Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Blízko daleko Ostravy (No. 2)

Nechci to zakřiknout, ale zatím se letošní patnáctý ročník Dream Factory daří.

Třetí festivalový den, sobotu 27. května, odstartoval soubor My kluci, co spolu chodíme svým druhým představením, tentokrát v plenéru a věnovaným dětem. Povedlo se jim zaujmout i jejich rodiče, třeba když se v rámci improvizace proměnili diváci ve skupinu hub. Děti představovaly hříbečky a starší bezvlasí pánové lysohlávky.

Od dětských příběhů se pak festivalová dramaturgie překlopila do vod témat mnohem vážnějších, ovšem stále v kvalitním uměleckém provedení.

Ples příšer

Soubor Depresivní děti touží po penězích přivezl do Ostravy hned dvě inscenace. Jedné z nich připadlo uvedení právě na třetí festivalový den.

Režisér Jakub Čermák v interpretaci vlastního textu Očistec si zaslouží každý zpracovává roky prezidentování Miloše Zemana. Jeho jméno nikdy nezazní, ale zpodobnění senilního politika na vozíku pronášejícího bonmoty nejde v českém kontextu s nikým zaměnit. Zprvu silný státník v podání vynikající (a svůj předobraz nijak neparodující) Zuzany Bydžovské střílí revolverem po odpůrcích a pronáší nekonečné monology plné rozumných i nenávistných myšlenek, jimiž upevňuje svou pozici. Na konci představení němě polehává na vozíku na jednotce intenzivní péče, kde ho pro pár mrzkých peněz drží dřívější podporovatelé už po šesté volební období. Moc přebrala jeho dcera (Antonie Rašilovová) a rozdává spoluspiklencům obálky s dvaceti tisíci. Takovou hodnotu má v podání pražského souboru Česká republika.

Čermák poukazuje na nechutnost Zemanovy vlády za pomoci sugestivních obrazů. Muž, který se na znamení odporu zastřelí, poslouží jako potrava. Prezident nahého mučedníka svlékne, položí na stůl, načež mu za pomoci vrtačky napojí do žíly trubičku, skrze niž saje jeho krev. Staví tak říši na kostech svých přátel, jimiž jsou téměř všichni: očistec si přece zaslouží každý… mimo jeho manželku, bývalého ministra financí, novinářů, zaměstnanců veřejnoprávní televize či podporovatelů bývalého mrtvého prezidenta i bývalého živého prezidenta. O tématu vypovídající, jak už bývá u Čermákových inscenací zvykem, je také výprava. Na pravé straně jeviště stojí velký průhledný box, v němž se mačkají Zemanovi podporovatelé. Jsou tak se svou bezmeznou adorací oddělení od venkovního světa, stačí jim být u moci. Nakonec se ale postavení mění a do boxu se dostává hlava státu – je potřeba si dávat pozor na lidi, jimiž se obklopujeme. V politice především.

Nechutnost vládnutí a rozklad osobnosti i republiky navozuje počáteční scéna, kdy prezidentovi protokoláři a fanynky plivají na stěnu boxu sliny. Inscenace je plná tělních tekutin. První dáma (Vanda Hybnerová) zvrací do kabelky, když se zase jednou setne alkoholem; dcera se během dobrovolné izolace ve sklepě topí ve vlastních šťávách, zatímco se seznamuje s přesnou polohou svého bodu G. Prezident se dáví, když mu jeho mluvčí (Daniel Krejčík) detailně popisuje, jaké intimní věci by s ním chtěl provádět. Odporem jsem se otřásala i já…

Inscenace se nezaměřuje pouze na ohavnost a sprostotu bývalé hlavy státu. Paralelně vypovídá i o vztahu k republice, již reprezentuje. Prezidenta s manželkou a dcerou můžeme interpretovat jako zemi za jeho vlády (manželka) a zemi, která po jeho panování zůstane (dcera). Zcela ve stylu motta „rodina je základ státu“ to sledujeme ve scéně rodinné večeře na vlajkách Evropské unie, jež slouží místo prostírání. Mluvčí se vší láskou pokládá na talíř svého šéfa hamburger a hranolky (krmi „těch správných voličů“), zamilovaně do nich vbodává českou vlaječku, zatímco manželce jídlo na talíř jen pohodí a několikrát do ní vrazí. Pokud tuto metaforu přijmeme, prezident akceptuje, že důležitý je tady on, nikoliv jeho stát. Manželku v nepadnoucím kostýmku s pocuchaným účesem tato situace sice vytáčí – Hybnerová na Bydžovskou prská napůl rozkousaný hamburger a křičí, že nevěděla, že ji bude pohodlí lánského zámku stát tolik špíny – ale nic nezmůže. Mírná nadpoloviční většina už rozhodla.

Vedle politicko-satirické linky silně vystupuje ta lidská, která prezidenta staví do trochu lepšího světla. Ve výsledku se jen – byť za cenu zpronevěry vlastní země – brání dožití v léčebně dlouhodobě nemocných. Pojem „léčebna dlouhodobě nemocných“ je dle něj oxymorón. Nejsou tam lékaři a nikdo nikoho neléčí.

Co všechno českou společnost stála tato snaha jedince o důstojné dožití? Bydžovské prezident skončí přes všechno snažení na jednotce intenzivní péče neschopen pohybu a slov. Za dceřina tahání nitek započíná své šesté volební období a nemůže se bránit. Dřívější pomocníci se na něj slétají jako supi na mršinu. V Čermákem nastaveném zrcadle se nám opravdu nenabízí hezký pohled. Vidět to, čeho jsme se v domovině (spolu)dopustili, nás může fyzicky znechutit.

…

Prst sem, prst tam

Večerní představení diváky nechalo vydechnout v západnější Evropě, i když stále ještě ve východním bloku. Muzikál Hedwig a její Angry Inch z roku 1998 (libreto John Cameron Mitchell, hudba Stephen Trask) v režii Pavla Košatky uváděný v pražské Malostranské besedě tematizuje hledání svobody a lásky. Skrze hlavní postavu Hedwig, zpěvačky a stand-up komičky narozené ve Východním Berlíně jako chlapec, v podání Romana Tomeše nahlížíme do hlavy člověka, který musí při hledání těchto dvou hodnot projít složitější cestu než většina z nás.

Název punk-rockového queer muzikálu odkazuje k medicínskému zásahu. Aby se Hedwig mohla provdat za amerického vojáka Luthera, podstoupí nelegální operaci pohlavních orgánů. Ta se bohužel nepovede a Hedwig po ní zbyde onen „angry inch“ neboli „naštvaný prst“ – důkaz, že není ani žena ani muž. Rozhodne se, že zvolenou roli ženy dohraje, že všem ukáže, že může být kým chce a na matčin pas (sama jí ho nabídne, dceru nijak neodsuzuje) odjíždí do USA.

My se s Hedwig setkáváme ve chvíli, kdy je slavnou zpěvačkou. Přesto se jí nedaří, jak si představovala. Právě dnes vystupuje v KD Poklad, zatímco její bývalý přítel Tommy Gnosis vyprodal Ostravar Arénu, což nám Hedwig několikrát vztekle připomíná…

Muzikál je drsnější a na klišé chudší než jiné podobné hudební produkce, a to díky punk-rockovému žánru a formě stand-upu. Hedwig totiž o všech zážitcích pouze vypráví. Vedle čtyř hudebníků na scéně vystupuje v inscenaci ještě zpěvačka Elis Ochmanová v roli Hedwižina manžela Yitzhaka. Věnoval se drag queens, ale Hedwig ho připravila na to, že jedinou hvězdou jakéhokoliv performantivního umění bude v jejich vztahu ona…

Představitel či představitelka hlavní role musí být perfektně umělecky vybaven(a) – pěvecky, pohybově a specifickým stand-upovým charismatem spojeným se schopností dostát estetiky drag shows. Tomeš to vše zvládá, dokonale komunikuje s publikem. Po každé písni přichází potlesk, za výstupy se nese smích. Získal si mé sympatie, přestože se jeho Hedwig ke všem v okolí chová příšerně, kolegům z kapely nadává, manžela šikanuje a vystupuje jako královna. Má ale takové charisma, že jsem jí to schopná odpustit. Tomeš svou Hedwig nepodává jako drag queen, přestože by k takové interpretaci sváděl jeho kostým, blonďatá paruka, výrazné černě namalované obočí, modré stíny, umělé řasy a rudá rtěnka. Neparodizuje, nicméně dragové afektovanosti do jisté – menší – míry ku prospěchu výrazu využívá. Pomáhá mu vtělit do sebe hlavní poselství inscenace: jeho Hedwig se snaží co nejpřesněji naplnit ženskou roli a využívá k tomu všech dostupných inspiračních zdrojů. Uvědomění, že to není potřeba, je vrcholem tohoto netradičního muzikálu, který se zcela obejde bez složitých choreografií, sborů, company a patosu.

Tomeš se na konci svléká z černého negližé do trenek a sundává si paruku. Ukazuje svou mužskou figuru, ale ženské chování mu zůstává. Ochmanové Yitzhak si naopak obléká výrazné barevné šaty a vyfikne nádherné pěvecké číslo písně Midnight Radio o tom, že bychom měli každého nechat zářit tak, jak sám touží. A přesně to muzikál předává: vede nás k tomu všechny škatulky opustit a stát se fluidnějšími a víc respektujícími, ať už na úrovni společenské nebo umělecké. Můžu být muž, žena i něco mezi. Víceméně romantický muzikál o cestě jedné hrdinky funguje bez klišé a v tónech rocku.

Depresivní děti touží po penězích, Praha – Jakub Čermák: Očistec si zaslouží každý. Režie Jakub Čermák, výprava Martina Zwyrtek, hudba Petra Horváthová. Premiéra 14. června 2022 ve Venuši ve Švehlovce. Psáno z festivalového uvedení na Dream Factory v divadelním sále DK Poklad, Ostrava, 27. května od 17h.

Freedom Production, Praha – John Cameron Mitchell, Stephen Trask: Hedwig a její Angry Inch. Režie Pavel Košatka, dramaturgie Jaroslav Panenka, překlad Pavel Košatka a Petr Soukup, choreografie Tomáš Smička, kostýmy VECIZVECI.CZ. Premiéra 17. února 2022 v klubu Malostranská beseda. Psáno z festivalového uvedení na Dream Factory ve společenském sále DK Poklad, Ostrava, 27. května 2023 od 20h.

///

Více o letošním festivalu na i-DN:

Blízko daleko Ostravy (No. 1)

…

• Autor: Natálie Bulvasová
• Publikováno: 30. května 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Blízko daleko Ostravy (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ