BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 98)
Dvacátého června roku 2023 byla v Pavilonu Anthropos zahájena výstava Když Brnem táhli mamuti. V Moravském zemském muzeu se tak po delším období představilo na sedmdesát obrazů Zdeňka Buriana jako jádro celé expozice. A to na místě zvlášť povolaném: v galerii nesoucí jméno slavného malíře a ilustrátora.
Foto: archiv
Zúčastnit jsem se tehdy nemohl, na výstavu v Pavilonu zasazeném v pěkném pisáreckém parku na břehu řeky Svratky, jsem zašel o něco později, a podruhé letos před Vánoci. Mezitím, opět v červnu, došlo k přislíbenému obohacení výstavy, a to v prvním dnu června, v Den dětí. Ne náhodou. Jak stojí v tiskovém materiálu: „o prázdninách v roce 2008 našel devítiletý Matthew Berger, syn paleoantropologa Lee Bergera, při výzkumu v jeskyni Malapa nedaleko Johannesburgu v Jihoafrické republice první kosterní pozůstatky dříve neznámého druhu podobného lidoopům.“ Ten, po téměř dvou milionech let obdržel jméno Australopithecus sediba. Jeho hyperrealistická figurální rekonstrukce se zařadila k dalším, vyšlých z Laboratoře antropologické rekonstrukce MZM. Přibyla také Tsantsa, až úděs nabuzující rituální předmět v podobě lidské hlavy. V obrazové galerii je i podoba ztvárněná malířem. Vrátím se však k dětem a jejich dni v Anthroposu.
Foto: archiv
Devítiletý Mathew nebyl jediným dětským objevitelem v oboru paleoantropologie. Již v roce 1879 jej přeskočila, přesněji předskočila pětiletá María, která jako první spatřila do té doby neznámé pravěké malby v jeskyni Altamira. Zdá se, že při vědeckém výzkumu není marné mít děti po ruce. Dítě má vlohy, které věkem poněkud retardují, jako např. roztěkanost (přímý opak vědecké koncentrace). Blikavým očním rozptylem dětské oko dosedne snadněji tam, kam dospělý s trpělivou důsledností zatím nedosáhl a nedošel. Dítě navíc, při menší postavě a ostřejším zraku snadněji zahlédne artefakt v nánosu spraše. Z vlastní zkušenosti pamatuji, jak jsem v období přízemnějšího vzrůstu relativně často spatřil na chodníku třeba desetník nebo dokonce korunu. Něco takového nepamatuji roky. Může za to zrak, který není již ostříží, také vyšší odstup očí od chodníku. I když nejsem velikán, spíš menšího vzrůstu, poslední dobou jako bych se krapet zmenšoval, či snad hrbil k matičce Zemi. Vypadá to tedy nadějně, i když ohýbat se pro desetník, když už neplatí, je hloupost a pro dnešní korunu nestojí za to, při takovém ohybu, může jít navíc o zdraví.
Ale zpět a vážně. Myslím, že pro školáky jsou výpravy do Anthroposu zvlášť přitažlivé. Přesvědčil jsem se, ne ponejprv, i letos před Vánocemi. Odhadem tak čtvrťáci, s mladou paní učitelkou nejprve se usadili u projekce zajímavého filmu k výstavě, obrazům a jejich tvůrci. Byli soustředění, nerušili, dávali pozor. Po skončení promítání v prostorách výstavy již uvolněně, různým tempem procházeli a prohlíželi exponáty, sem tam některý z žáků přiběhl se zvídavým dotazem za učitelkou. Výstava zaujala.
Foto: archiv
Musím přiznat, že při návštěvě Anthroposu se sám ve vzpomínce vracím trochu do klukovských let. Zvlášť při prohlídce obrazů z pravěku od pana malíře Buriana. Těmi vzdálenými lety mě provázely. Jeho ilustrace oživovaly množství dobrodružných románů, které jsem tehdy hltal, kreslíř byl svým rukopisem okamžitě rozpoznatelný, a ten nejlepší. Měl jsem knížek s jeho obrázky spoustu, kam vlastně zmizely, nevím. V padesátých letech se tyhle věci půjčovaly, šly z ruky do ruky, často nenašly cestu zpět. Nových zajímavých a napínavých knížek moc nebylo. K výjimkám náležely dobrodružné výpravy do pradávné minulosti psané panem Eduardem Štorchem. Nikdo je neuměl tak výtečně doprovodit obrazem jako pan Burian. Když svou prací zaujal paleontologa, profesora Augustu, vzešla z toho plodná spolupráce těch dvou. Malíř se mohl opřít o vědomosti oboru a vypracoval se v uznávaného tvůrce obrazů přibližujících dávné obyvatele naší Země. Spolupráce vědce, autora řady odborných prací, také velkého popularizátora oboru s výborným a pro daný okruh talentovaným až předurčeným malířem, přinesla oběma mezinárodní uznání rekonstrukcemi pravěké flóry a fauny.
Anthropos je svými výstavami i stálou expozicí pro školáky a studenty zvlášť zajímavý a atraktivní, škole a učitelům ve více předmětech užitečný. Zásluhu na tom má pan Karel Absolon (1877-1960), slavný, ve světě známý archeolog, který mj. stál u myšlenky zřízení pavilonu a takový představil na Výstavě soudobé kultury v roce 1928. Nejvyhledávanějším exponátem výstavy k desetiletí republiky byl mamut v životní velikosti.
Jan Jelínek (1926-2004), též antropolog světového jména, byl ředitelem Moravského zemského muzea a prezident ICOM – International Council of Museums. Zasloužil se a prosadil samostatnou stavbu MZM v krásné lokalitě., v dosahu výstaviště, kde stával ten první. Pavilon Anthropos byl postaven v roce 1962, rekonstruován a rozšířen v letech 2003 až 2006.
Foto: archiv
Atraktivní výstavní nabídku vázanou k nejstarší historii lidstva, ale i další k příbuzným a blízkým tématům připravují jejich následovníci, současné osobnosti oboru. K dané výstavě je třeba dodat, že Burianovy obrazy byly vybrány k evoluci člověka, voleny byly scénické děje a obrazy zobrazující pleistocenní faunu. Také, že bylo z čeho vybírat. MZM se v sedmdesátých letech podařilo získat 200 Burianových obrazů a Anthropos tak disponuje jedním z nejucelenějších kompletů malířova díla z daného okruhu.
Výstava obsahuje haptické exponáty, sluchově postiženým a neslyšícím je zpřístupněna prostřednictvím video-průvodce. Už jen pár dní zbývá do konce roku a závěru výstavy. Ale, kdo ví…, zaslechl jsem, možná, že jako velmi úspěšná bude ještě prodloužena. Tak že by ještě jednou do Pisárek na mamuty?
Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 98)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
