BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 70)
Prvního prosincového dne roku 2023 odešel z tohoto světa známý brněnský malíř Vladimír Svoboda. Bylo mu osmdesát šest let. Byl rodákem z Brnu blízkých Jiříkovic, kde prožil dětská léta, naprostá většina jeho života a tvorby byla spojena s jihomoravskou metropolí. Nějaký čas byl zaměstnán v dnešním Moravském zemském muzeu, mnohem delší je období, kdy se jako malíř úspěšně prosadil tvorbou „na volné noze“.
Foto: archiv autora
Vladimíra jsem znal od mládí, myslím, mohu říct, byl mi celoživotním, o něco málo let starším celoživotním kamarádem. Seznámil nás společný přítel, též Vladimír i výrazná osobnost Brna a generace. Oba si, zvláště v těch letech, velmi rozuměli. Dr. V. Novotný (1939-2019) byl známým anatomem, později významným antropologem. Současně znalcem výtvarného umění, blízko měl i k divadlu. Na lékařské fakultě, kde byl v těch letech zaměstnán, stál u založení Galerie Antonína Trýba, kterou v letech 1961 až 1969 vedl. Zde dával k dispozici výstavní prostor mladým zajímavým tvůrcům. To tehdy nebylo málo, možnosti představit díla veřejnosti byly velmi omezené. Myslím, že právě zde V. Svoboda ponejprv vystavoval. V té době byl silně inspirován českým informelem, významným poválečným uměleckým směrem, u nás označovaným také strukturální abstrakce. Obdivoval práce Mikuláše Medka (1926-1974) z tohoto období jeho tvorby. Svobodovy práce z té doby, zpravidla rozměrnějších formátů, jsou ceněné. Převážně abstraktní, výrazně plasticky působivé s často z nich prosakujícího biologického „pozadí“. V některých dílčích motivech či detailech možno postihnout inspiraci anatomií. Do jisté míry biologické prvky předznamenávají delší tvůrčí období, kdy Svoboda své obrazy sám neřadí k realistickým či abstraktním, spíše k fantaskním. Základní inspiraci spatřoval v dětství ve venkovském prostředí, kde ve vodě rád pozoroval nejen ryby a rybky, ale nejrůznější drobné vodní živočichy, ať již pod hladinou, nebo v její blízkostí. Jeho tvorba se rozkročila do šíře, nabyla na barevnosti, současně při velmi pečlivém, perfektním zpracování. Na jeho obrazech se tak objevují většinou fantazijně pojatí, reálně neexistující živočichové, často rozverní s groteskně i komickými momenty, zpravidla s přiléhavým názvem autora. Jindy díla evokují i jakési bio lodě směřující do neznáma.
Vladimír Svoboda byl výborný vyprávěč, srozumitelný i zábavný. Jeho úvody vypověděly o jeho obrazech i o něm samém, myslím víc, jak odborné výklady znalců. Dovedl zaujmout i získat široké lidské spektrum. Trvale se zajímal o současné, nejen kulturní dětí, stále doplňoval rezervoár zájmů a znalostí, měl široký rozhled.
Osobně sám vzpomínám zvlášť rád na šedesátá léta, byť s šokujícím závěrem mařícím naděje, i v mém životě nejhorší „normalizační“ sedmdesátá. Návštěvy v uličce obkružující Petrov v původním ateliéru bratří Kotrbů byly v chmurné době doslova očistnou oázou. Každý z trojice zde působících tvůrců, kde: nestorem byl restaurátor a řezbář Heřman Kotrba (1913-1989), nejmladším – sochař Miloš Vlček (1939-2019), prostředním Vladimír (1937-1923). O kus dál, blíž k hlavnímu vstupu chrámu měl pracoviště slavný knihař Jindřich Svoboda (1909-2001). I tam jsem měl možnost nahlédnout a naslouchat vyprávění, zde mistra knihvazačského umu.
Foto: archiv autora
Petrov je stále tím krásným místem s chrámem ve výši na ostrohu, ti, co tehdy spoluvytvářeli živý genius loci zůstávají ve vzpomínkách. Vladimír z té doby rád vzpomínal na hosta, v tomto případě upřímně vítaného – proslulého ruského herce Innokentije Smoktunovského (1925-1994). I to, jak mladšímu příteli z Brna vtipně přisoudil přízvisko Bonaparte.
Když skončil ateliér na Petrově, Vladimír ten svůj přemístil do bytu blízko centra na pěkném místě třídy Kpt. Jaroše. Jeden z pokojů se změnil v pracovnu, druhý v malou galerii. Ten první současně v místo k posezení s návštěvou. Ty byly upřímně vítány. Bylo to docela dost let, kdy jsem měl ve městě spoustu povinností, pochůzek, kdy mě tu potřebovali. Byl i čas na Jarošku. Stačilo stisknout zvonek před vchodem domu, a dveře se již otevíraly, jak v tramvaji či v metru v Praze. Brněnský chodec vstoupil do chodby, pak výstup do schodů, a to již přes zábradlí z výše mával či hlasem vítal příchozího Vladimír. Měl návštěvy rád, ty mé – a bylo jich, vždy se protáhly. Myslím, vlastně jsem jist, že nikdy jsem nezdržoval. A k jeho tvorbě bych málem opomněl, že byl autorem více velkých výtvarných realizací ve firmách a institucích. Podrobné údaje o díle významného představitele moderní české malby nabízí monografie Vladimír Svoboda (CERM Brno 2010) autorů Dvořáková, Malina a kol., kde mi bylo ctí přispět několika vlastními řádky.
Mladí říkají, že ti, co mladí už nejsou, mají spoustu času. Že neměli pravdu, zjistí časem. S věkem ho ubývá, až nezbude žádný. Mně snad o to rychleji, když jsem se přestěhoval na venkov. Ve městě už není, kam chvátat za povinnostmi, které těšily, ani těch, co by člověka potřebovali. Nevymýšlím si ani trochu. Je to pár dní, než jsem se dozvěděl, že Vladimíra fyzicky už není. Delší čas jsem se nestavil, musím ho alespoň krátce před novým rokem pozdravit. Nestalo se, bohužel, stává se mnohým z nás, jimž času je stále míň, než zmizí dočista.
Vladimír Svoboda byl silně věřící. Myslím, že jeho spirituálně laděná díla jsou zvlášť silná a působivá. Je autorem dvou významných křížových cest. Úmrtní list uvozují slova jeho nejbližších. – S vírou ve vzkříšení a s nadějí na shledání…
Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 70)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
