BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 77)
V premiérových přestaveních 6. a 7. dubna 2024 představilo Městské divadlo Brno hru trojice autorů Mischief Theatre – H. Lewise, J. Sayera a H. Shieldse. Všichni tři jsou ročník 1988, spolužáky a absolventy Londýnské divadelní akademie. Hra nese název The Play That Goes Wrong – Hra, která se zvrtla. Původně šlo o jednoaktovku, v trvání 45 minut (2012), o dva roky později se hraje již na West Endu v Duchess Theatre, kde má celovečerní inscenace s přestávkou za sebou již přes 3400 repríz. Na Brodwayi se hraje od roku 2017. Nejprestižnější z ocenění je Cena Laurence Oliviera, za nejlepší komediální inscenaci roku 2014.
Kristýna Daňhelová, Jonáš Florián. Foto: archiv divadla
Parodie na klasickou detektivku s vraždou v uzavřeném prostoru, je současně pořádně ztřeštěnou – crazy komedií. To ještě posiluje autorský nápad zkombinovat fiktivní „drama“ Vražda na Havershamském panství, s rozhodnutím též neexistujícího ochotnického souboru, sehrát tento kus od taktéž smyšlené autorky H. K. Brideswellové. Divák se tedy nalézá ve staré dobré Anglii a v pozadí může tušit i tichou přítomnost královny detektivek Agathy Christie. A to se již společně s herci na jevišti na svém sedadle ocitá v bláznivém kolotoči pátrání po pachateli tajuplné vraždy. Kdo za ní stojí a jaký měl motiv?
Dramaturgem je v žánru zvlášť povolaný Jan Šotkovský, (z party tvůrců původních úspěšných komedií, blízkých přístupu trojice Mischief Theatre). Ti jsou také autorským týmem, ne divadlem, jak může mýlit název, jenž si zvolili. Režie dobře padla Mikoláši Tycovi, který rozehrál hru do maxima. Je na místě vyzvednout významný podíl scény Petra Hlouška, kde spolupracoval J. H. Čačko. Z těch za scénou bych podtrhl i podíl stavby (Libor Lindner). Precizní realistická scéna vystihující šlechtické obydlí se nutně musela opřít o původní požadavky. V komedii nehrály pouze dobře zvolené dvě herečky a stejně přesně vybraní herci, ale vše kolem nich – každý kus nábytku. Mobiliář se tentokrát držel původu svého názvu, pohyblivý, někdy až nebezpečně, současně zdrojem groteskního humoru. Aktéři na jevišti se díky skrytým možnostem a nástrahám, pěkně a stylově vybavené místnosti, dostávali do situací až hrozivých. Bez výjimky je zdolávali, překvapovali atletickými výkony, titánskými kousky. Upoutaly a atmosféru dokreslovaly umně vypracované kostýmy Petry Krčmářové. K posílení komiky cíleně i účinně přispěla hudba (Robin Schenk), stejně tak světelná režie (David Kachlíř).
Jonáš Florián, Jiří Mach. Foto: archiv divadla
Na scéně se střídavě objevovalo celkem šest mužů – Milan Němec, Jiří Mach, Jonáš Florián, Martin Mihál, Jan Valeš, Jakub Przebinda, a jak již řečeno: dvě ženy, zde neúprosné sokyně. Dynamická a pohyblivá Kristýna Daňhelová v protipólu spíš chladnokrevné, nečekaně oplácející Marty Matějové. Všichni účinkující zastávali po dvou rolích. Byli postavami uváděné hry, současně členy amatérského divadelního souboru, kteří je ztvárnili. Výkony všech byly velmi dobré, v plné míře naplnily požadavky žánru, každý přispěl i drobným vlastním „špílcem“ a osobitým přístupem k pojetí a zpracování své figury, k celkovému rázu inscenace.
Pokud se divák rozhodl k návštěvě parodie a ztřeštěné komedie, nemohl být zklamán, podnětů ke smíchu se mu dostalo měrou vrchovatou. Hra určitě osloví zejména mladší generace diváků, i širší spektrum všech se smyslem pro humor, při toleranci k různosti stylů komiky. V rámci žánru jde o zdařilou, dovedně zformovanou komedii. Pobaví i přináší uvolňující smích, odpoutávající od běžných starostí i současných problémů okolního světa.
Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 77)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
