BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 85)
Výlety páně Broučkovy v inscenačním pojetí Roberta Carsena.Devátý mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno byl slavnostně zahájen 1. listopadu 2024, uvedením opery Leoše Janáčka Výlety páně Broučkovy, z jeho děl ve světě nejméně známé. Premiéra nově nastudované inscenace v režii Roberta Carsena byla napjatě očekávána naplněným hledištěm brněnského Janáčkova divadla. Sám skladatel s přípravou a prací na této opeře se léta potýkal, potíže měl nejen s libretisty, také s rozhodováním, zda se spokojit zpracováním Broučkova výletu na Měsíc nebo, jak nakonec rozhodl, spojit do jednoho celku s tím do 15. století.
To nemusel řešit Svatopluk Čech (1846–1908), který dal vznik postavě pražského měšťana Matěje Broučka. Ve své době zvlášť ctěný a uznávaný básník, také autor humoristických a satirických črt, oslovil čtenáře figurkou měšťáka, karikaturně zpodobňující některé z negativních rysů české povahy, možná s výskytem širším. Tak, aniž by chtěl či tušil, mimoděk stal se představitelem nejstarší generace české s-f literatury. Mohl by se pyšnit i dalším prvenstvím. Jeho knižně vydaná báseň o neústupném vlastenci a kováři, byla zkonfiskována tehdejší cenzurou. Vyvolalo to nečekanou reakci národa, jíž předstihl pozdější samizdat. Knížka se opisovala v množství vlastnoručních, krasopisných provedení, někdy provázena ilustracemi, často chráněna pěknou dobovou vazbou. Básník, spisovatel a nomen omen Čech, jako mladší, hudební skladatel Janáček, byl vlastenec. Oba současně kritičtí k nepěkným rysům „české povahy“, při vědomí složitosti postavení malého národa mezi velkými. Jako řada českých osobností byli přesvědčeni, že malý národ může a měl by, prosadit se vlastním úsilím a umem. „Což vůbec člověk, český člověk, český skladatel, může sedět jen za pecí? Což nemáme míti takový lesk kulturní, bohatství umělecké, abychom ve světě byli, ač malí, přece prvními?“ Janáčkova slova jsou motem letošního festivalu.
Nové operní provedení NdB se koná v koprodukci s Teatro Real, Madrid a Staatsoper Unter den Linden Berlin. Režisérem je světově známý a uznávaný Robert Carsen. Janáček patří k jeho nejoblíbenějším skladatelům, několik oper v Carsenově režii se hrálo v divadlech téměř celého světa. V Brně se zapsal jedinečným provedením Káti Kabanové i jevištní realizací Osudu. Zaujalo, jistě nejen mě, že svým pojetím hodlá do příhod pana Broučka „vkomponovat“ Pražské jaro roku 1968, s jeho dozvuky a koncem.
Foto: archiv NdB
Broučkovy výlety jsou satirou, režisér je současně vnímá jako nejúžasnější, nejpodivnější a nejšílenější dílo, s jakým se kdy setkal, a konstatuje, že libreto je z větší části téměř nesrozumitelné. Zde se ocitá v problému blízkém Janáčkovu spojení dvou výletů ze dvou samostatných novel, do jednoho hudebního díla, ale také hledání dramatického spádu a vyvrcholení. Když děláte satiru, musíte odkazy aktualizovat, ale zároveň zajistit, aby dílo fungovalo tak, jak bylo napsáno, dodává Carsen, poukazem, že nároky na srozumitelnost, jsou o to větší, že inscenace bude putovat do Německa a Španělska. Uznávaný, zkušený režisér usiloval o nosnou ideu zajímavé konstrukce: vsadit děj do doby a koloritu „zlatých šedesátých“, v mnohostranném pohybu; Janáčkovu operu dle Čechovy satiry spojit s dramatickými lety 1968 až 1969.
Inscenace vtipně začíná obří televizní obrazovkou, na níž probíhají aktuality, vrcholící zpravodajstvím k historickému letu na Měsíc. Obrazovka se zmenšuje, opona zvedá, nabízí pohled do velké restaurace plné stolků a hostů, včetně hlavních postav, s dominantou ústřední – majitele třípatrového domu, Matěje Broučka. Nechybí televizor, nyní běžné velikosti, v pozadí jevištního dění vysílání pokračuje. Pije se pivo, národní nápoj, nejvíc odpito má pan domácí, je to znát. Lokál se vylidňuje, televize přenáší start rakety, Brouček přemožen spánkem, domů nedojde, ve snu vzlétá zajímavým a vtipným řešením, raketou na Měsíc. Zde se setkává postupně s obyvateli satelitu Země, vlastně Čechy, od něj však odlišnými. Už jen to, že zatímco on klobásy, ty zde živí vdechy vůně květů. Satirický šleh směřuje nejen na Broučka, ale na domýšlivost a přezíravost nadpozemsky myslících Měsíčňanů.
První část opery je velmi kompaktní, zdařilá, vše do sebe přesvědčivě zapadá. Možno jen chválit scénografii, nádherné kostýmy, působivou choreografii, tanec, zpěv, vše. Při strhující Janáčkově hudbě scénu rozsvítí pestrost odění, barev i pohybu „dětí květin“, divák je téměř přímým účastníkem Moonstocku 1968, který zde o rok předstihne věhlasný Woodstock. V první části se Carsonově režii výtečně a nenásilně daří záměr. Jeho Moonstock alegoricky skvěle vystihl a připodobnil opojnou atmosféru Pražského jara. (Byla vskutku národním „opojením“, žel při jistém souběžném zatemnění myslí těch v čele odvážného, leč překotného reformního pokusu, zejména vedoucích činitelů s odpovědností za republiku, svěřenou do správy. Ti hrozbu zvenčí, při znalosti reálné situace a rizika, jako by raději nevnímali, spíš jen doufali a věřili, že „spojenci“, v čele se Sověty, přece násilně vojenskou silou proti dobře míněné reformě ve prospěch socialismu, nezasáhnou. Hořký konec národního snu, snad až příznačně český…)
Foto: archiv NdB
Byl jsem proto zvlášť zvědav na řešení druhé části opery. Zahajuje shodně s první. Překvapí, že Brouček, Vltavou křtěný, vyráží tentokrát na výlet do Prahy. Ve snu se ocitá v podzemním prostoru, pak mezi husity v přípravách k obraně Prahy. Nejprve jsou přátelští, když odmítá jít v boj s nimi, postoj mění, nakonec je usvědčen jako zrádce, má být upálen, nestane se však. Setkání s božími bojovníky odhaluje Broučka v nejhorších vlastnostech: zásadně a nikdy nepálit si prsty, vždy se umět přizpůsobit, jít s hlavním proudem, hlavně: postarat se o sebe, ochránit to své. Za neorganické považuji samopaly v rukou husitů, stejně nepřiléhavé však v kontextu srpnových a následných událostí let 1968–1969.
Druhá půle inscenace se velkou měrou opírá o filmové záznamy událostí let 1968–1969. Je jich až dost, vcelku v chronologickém řazení. Od běžných dní, k projevu oblíbeného Alexandra Dubčeka, symbolu i záruky reforem, do něhož vkládali mnozí naděje i dlouho po invazi vojsk, také záběr objetí s Brežněvem, symbolem okupace. Stále silně působí záběry spontánního odporu běžných občanů, odvaha i český humor. V následujícím roce burcující sebeobětování Jana Palacha se záznamem tklivého, téměř nekonečného průvodu Pražanů.
Jistým vyvrcholením inscenace jsou hokejová střetnutí se Sověty na MS ve Stockholmu, přiblížená filmovým záznamem. Čechoslováci při obrovském nasazení opakovaně zvítězili. Stali se hrdiny, jejich úspěch zaplnil náměstí velkých měst množstvím lidí k oslavě vítězství. Především šlo o téměř poslední masovou demonstraci národa proti okupaci. Radost z výhry na ledě, (vy nám tanky, my vám branky), byla malou satisfakcí, kompenzací tragické prohry idejí a nadějí předchozího jara, jasné ne ustupování, změně kurzu zpět do minulosti. Vítězní hokejisté se krátce objeví i živě na scéně. Závěrečný obraz zavádí diváka do známého prostředí lokálu plného lidí. Sem, přímo na jeviště, brutálně proniká, téměř reálně působící tank. – Možno vnímat jako symbolický konec loňského jara a předznamenání let dusivé atmosféry ve stínu obrněnců.
V porovnání s dobře pojatou a koncipovanou první částí na Měsíci, druhá za husitů, takto nevyznívá. Libreto je jistě tuhým oříškem k rozlousknutí, možná naplnit režisérův záměr ani neumožňuje. I tak bych tento inscenační pokus cenil. Již pro snahu z našich moderních dějin přiblížit významný, silou zmařený pokus o reformu strnulého společenského systému. K ne tak dávné historii, rád bych dodal malou poznámku.
Hrdiny odporu proti okupaci bylo množství bezejmenných, možno říci: lid, národ. Holýma rukama šli mladí v srpnových dnech proti tankům, množství občanů protestovalo ke zmateným vojákům a oficírům, měnily se směrovky na silnicích, vylepovaly plakáty v ruštině, uplatnil se i český humor a vtip. Po podpisu neblahého moskevského protokolu bylo prohru cítit, řada akcí a událostí proti návratu minulosti však pokračovala.
Poslední a největší, nikým neorganizovanou akci odporu přineslo výročí srpna. Náměstí velkých měst, přes ostrá varování, zaplnila množství lidí. Proti nim domácí ozbrojené složky, všestranně připravené k tvrdému postihu účastníků demonstrace, mladých lidí, často dělníků i učňů. Klidný začátek narušilo úsilí vytlačit demonstranty. Centra měst se stala bojištěm, s přesahem do dalšího dne. Jako před rokem opět mrtví, množství raněných, nyní i perzekuovaných. „Naši proti našim“. Závěr krvavý, tragický, v nejostřejším kontrastu oproti jarnímu opojení. Tato pro národ velmi neblahá závěrečná tečka v inscenaci již není, stěží by zde asi našla organické místo a sladění s textem libreta.
Foto: archiv NdB
Kdo má rád Janáčkovu hudbu, nebyl zklamán. Orchestr opery NdB zaslouží pochvalu, dirigent Marko Ivanovič byl z těch, kteří sklidili největší potlesk publika, uznání náleží dlouhodobě kvalitnímu sboru, sólisté nezklamali. Nicky Spence přesvědčil nosným hlasem s pěkným témbrem, celistvým výkonem, byl přesně tím Broučkem, jak je v obecné představě, právem sklidil nejsilnější potlesk, role mu sedla. Jistě upoutala Doubravka Novotná, Jan Šťáva standardně podávající velmi dobré výkony, ale i další.
///
Autorské blogy nejsou redigovány a nevyjadřují názor redakce.
Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 85)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Josef Herman
Podle mne (budu o tom podrobněji psát v tištěných DN)
netkví problém druhé poloviny v libretu opery a jeho „aktualizaci“, ale ve falešném výkladu předváděných událostí let 1968 – 1969. Nešlo o boj s okupanty, samopaly a další bojové záležitosti sem vůbec nepatří. Palachův čin byl marným pokusem vyburcovat národ k dalšímu odporu, když už nepokoje na první výročí okupace byly vlastně nástupem normalizace, která se rychle rozjela naplno a zvítězili Broučkové – Čehonové, jak je nazvali už V+W zhruba deset let po prvním uvedení opery. Proto dramaturgicko-režijní konstrukt druhé části inscenace nefunguje a fungovat nemůže.
10.11.2024 (22.09), , Trvalý odkaz komentáře,