BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 76)
V. Gogol (1809–1852), dramatik a spisovatel, jako empatický znalec lidských povah, pro svůj um komediálním nadhledem ztvárnit postavy typologicky vyhraněné, je stále hrán a s diváckou odezvou přijímán i na našich scénách. Jeho Ženitba s humorem a vtipem odkrývá niterné lidské konflikty, vystupující navenek, kde brání, ba destruují vztah k druhým i vlastní přání. Právě zde je jádro textu Gogolovy Ženitby i to, proč je stále vyhledávaný a hraný.
Foto: archiv divadla
Pěkná „programová příručka“ pravidelně vydávaná Národním divadlem Brno k novým inscenacím připomíná, že premiéra Ženitby 22. 3. 2024 je pátým uvedením tohoto titulu na prknech NdB. Ponejprv se zde představila v roce 1924, v již neexistující budově Divadla na Veveří. Takže letos: po sto letech.
Režie se ujal zkušený Štěpán Pácl, opřít se mohl o nový překlad Jaroslava Vostrého a Zuzany Sílové. Dramaturgem je Vít Kořínek. Autor scény Dragan Stojčevski volil realistickou, avšak v symbolickém kontrastu. V úvodní části využil horizontální prostor, sem situoval sevřeně malý „mládenecký pokojík“, hlavně místo k přespání, obklopené okolní prázdnotou.
Foto: archiv divadla
Obyvatelem je osamělý muž, na ženění vlastně již přešlý, úředník s poměrně dobrým pracovním místem. – Podkolesin, výborně ztvárněný Bedřichem Výtiskem. Rád by vstoupil do nové životní etapy, současně se změny obává. Nevěstu nemá ani vyhlédnutou, již se mu však šije slavnostní oblek, boty a vše ostatní bude také, jak se patří na velkou událost a postavení ženicha. Nejlíp, kdyby někdo vše vyřídil za něj. Hledání vhodného protějšku svěřil zdatné a úspěšné dohazovačce Tekle (Petra Lorenc). I tak zůstává nerozhodnutý, stále zvažuje veškerá pro a proti, váhá, zda ano, či ne. Naprostou bezradností, s až groteskními projevy, z patické úzkosti ho překoná nevěsta Agáta (Tereza Groszmannová). To však až později, když barvitě rozehraje svou roli.
Obyvatel pokojíku zatím v sedě na posteli medituje, co a jak dál, současně dá znát o své šetrnosti i skrývané hlubině ješitnosti, jež ho nutí opakovaně přivolávat sluhu, s dotazy, co ti venku… Hovoří se o jeho ženitbě? Podivuje se krejčí nad kvalitní nákladnou látkou? A co boty? Sluha (Roman Nevěčný) nepotěší. – Nikdo o veselce neví, nezajímá se, na nic se neptá. Zato diváky rozesměje mini gagem, při němž málem přijde o rozvernou paruku. První dějství graduje příchodem dohazovačky Tekly s informacemi o nevěstě, ale i dalších nápadnících. Pak se objeví Kočkarev (Tomáš Šulaj), přítel a naprostý opak Podkolesina. Z dohazovačky vymámí potřebné údaje, bez váhání a pochyb se chopí otěží. Dobře volenou vložkou v ději je jakási taneční oslava vítězné mužské solidarity. Ten dominantní a rázný, nadšen úspěchem svých tahů, roztančí nesmělého druha po celém jevišti, občas s ním, pohodí jak s paňácou. (Autorem hudby k inscenaci je Jakub Kudláč za hudební spolupráce Petra Svozílka a Kláry Svojanovské Dvořákové.Pohybová spolupráce: Tereza Groszmannová a Tomáš Šulaj.)
Foto: archiv divadla
Druhý, z jevištních interiérů, obývaný Agátou, její tetou (Jana Štvrtecká) a služebnou (Michaela Skalová), v kontrastu s předchozím je rozlehlý plochou, ohromuje i výší, jinak je téměř prázdný. V pozadí malovaná skříň, skoro by mohla skrývat velké neznámo manželského svazku. Doslova dotlačen přítelem, klopýtá dovnitř Podkolesin. Má zde konkurenty – ve vedlejších, avšak důležitých, komedii dotvářejících rolích: Omeleta (Tomáš Bumbálek), Onučkin (Ivan Dejmal), Semelev (Petr Bláha) a Starikov (Jan Grygar). Je třeba říct, že v zajímavých kostýmech a převlecích a celkové úpravě zevnějšků jsou herci až k nerozeznání. Za upoutávajícími kostýmy stojí jméno Lindy Boráros. Přítel po ruce je ve střehu, zabraňuje svěřenci ve stálých pokusech o útěk. A – opět si umí poradit, jak ostatní uchazeče odradit.
Mnozí z diváků nebudou vidět slavnou hru ponejprv. Budou spíš zvědavi, na pojetí a vyznění. Podnětů k smíchu je dost, pro psychologa by bylo zajímavé, jak se budou lišit v reakcích různé divácké skupiny. Herci, v intencích režie obstáli, snažili se komiku posílit. Někdy přešla na hranu až parodie. Silná, zásadní, skvěle provedená byla sekvence, blížící se rozuzlení, kdy párek váhavých sedí konečně o samotě, v blízkosti vedle sebe. Vedou kratičký kostrbatý dialog. Působivě vyznívá i upřímné sdělení Agáty, plné nadšení, jak zajímavě její společník hovořil. Oba ústřední představitelé zde přesně vystihli, co si přál sdělit autor, jistě i režisér. Nabídnout slavnou komedii, ale také něco mezi řádky. Inscenaci uzavírá tanec dvou žen – Agáty a služebné. Jiný jako předchozí mužský, ale též solidární. V určitých životních momentech, dokáže ženu plně pochopit, právě žena.
Gogolova ženitba osloví i nabudí smích komediální nadsázkou i situačním humorem. V „podtextu“ možno vnímat i jiný tón, jímž autor „deleguje“ vnitřní nejistotu, plnou váhavé nerozhodnosti, téměř všem postavám hry. Vyjma dvou sebejistých, také však selhávajících, nevítězných. Jen jim to tolik, či spíše vůbec, nevadí. Hra má nadčasový přesah i do našeho dneška, kdy se toho namluví o nefungující komunikaci. Může evokovat i dnešní mladé v navazování, hledání vztahu – v oddalování závažného rozhodnutí. Gogolova ženitba něco vnitřně bolestného naznačí, především zůstává komedií, oslovující poměrně širokou škálu divadelních návštěvníků.
Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 76)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
