BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 81)
Vstupem do nové divadelní sezóny Městského divadla Brno se stala u nás poměrně málo hraná „komedie“ Ocelové magnolie. Autor R. Harling (*1951) z jihu Spojených států studoval práva v New Orleansu, obor nepraktikoval, hledal spíš sebe sama, vlastní uplatnění. Byl zpěvákem v barech New Orleansu, v New Yorku příležitostným hercem. Silně ho zasáhla smrt sestry (1986). V následujícím roce uvedl premiéru jeho Ocelových magnolií off-off broadwayský WPA Theatre. Harling do té doby o psaní neuvažoval, rozhodl se motivován podnětem zvenčí. Více možno dočíst se v textech dramaturga J. Záviše, v pravidelně MdB vydávané knížečce, – fundovaném „Průvodci“ novou inscenací. Jádrem je reálný příběh sestry autora, která se navzdory vážné nemoci rozhodla mít dítě. Hra získala velký úspěch u diváků, u kritiky byla odezva spíš vlažná či formálně vlídná. Dočkala se však filmového zpracování (1989) na Harlingův scénář. Roli Shelby (tedy sestry autora), sehrála Julia Roberts, jako na odrazovém můstku k filmové slávě. V roce 1990 byla již Pretty Woman, ve slavné romantické filmové komedii po boku Richarda Gera.
Foto: archiv MdB
Režie brněnské inscenace se úspěšně ujala zkušená slovinská režisérka Katja Pegan, dlouholetá ředitelka Divadla Koper. Pod její taktovkou účinkuje šestice žen. Početní převahu v sextetu mají známé a oblíbené stálice činoherního souboru, jak stvrzují svými výkony. Menšina mladších s nimi drží krok. Muži na jevišti chybí, autor jim role nenapsal. K ústřední dramatické zápletce však vhodně přičlenil kadeřnický salon, ideální prostředí, kde možno vše možné probrat i „proprat“. Šestice sestává z majitelky salonu, nové síly a pravidelných zákaznic. Každá jiná, současně si blízké. Okem neviditelní muži, jak vstoupili do jejich životů, jsou součástí lehce načrtnutého pozadí, zasahujícího do běhu jednotlivých osudů i současnosti.
Salon vstřícně a přátelsky řídí Truvy – Radka Coufalová. V úvodním obraze přijímá mladou posilu: Annelle, v podání Barbory Slaninové. Stálými návštěvnicemi jsou Clairee, vdova po starostovi – Ivana Vaňková, Shelby Elišky Hladilové, dcera M´Lynn – v podání Markéty Sedláčkové a Ouiser – Alena Antalová. Scéna Jaroslava Milfajta je realisticky pojatá, přibližuje dané prostředí. V pozadí, v šíři scény, dominuje magnolie s květy křehké krásy, současně symbol pevnosti. Projekce mění obraz s ročním obdobím a současně s dějem. Jednotlivé obrazy dramatu člení ztlumení světla „stmívačkou“, za doprovodu citlivě volené hudby.
Foto: archiv MdB
Hra, uváděná jako „komedie o vážných věcech“, ji takto přesně vystihuje. První část, snad trochu rozvleklejší, má nejvíc z konverzační komedie s „hláškami“, z nichž nejedna vyvolává smích diváků. Současně přiblíží něco z rozdílů povah aktérek, i prožitků, které zajímavou ženskou skupinku sbližují a spojují. Blízká všem je snaha s nesnázemi se potýkat, brát život s humorem i úsměškem.
Ústřední konflikt přichází, když Shelby vybojuje souboj nejprve s vlastním já. Silné přání mít vlastní dítě vítězí nad rizikem, jež přináší vážná nemoc. Následuje střet s matkou, které dává o svém rozhodnutí vědět a pevně trvá na svém. M´Lynn nemůže souhlasit, již proto, že jako matka chrání své dítě – Shelby. Dochází k roztržce. Hra však zůstává u záměru pojit vážné s humorem a komikou. Výborně funguje autorovo propojení jádra dramatu s prostředím salonu s ženami, jejich úvahami i povídáním, z nichž vystupuje něco z minulosti, současně i blízkost, ženské pochopení, vzájemnost, solidarita“. Tak se daří i inscenátorům a podání sextetu hereček.
Foto: archiv MdB
Dramaticky působivý i psychologicky zajímavý je závěr. Zde se zvlášť zdařilo obratně a účinně smísit a spojit tragické až s groteskním. Dusivou atmosféru zadržovaných emocí shromážděných žen podtrhuje čerň oděvů. Jako poslední vstoupí M´Lynn, zprvu, zdá se, klidná. Snaha ostatních nějak pomoci, vyjádřit pochopení, účast, je pro matku, která pozbyla dceru, olejem do rozžhaveného kotle. M. Sedláčková se v závěru plném vypjatých i protichůdných afektů zaskvěla ztvárněním, až k závěrečné katarzi. Té předchází výbuch zloby a vzteku na celý svět. Nejraději by tomu, kdo za vše může, nafackovala. Takové přání nabudí nečekanou, na pohled absurdní reakci, jindy klidné Clairee Ivany Vaňkové (tedy, pokud se zapálená sportovní fanynka nenachází zrovna na stadionu při napínavém mači). Impulzivně přiskočí ke Ouiser, jako nic nechápající zmatenou oběť ji tlačí a postrkuje k exekuci, k níž samozřejmě nedojde, avšak napětí ztiší. Na místě je říct, že Alena Antalová vystavěla na malém prostoru nabídnutém scénářem, pozoruhodnou roli osobité, svérázné ženské postavy. Svým ztvárněním zaujala i překvapila.
Foto: archiv MdB
Dodám jen, že absurdní reakce až černého humoru byla dvojicí ve stejném duchu a v intencích hry dohrána. Groteskní výstup rozťal tragický závěr, přinesl s sebou zklidnění, i počátek smíření s nezvratným, co změnit nelze. Hra a první scénář autora je nejspíš i jeho nejlepším. Inscenace Městského divadla Brno jistě zaujme a osloví široké spektrum publika. Dvouhodinové představení bez přestávky bylo 7. září 2024 přijato premiérovým publikem s velmi příznivou odezvou.
Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 81)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
