Divadelní noviny > Blogy

BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 79)

Autorská dvojice Merta – Moša je u nás jediná schopná konkurovat zahraničním dílům, citovala dramaturgyně Klára Latzková z ohlasů k prvnímu uvedení vizualizovaného oratoria Bastard 11. 11. 1993 na činoherní scéně MdB. Inscenace měla 201 repríz, včetně úspěšné šnůry hostování v Národním divadle v Praze a představení v dalších divadlech republiky. Českou televizí byl připraven a vysílán dokument, zachována je CD nahrávka.

Text Stanislava Moši se inspiruje především Goethovým Faustem. Zde je ústřední postavou Bastard postavený mezi síly Dobra a Zla. Střet o jeho duši, ve schránce lidského já ve své vratkosti, poživačnosti i manipulovatelnosti, odehrává se v souboji mezi Satanem, slibujícím, plnými hrstmi nabízejícím vše žádoucí a Duchem svatým. Ten spíše trochu v pozadí sází na víru v člověka, jemu danou schopnost a možnost správného rozhodování. Nápomocnou v tom je Markétka, její cit a dar lásky. Milovaného okouzlí, krátce ovšem, ten na okamžik vzplane, odvrhne pak skutečnou lásku, vrací se, znovu selhává, podléhá opět vábení a mámení na vlastní cestě, kde hledá a nenalézá to stále chybějící, vlastně fiktivní, neexistující.

Neviděl jsem Bastarda v původním provedení, nemám tedy možnost porovnat se současným, vhodně voleným u příležitosti dvacátého výročí otevření Hudební scény MdB. Nebýt jednoho roku navíc, dalo by se říct po třiceti letech od původního uvedení. Režie díla ve zcela nové koncepci s využitím prostředků moderně vybavené scény se výtečně ujal Petr Gazdík. Dílo, které je nadčasovým podobenstvím o vnitřním souboji lidského jedince se sebou samým míří i do současnosti. První představení a reprízy se odehrávaly v čase velkých nadějí, současně období českého tunelingu, kdy „východ“ Evropy převzal označení divoký. Dnes s odstupem možno vážit, jak člověk obecný či lidstvo jako celek postoupilo, či snad sestoupilo, anebo tápe a klopýtá dál vyšlapanou stezkou. Také zamyslet se nad vlastní interní poutí a výsledky bojů se svým já.

Bastard je v dramaturgii MdB výjimečným dílem pro svou nadčasovost i aktuálnost. Zatímco první provedení neslo podtitul vizualizované oratorium, sám bych se přidal k názoru autora skvělé hudby, že dílo je atypické, pro muzikál neběžné téma, strukturou více operní. Když jsem po premiéře krátce se Zdenkem Mertou hovořil a zmínil zvlášť působivé pasáže rock opery, zareagoval jednoznačně: je to opera.

Bastarda vnímám jako mistrný kus autorské dvojice, za taktéž výborného režijního pojetí Petra Gazdíka za spolupráce celého týmu. Pro ústřední roli z hereckého souboru si asi nelze představit vhodnějšího představitele jako Dušana Vitázka. Skvělý výkon. Esther Mertová byla přesně tou Markétkou, zklamávanou, stále však milující, s něžným lyrickým přesvědčivým projevem. Satana ztvárnila jedinečně a dramaticky Viktória Matušovová. Pěvecké souboje s výborným protějškem Ducha svatého, v podání Jana Apolenáře byly excelentní a poslechovou lahůdkou. Homunkulus   – človíček, umělé stvoření, z fantaskní představy alchymistů, zde však stvořitelem sám Bastard. Homunkula pěkně přiblížil Ondřej Studénka. Podoba byla pojata přiléhavě a soudobě: jako robot vybavený umělou inteligencí. V menší roli žebračky upoutala výrazným pěveckým projevem Zora Jandová. Nepřehlédnutelnou úlohu v celé inscenaci sehrály další ženské a mužské role v menších skupinkách jako významný dramatický prostředek, podtrhující i podkreslující ústřední dějovou linku. Zvlášť sugestivně působivá byla vystoupení trojice (Svetlana Janotová, Ivana Vaňková a Diana Velčická) provázející a umocňující roli Satana jako jeho stíny.

Ocenění náleží malému orchestru, vhodně umístěnému přímo na scéně a dodávajícího potřebné grády. Do děje se zapojilo tentokrát i kvarteto akrobatek z brněnského cirkusu LeGrando. Uznání náleží za scénu a projekci Petru Hlouškovi, ale i všem dalším, kteří se postarali o účinný doprovod dokreslující představení prostředky moderního soudobého divadla a stejně tak nápaditým kostýmům Andrey Kučerové.

Výjimečná, dynamická, obsahově a hudebně hutná inscenace, spíš operní, vymykající se standardu muzikálových představení, byla přijata premiérovým publikem s nadšeným ohlasem. Osloví jistě i další návštěvníky hudební scény, zaujmout by měla jistě ty z mladších ročníků přátel divadla.

Zcela závěrem bych vložil po větě od tvůrců hry.  – Všechno nádherné a vskutku boží si sami kazíme. (Stanislav Moša). – Naše existence má den i noc. (Zdenek Merta) – Růžové brýle odkládám jen příležitostně. (Petr Gazdík)

• Autor: Jaroslav Štěpaník
• Publikováno: 5. května 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 79)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ