BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 97)
Jsou výstavy, které se neobracejí k širokému okruhu zájmu, směřují spíše k těm z oboru, k užšímu počtu zájemců o dané téma. Někdy může k návštěvě přispět i spoluúčast náhody. Tak se stalo, že mě zaujala informace k výstavě na mé dávné alma mater – Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde jsem před lety vystudoval psychologii, později distančně pedagogiku v kombinaci s OV. Výstava se zajímavým názvem, převzatým do titulku článku, se koná na Historickém ústavu, v prostorách knihovny. Ústředním tématem jsou procesy s částí řeckých uprchlíků, kteří přišli do Československa po občanské válce. O něčem takovém jsem nic nevěděl. Ostatně, organizátoři výstavy píšou: výstava reflektuje tuto událost neznámou jak v české společnosti, tak v prostředí řecké národnostní menšiny v ČR….na roll-up panelech představuje obyčejné lidi, do jejichž života zasáhla zcela osudově válka, politika a také skutečnost, že se vyskytovali v nepravou dobu na nepravém místě.
Foto: archiv
Občanská válka navazovala na světovou, ještě za jejího trvání však vyhřezly ostré společenské rozpory a ozbrojené střety, i když o řecké válce se oficiálně hovoří v rozmezí let 1946–1949. Je na místě, že výstava zasazuje jádro tématu do širšího kontextu mezinárodního. Současně se návštěvník dozví také o vzniku a historii naší řecké menšiny. Sám mám v paměti, jak na základku, do naší třídy jednoho dne přibyli a na nějaký čas stali se spolužáky dva sourozenci z Řecka. Byli přijati velmi přátelsky, stejně tak zvědavě. Byla to v letech padesátých úžasná, neobyčejná, až exotická událost. Jako mnozí mé generace jsem později měl mezi našimi Řeky několik známých i dobrého kamaráda.
Řecké děti, ale i dospělí to nějaký čas, myslím neměli zrovna lehké. Děti bez rodičů byly v domovech, dospělí překonávali úskalí neznámé řeči, jiné kultury, včetně nepříjemně odlišného podnebí. Mnozí z příchozích na Moravu našli umístění, kde bylo místo – zde na nejchladnějším severu. Většina se však úspěšně po všech stránkách aklimatizovala, udržovala a podržela si své národní obyčeje, současně nenásilně a přirozeně splynula s domácím obyvatelstvem. Mnozí v nové či druhé vlasti dosáhli i mimořádných úspěchů. To vše je známo, lépe a poučeněji zmapováno a zpracováno. Jak došlo k tomu, že v poválečných letech nalezly v Československu tisíce Řeků nový domov, je vcelku známo. Kdo byli, a kde se vzali ti, dlouho neznámí, kteří sem nedoputovali z vlastní vůle a z nutnosti, a ze všeho nejvíc chtěli se vrátit domů?
V řecké válce se ve střetu prozápadních a levicových sil, s převahou komunistů (ELAS), odrážela již studená válka ostře již rozděleného světa. Na jedné straně podpora Britů, pak Američanů, druhá strana podporována Sověty a satelity. Když v roce 1949 dochází k roztržce mezi Stalinem a Titem, řečtí komunisté věřící ve Stalina ztrácejí půdu pod nohama. Sovětský vládce respektoval dohodnuté rozdělení Evropy, obával se reakce Západu při porušení. Tito, předtím největší opora řeckých komunistů, jednal realisticky, hranice uzavřel před řeckými komunisty, kteří stáli na straně Stalina. Před nebezpečím hrozícím z východu, pootevřel dveře na Západ. Řečtí uprchlíci v přibližném počtu sto tisíc osob, byli rozmístěni a přijati ve východoevropských státech. V Československu se jednalo o asi 12 000 Řeků, v naprosté většině partyzánů na straně levice. Spolu s nimi však přišla i část jejich zajatců. Náleželi k tzv. demokratické armádě, později označovaní za monarchofašisty. Ti samozřejmě pobyt v Československu nevolili, snažili se o návrat zpět domů. Jednou z možností byl pas, který šlo získat na řecké ambasádě. Ten čsl. vláda nerespektovala. V roce 1953 část od příchodu zde státními orgány sledovaných „monarchofašistů“ byla ve zkonstruovaných procesech odsouzena a vězněna. O rok později došlo k repatriaci – vyhoštěni zpět do Řecka.
Výstava přibližuje zajímavou, dosud téměř neznámou epizodu z dějin Řeků, kteří po válce nalézali nový domov v zemích východní Evropy, součástí sovětského bloku, kam také část směřovala. Malá část z příchozích do Československa nepřišla z vlastní vůle, usilovali o návrat domů. Následovala persekuce, která na tehdejší poměry byla relativně krátkodobá a zakončená „vyhoštěním“, kam si přáli, domů do Řecka. Fundovaný rozbor, včetně výkladu všech souvislostí nalezne návštěvník na celkem devatenácti rozměrných a přehledných roll-up bannerech. Za zastavení určitě stojí u těch s autentickými výpověďmi perzekuovaných osob Výstavu, která byla otevřena u příležitosti výročí repatriace, možno navštívit do 10. ledna 2025.
Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 97)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
