Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Blízko daleko Ostravy (No. 4)
Festivalový maraton pokračuje: z laskavé náruče Zlína jsem se promptně přesunul do centra domácky přátelské Ostravy. Přímo do pondělního (29. května) lesku drahokamu místní kulturní sféry, široce obdivované a stejně hojně navštěvované fabriky na sny Dream factory.
Kočka na rozpálené plechové střeše. Jan Hájek, Anna Fialová. Foto: Pavel Nesvadba
A začal jsem věru zostra: návštěvou inscenace Kočka na rozpálené plechové střeše pražského Činoherního klubu.
Nečíslované hlediště Divadla loutek chvíli před začátkem představení zaplálo bitkou o místa nejlepší, pak se již ke slovu dostala režie Martina Čičváka. Ta tradičně spoléhá na koncentrované herecké výkony, a dokud je na scéně ústřední manželský pár kočky Margaret a alkoholika Bricka je všechno v naprostém pořádku. Lehké přehrávání Anny Fialové tvoří s naopak filmově podehrávájícím Janem Hájkem vynikající synergické kombo, situace se však začíná značně komplikovat ve chvílích, kdy dorazí zbytek ansámblu. Čert vezmi sterilně znějící nahrávky řádících bezkrkých zrůd, mezi jejichž speakery jsou kromě členů Dismanova dětského rozhlasového souboru rovněž dítka herecká i režijní, problém je v nesouladu hereckých stylů. Mamka Nadi Konvalinkové vyhlíží a jedná jako groteskní postava s Disneyho animáku, jejímž základním výrazovým prostředkem je bojovně vytrčený spodní ret, Vladimír Kratina coby Taťka zdatně žongluje s antihrdinskými westernovými atributy, a nesporné talenty Gabriely Míčové a Matěje Dadáka slouží expresivní harpagonovské komice.
Dramaturgie, pod níž jsou svorně podepsány Kateřina Popiolková a Markéta Kočí Machačíková se navíc nedokázala náležitě vypořádat se specifiky Williamsovy předlohy. Zatímco scéna Toma Cillera a kostýmy Niny A. Stillmark i řada použitých rekvizit se jednoznačně vztahují k současnosti, v nepozorně redukovaném textu zůstalo velké množství dobových narážek a reálií (včetně otroctví). Mj. i Brickova profese sportovního komentátora měla v době vzniku hry mnohem menší prestiž, než má dnes, což jeho pozici životního ztroskotance značně oslabuje. Dojem zmatení posiluje i nakládání s hudbou, neboť soundtrack Ondřeje Brouska sice poměrně věrně reprodukuje základní rysy jižanského blues, Anna Fialová pak naživo interpretuje píseň Čičvákovy oblíbené kontroverzní pěvkyně Britney Spears.
Williams z Václaváku je sice divadlem herecky fortelným, leč enormně nesourodým a režijně hyperaktivně rozstřeleným. Tennessee na půli cesty: mezi ctihodným waltzem a postmoderním kvapíkem. Dvě a půl hodiny uplynou svižně, avšak stejně lehce vyvanou z hlavy. A to by se v případě ambiciózních produkcí vycházejících (nejen!) z prestižní pražské adresy věru stávat nemělo.
…
Divadelní film Idiot. Foto: archiv ND
Svůj první letošní Dream Factory set jsem zakončil radikální smečí v podobě návštěvy divadelního filmu Idiot, v nějž původně zamýšlenou scénickou verzi transformovala režisérka a autorka scénáře a někdejší umělecký šéf činohry Národního divadla Daniela Špinar. Dostojevského novozákonní alegorie je redukována na základní dějovou kostru, charaktery zjednodušeny na primární povahové rysy. Režisérčin srdeční herec Patrik Děrgel je v roli Knížete Myškina krystalickým prosťáčkem Božím, jenž svým subtilním fýzis okamžitě upomene na Pavla Lišku v Gedeonově generační ikonické variaci Návrat idiota, Rogožin Igora Orozoviče moderním přidrsnělým hejskem, jenž klidně mohl dorazit z ostravské Stodolní ulice, a šťavnatého partu se v souvislosti ND po delší době konečně dočkala Tereza Jarčevská, jejíž Nastasja Filipovna vyhlíží jak učebnicový příklad hraniční poruchy osobnosti.
Exceluje i kamera Jakuba Jelena, která lačně – a často z netypických úhlů – dynamicky snímá atraktivní interiéry Stavovského divadla, aniž by se přitom zdráhala přímo citovat Kubrickovy vizuální hororové finesy (Shining!). Kostýmy a scéna Henricha a Lindy Boráros výborně definují prostory a postavy. Za zmínku stojí především příbytek Gani a jeho rodu, který je stylizován coby nevkusné doupě klanu světských, doslova přecpané haldou nasyslených dobových propriet, mezi nimiž se zřejmě coby rodinné stříbro vozového parku královsky vyjímá slavný bicykl Sobi 20.
Filmově teatrální Idiot nese neklamné známky poetiky Špinar – je kabaretně excentrický, přepjatě emocionální a vizuálně vtahující. Jako jízda na horské dráze do divokými sny protkané noci.
Pokračování příště!
Činoherní klub, Praha – Tennessee Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše. Překlad Zuzana Josková, úprava a režie Martin Čičvák, hudba Ondřej Brousek, scéna Tom Ciller. Premiéra 19. dubna 2022. Psáno z reprízy 29. května 2023 v Divadle loutek, Ostrava v rámci festivalu Dream Factory.
Národní divadlo, Praha – Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot (film). Překlad románu Libor Dvořák, režie Daniela Špinar, dramaturgie Ilona Smejkalová, scéna Henrich Boráros, kostýmy Linda Boráros, hudba Jakub Kudláč, zvuk Matěj Matuška, střih Ondřej Nuslauer, kamera Jakub Jelen. Premiéra 3. března 2022 ve Stavovském divadle, Praha. Psáno z projekce 29. května 2023 ve Staré Aréně, Ostrava v rámci festivalu Dream Factory.
///
Více o festivalu Dream Factory 2023 na i-DN:
…
Více o inscenaci Činoherního klubu Kočka na rozpálené plechové střeše v DN 10/2022:
Spíš napínák než psychologické drama
…
Komentáře k článku: Blízko daleko Ostravy (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
