BLOG: Čelákovické glosy (No. 69)
Inscenaci Lina, která zahájila letošní prezentaci vybraných produkcí českobudějovického divadla, jsem z tzv. technických důvodů neviděl.
Spaghetti Futurista! Foto: archiv divadla
Shlédl jsem až druhé představení, dramatizaci Haškova Švejka, v jejímž názvu byl ke jménu hlavní postavy připojen letopočet 2022. Během přípravy začala válka na Ukrajině, která se stala dominantním prvkem inscenace. Projevilo se to v kostýmech: všichni vojáci, včetně Švejka, mají novodobé maskáče. Zcela vnějšková aktualizace. Dramatizátorka románu Saavedra využívá faktu, že Hašek byl pravděpodobně bi- či homosexuál (což nám ve škole zatajili), zřejmě proto je bordel obsazený jen mužskými postavami, s nasazenými psími hlavami. Ze stejných důvodů je hlavní postava, Švejk, intepretovaná herečkou (Drabiščáková).
Paní Müllerová, která je také šéfkou bordelu, je využita k prezentaci problému dezinformací a hoaxů, kolujících českým internetem. Tyto pasáže (např. o iluminátech, které znal už Karel Gott!) jsou zřetelně vnějškové, přidané, velice cizí původnímu textu. Inscenace tak působí jako agitační kousek s občasnými drobty Haškova románu.
Provedení občas trpí ledabylou artikulací, hercům není rozumět.
Tristan a Isolda, taneční drama na motivy staré keltské legendy zpracovává mýtickou látku, která dnes žije především díky Wagnerově opeře; původní příběh asi není tak obecně známý. Libreto Aleny Peškové se snaží odvyprávět celou legendu, se všemi peripetiemi – podle mého marně; látka totiž není vhodná pro tančené drama. Ke srozumitelnosti děje nepomáhají ani tzv. konverzační scény, s bohatou gestikulací rukama, jež jsou v moderním pohybovém tvarosloví velmi neorganické.
Hlavním nosným momentem celé inscenace byla právě Wagnerova hudba, jíž choreografie a tedy tanečníci občas velmi správně podléhali a nechávali se vést. Obraz „svatebního veselí“ s původní Vejskalovou hudbou byl dějově nadbytečný, příliš dlouhý, v kontrastu s Wagnerem byla hudba nepříjemná facka přes uši.
Celkový dojem pozitivní, také pro dobré výkony interpretů, zvl. v momentech, kdy byla Wagnerova hudba dominantní.
Funkční strohá, snadno proměnlivá scéna dobře vyhovovala peripetiím děje, její další smysl, symbolika, se ovšem mohl vyjevit teprve po přečtení anotací v programu.
Spaghetti Futurista!
Námětem byl životní příběh českobudějovické malířky Růženy Zátkové, dcery známého prvorepublikového výrobce těstovin. Finanční zabezpečení jí umožňovalo věnovat se od sedmnácti let svým zálibám: v letech 1902 – 3 ji skladatel Vítězslav Novák vyučoval harmonii, pak ji malíř Antonín Slavíček zasvěcoval do tajů svého umění. Při studijním pobytu v Mnichově se seznámila a nakonec zasnoubila s baronem von Loesch. Pro zásadní námitky rodiny vůči snoubencově národnosti ke sňatku nedošlo. Provdala se nakonec roku 1910 za ruského diplomata Vasila Chvoščinského, který působil v Římě, kde se seznámila s futuristy.
Podle údajů v programu byli autory scénáře Petr Erbes (také režisér), Karolína Kotrbová (dramaturgie) a kol., za touto zkratkou se zřejmě skrývá podíl herců na celkovém tvaru. Nepochybně proto bylo pro celou inscenaci charakteristické jejich nadšení a jistá improvizace. Obraceli se do publika, které soustavně oslovovali jako Růženu či Růženku (Zátkovou), několikrát je taky zapojili do produkce čtením různých citátů.
Lehce ironická a vtipná inscenace komunikovala životní peripetie nepřítomné protagonistky. Z jejího tvaru i průběhu bylo patrné zaujetí všech tvůrců.
Autorka je částečně autobiografická hra. Britská dramatička Ella Hickson píše o tom, že Podmínky, v nichž autoři v divadlech tvoří, jsou k vzteku…. v mnoha institucích umění tvrdě naráží na jejich vedení… K nedůstojným, ponižujícím podmínkám patří podle ní spojování sexuální povolnosti s možností uplatnit se – o tom je ostatně úvodní scéna hry.
Stále jsem si musel připomínat, že jde o hru,fikci – dialog je totiž napsán soudobým obecným jazykem, s poměrně častými vulgarizmy, také herecký projev je velmi civilní (až do té míry, že Eliška Brumovská zvláště v prvním obrazu drmolí na hranici srozumitelnosti – asi chce takhle podtrhnout hysterické momenty svojí výpovědi).
Snad aby unikly mužskému sexuálnímu teroru, vydírání, spojí se později dvě dívky v lesbickém vztahu, postupně intenzivně prožívaném (včetně nezdařeného náznaku soulože umělým penisem).
Hra má svoji českou aktualizaci, asi aby bylo vidět, že nejsme v ničem pozadu a držíme krok se světovými problémy: v programu je citována výzva pražské DAMU (Ne)musíš to vydržet. Formálně pestré schéma střídá dramatické scény s pódiovou diskusí, do které jsou vtahováni i diváci. Velmi zručně napsaná hra, vcelku dobře provedená (až na to drmolení) je sice působivá, ale nepřesvědčila mě o naléhavosti a důležitosti svého tématu. Naopak jsem silně cítil, že jde o sekundární jevy a litoval jsem podniknuté cesty vlakem z domova do sálu NoD.
Komentáře k článku: BLOG: Čelákovické glosy (No. 69)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
