Divadelní noviny Aktuální vydání 22/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

22/2024

ročník 33
24. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 82)

    Komorní muzikál osloví zejména mladé diváky, ujít by neměl rodičům dospívajících. Titulek jsem si vypůjčil z tiskové zprávy k české premiéře Městského divadla Brno (21. a 22. 9. 2024). Stručně a výstižně vystihuje poslání hry s názvem Drahý Evane Hansene. Působí jako oslovení v korespondenci, a také tomu tak je.

    Evan má sedmnáct, žije s matkou, která se snaží, jak jen může, nejmenší možnou rodinu zajistit. Spoléhá na vlastní síly, na syna jí však mnoho času nezbývá. Ten se od vrstevníků odlišuje, je osamělý, mezi spolužáky na okraji, izolovaný. Chybí mu sebejistota, neobratné pokusy o sociální kontakt a sblížení končívají fiaskem. Nejhůře, to samozřejmě dopadá, když se pokusí o kontakt se Zoe, která se mu líbí. Se svými potížemi navštěvuje psychoterapeuta. Od něj dostane úkol: pravidelně psát sám sobě, v čem byl uplynulý den dobrý. Pustí se do zadání, dopis se však náhodně dostane do rukou bratra Zoe, Connora, černé ovce rodiny i školy.

    Nedlouho poté „známý drsňák“ nečekaně spáchá sebevraždu. Jeho rodiče najdou dopis, adresovaný Evanovi, logicky vyvodí, že je psán kamarádovi, o němž neměli potuchy. Když se s ním dají do hovoru, v rozpacích a obavách, že pravdivým výkladem se znemožní, začne vymýšlet příběh o utajovaném přátelství. Rodiče si přejí dozvědět se víc, zvou ho k sobě, k dalším setkáním. Jeho vyprávění představuje syna v docela jiné podobě, jak ho znali. Lež, vzniklá z bezradnosti a obav, uvádí do chodu šňůru nečekaných situací a problémů. Pisatel dopisu se stále víc zaplétá do vlastní sítě.

    Rodiče si ke kamarádu syna vytvářejí silný vztah. Souběžně s tím se lepší jejich předtím rozháraný partnerský vztah. Zoe, zprvu zvlášť nedůvěřivá k popisu bratra, jak ho neznala, mění zvolna postoj, ale i vztah k Evanovi. Zamiluje se. Hlavní postavě příběhu se otevírá cesta k naplnění skrytých představ a nadějí.

    Téma hry je v podstatě velmi vážné, vztahuje se k hraničním poruchám s poměrně častým výskytem u mladých lidí, obecněji k problémům dospívání, ale i postavení lidského jedince v současném světě často osamoceného. To se různým způsobem dotýká a promítá do životů všech postav komorního muzikálu. V daném provedení, koncentrovaném na Evanův příběh, mohou být konkrétní problémy jednotlivců jen lehce načrtnuty, jsou však rozpoznatelné.

    Autoři oslovují především mladou generaci – vrstevníky ústřední postavy, volí přístup, kdy závažným tématem prosakuje pozitivní vidění, víra v možnost změny, optimismus. Značnou rolí v tom sehrává hudba s melodickými písněmi se sdělnými texty, přispívá i situační komika. Věkem zralejší, především rodičovské generace oslovuje komorní muzikál nenásilně poukazem na skryté, někdy dospělými z vlastních obav i skrývané problémy v rodině. Muzikál má dnes pozici žánru s přitažlivostí pro široké rozpětí diváků. Sáhnout tak může i k tématům závažným a zdánlivě okrajovým. Autorům i brněnským realizátorům se podařilo takový nabídnout.

    V inscenaci MdB se režie chopil ředitel divadla Stanislav Moša, který má těsný vztah nejen k muzikálu, ale také k psychologickému dramatu. Opřít se mohl o zkušený, osvědčený realizační tým a citlivý výběr z herců souboru. Evana, v prvním z premiérových představení, výborně sehrál Jan Brožek, obdobný ohlas sklízí v téže roli – Marco Salvadori. Roli matky vtiskla Alena Antalová tvářnost sebejisté, dynamické, aktivní ženy, matky, která v kritické chvíli podrží, má však svou hrdost, jen tak nebere nic, ví, že zadarmo se nic nedává. Tápající, střetávající se, nešťastný manželský a rodičovský pár přesvědčivě zosobňují Lucie Bergerová a Lukáš Janota. Dagmar Křížová, zde Zoe, přiblížila pěkně peripetie s proměnami postojů a vztahu k Evanovi. Daniel Rymeš, coby „drsňák Connor“, upoutá všestrannou přesvědčivostí projevu, ač jako ten, kolem nejž se roztáčí celý příběh, zůstává neznámým v pozadí a vybájenou legendou. K Evanovi se choval neurvale a agresivně, jediný ze spolužáků, však vyhoví jeho přání. Na sádru poraněné ruky mu napíše pár slov.

    Jednou z klíčových částí inscenace je přiléhavé a působivé moderní režijní a scénické ztvárnění masmediální tvorby a výroby kultu předtím neznámého Connora, následně pak, realisticky drsné a věrné zpodobnění uvolnění ničivé síly soudobých sociálních sítí. Jejich obětí se stává Evan po přiznání svých lží. Do tvorby kultu nové legendy se dostal z bezradnosti i nedostatku odvahy, vyjít včas s pravdou ven. V dalším napomohl ležérní, „nad věcí“ Jareda v přiléhavém podání Libora Matouše. Pragmaticky, velmi aktivně se do „hry tvorby idolu“, vetřela spolužačka Alana v přesvěčivém ztvárnění Elišky Skálové. Když Evan odmítne dál v medializaci, vlastně již kolotoči byznysu, pokračovat a dozná své pochybení, Alana nelení, zveřejní jeho přiznání na sítí – a „jede dál“. Od Evana se všichni odvrátí. Vyjma matky, kde dojde k posílení vztahu a vzájemnému pochopení. Že závěr muzikálu nebude tragický, spíš přinášející naději či přímo happy end, lze předpokládat. – A stvrzeno je závěrečnou scénou.

    Komorní muzikál autorů hudby a textů písní (Benj Pasek a Justin Paul) a libretisty Stevena Levensona, se představil v roce 2015 a premiérou v New Yorku následující rok. Brzy dobyl ohlas a popularitu, označován je jako fenomén, a pro mladé diváky jako představení téměř kultovní. Českou premiéru připravilo Městské divadlo Brno za dramaturgie Martina Ondry. Domácímu publiku se otevírá závažné téma, s pochopením i pozitivním viděním, obracející se především k mladému publiku. V době, kdy problémů se sociální maladaptací, šikanou, zneužitím sociálních sítí k ostrakizaci a dehonestaci jedinců odlišných od většiny, jde o látku, která by měla zajímat rodiče, učitele, vychovatele dětí a mládeže, sociální pracovníky a další. Z pohledu psychologa, který se věnoval problematice dospívajících, vnímám divadelní zpracování jako nosné východisko např. ke kvalifikovaným, citlivě vedeným skupinovým besedám s mladými lidmi, zde, v dramatickém ztvárnění přibližující vážné problémy naší doby. Zajímavá inscenace má takto potenciál využitelný k výkladu, prevenci či terapii. To však zde, jen na okraj.


    Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 82)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,