilí. Jen kontext se změnil. Tato inscenace už asi nepředstavuje nebezpečí. Anebo už není před komunálními volbami a politické uskupení Slušní lidé si nepotřebuje skrze další vtrhnutí na jeviště zajistit PR…

Pohádka pro dospělé

Po Vykouření došlo na Šmejdění. Divadelní improvizace je takové pohlazení. Soubor, zabývající se právě improvizovaným divadlem, My kluci, co spolu chodíme ji navíc koření lehkostí a jistou naivitou. Herci při představeních působí, jako by se před diváky ocitli omylem. Jako by za každou replikou nebo tanečním pohybem stála otázka, jestli je tohle opravdu směr, kterým chtějí kráčet, a zda by se neměli vrátit. Ve skutečnosti se jedná pouze o dojem. Herci jsou si velmi jistí v tom, co dělají, a dokážou jakoukoliv situaci dovést do zdárného konce – pointy vyvolávající smích. Trojice Václav Wortner, Andrej Lyga a Šimon Pliska tentokrát v KD Poklad prošmejdili bufet. K dispozici dostali také terasu, kovový stoleček a bezpečnostní pásku s logem Dream Factory.

Za klávesového a saxofonového doprovodu Tomáše Kůgela vylézají herci zpoza rolety na baru a pouštějí se do taneční improvizace, která postupně přechází do slov. Hudba s děsivými zvuky je umisťuje kamsi do lesa, kde stvoří postavy Janka (Lyga) a Aničky (Pliska) ztracené své mamince (Wortner). Šimon Pliska začíná mluvit „slovensky“, což vyvolává smích především při použití naprostých zkomolenin: liet místo rokov, srcie místo srdce. Ve slovensko-českém duchu se nese celá improvizace, během níž zjišťujeme, že Anička není Anička, ale chlapec, nebo že otec dvojčat, z nichž jedno najednou zmizí, už deset let neviděl své děti a ženu, protože se zasekl v zácpě.

Účastníme se tří životních rituálů – narození, početí a smrti. To první sledujeme v dojemném propojení maminky a synka onou festivalovou páskou. To druhé Pliska popisuje do mikrofonu za zvuků jemné romantické hudby jako příboj narážející do skály anebo spojení různých typů tekutin do jedné. Sugestivní slovní obraty doprovází jemná taneční vsuvka v podání Lygy a Wortnera jako tatínka a maminky.

V průběhu představení panovala v publiku skvělá atmosféra a herci se nebáli diváků využít. Vedle tance tak milostný akt doprovází třeba jejich vzdychání do mikrofonu, který jim Pliska dává před ústa. Jiní diváci se o chvíli později stávají postavami z plakátu v dětském pokoji a radí Jankovi, jestli má zabít svou matku. Křoví, kde na začátku hledají děti svého otce, pak představuje podpaží pána v první řadě. I do takových zákoutí se může improvizace dostat. Kluci, co spolu chodí se ale ze všech s grácií vymotali.

Dlouho se mi nestalo, že bych jeden festivalový den ukončovala s pocitem takového uměleckého uspokojení a nabitá energií do dalšího dne.

Snad to vydrží.

Divadlo Husa na provázku, Brno – Jiří Havelka a kolektiv: Vykouření (naší kauzy, vaší kauzy). Režie Jiří Havelka, dramaturgie Martin Sládeček, scéna Martin Ondruš, kostýmy Luděk Kellner. Premiéra 11. listopadu 2022. Psáno z festivalového uvedení na Dream Factory v divadelním sále DK Poklad, Ostrava 26. května 2023 od 19h.

My kluci, co spolu chodíme, Praha – Šmejdění. Light design Jonatan Vnouček, hudba Tomáš Kůgel. Hrají/Improvizují  Václav Wortner, Andrej Lyga, Šimon Pliska. Premiéra 12. prosince 2018. Psáno z festivalového uvedení na Dream Factory v „utajeném zákoutí“ DK Poklad, Ostrava, 26. května 2023 od 21:30h.

///

Více o inscenaci Vykouření v DN 20/2022:

Vykouření jedné kauzy čili Znak je prostě znak

…

• Autor: Natálie Bulvasová
• Publikováno: 29. května 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Blízko daleko Ostravy (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ