BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 99)
Je zajímavé, jak snadno proniknou snad až do podvědomí člověka různá „okřídlená“ rčení a citáty, někdy i mylně přičítané slavným osobnostem. Tak se mi přihodilo nedávno. Do vědomí mi odkudsi z nižší etáže přilétla dvě taková moudra k času, veličině člověka determinující. Mít tak víc času, povzdechne si občas snad každý smrtelník, co vše bych stihl, mít ho trochu víc. Namítnout lze, že člověk nepřišel snad na svět, aby stále stíhal, a již vůbec ne úvahy dávno jinými líp vyslovené.
Brněnská Reduta. Foto: archiv
Těch, vztahujících se k času je mnoho, mně se vynořily hned dvě. První, velmi známá: Přesnost je ctností králů. Vztahuje se nejen k času, nejčastěji ji však takto bereme. Nikdy jsem nepřemýšlel, který panovník s tím jako první přišel. Zvídavý jedinec nemusí dnes pro odhalení skrytých tajemství trávit léto nebo zazimovat v univerzitní knihovně nad tlustými bichlemi.
Wiki nezklamala – L’exactitude est la politesse des rois, přinesla v originále. Francouština zněla mi vždy ze všech jazyků nejlibozvučněji, slov znám sotva pět, abych si ji sám nekazil. Brána jazyků zůstává otevřená. Autorství náleží francouzskému králi Ludvíku XVIII. V plném znění se pak překládá jako Dochvilnost je ctností/výsadou králů a povinností všech řádných lidí…, vyložila Wiki. Zajímavé, že v dlouhodobé paměti uvízla královská ctnost, zatímco o povinnosti řádného člověka, dozvídám se od pramene teprve nyní. Trochu zaráží, že co pro jednoho ctností, pro druhé povinností. Možná právě proto, nejeden z druhých stane se neřádem.
Vlastně chci psát o nedávné příhodě související s divadlem. Stalo se o adventní neděli, těsně již před Štědrým dnem. Vypravil jsem se do brněnské Reduty, kde jsem měl rezervován novinářský vstup na reprízu nedávné premiéry, natěšen a rozhodnut stihnout napsat reflexi ještě před svátky. Jezdím vždy s předstihem. Z našeho konce od Vyškova, člověk nikdy neví, v jak velké dopravní zácpě uvízne, či co s čím se na této trase srazí.
Rád chodím včas. Nemám moc rád, že téměř kamkoliv, tedy i za kulturou chodí dost lidí na poslední chvíli, ale i po ní. Pořadatelé se s tím smířili, prakticky nikde nezačíná nic přesně, spíše tak pět minut po. Někteří vyhranění jedinci zastávají názor, že po sedmé hodině, kdy divadlo začíná, zavřeli by dveře a do hlediště nepustili ani nohu. V podstatě nemám nic proti, na druhé straně chápu vedení divadel, ale i jiných podniků, že s takovou by mohli hrát za nějaký čas z ochoty sami pro sebe.
Dorazil jsem velmi brzo. Mám skoro hodinu k procházce předvánočním městem plným světel, barev a přemírou lidstva. Co se dalo, jak Japonec jsem nafotil, do Reduty vstupuji před tři čtvrtě na sedm. Po předchozím ruchu a hluku, jak direkt udeří mě nečekané ticho. A prázdno. V šatně na věšácích visí zástupy mlčenlivých kabátů, před ně s udiveným pohledem povstane ze židle paní šatnářka. Už tuším a paní z šatny neblahou předtuchu naplní sdělením, že dnešní představení nezačalo jako obvykle v sedm.
Takže v šest, to by měla být brzy přestávka, řeknu s jiskérkou nadějí v hlase. První část si snad domyslím, pronesu v duchu.
Hraje se bez přestávky, vyloží mi vlídně. Za chvíli zazvoní konec, půjdeme domů. Hrálo se od pěti.
Jak pro děti, prolétne mi popletenou mozkovnou. Pak se před mým vnitřním zrakem objeví pan P. Na starosti má kontakt s novináři. Vždy vstřícný, příjemný, zajistil místo vpředu, jak jsem si přál. Přesněji řečeno: nezbytnost. Sluch není, jak býval, slova chytám jak kdysi morseovku na Kraví hoře, kam jsme jako studenti chodili jeden den v týdnu na vojenský výcvik, abychom jako absolventi mohli mít prezenční službu jen na rok. Vstupenku budete mít před představením v pokladně, psal. No, tak tam oslaví i nový rok. Nebylo mi z toho příjemně.
Vadí mi, když ve vyprodaném premiérovém hledišti na pěkných místech vidím volná sedadla. Může se přihodit něco nečekaného, kdy není možno přijít, ani včas se omluvit. Připadal jsem se si téměř jako jeden z těch, snad blízkých králům, kteří jen tak nechají propadnout čestnou vstupenku. Já měl vstup volný při očekávání, že o představení něco napíšu.
V psychologii existuje jistá téměř typologie dělící jednotlivce dle vnímání a nakládání s vinou, či řekněme chybou. Typologie nabízejí vyhraněné, krajní typy. Vždy však doporučuji začít od sebe a hledat tu svou či její podíl. Nekritický člověk, vlastní chybu si nepřipouštějící, svalil by vinu na druhého. V daném případě na pana P, který měl dát vědět, kdy se bude hrát. Ten, kdo hledá vinu v situaci, v okolnostech, odvolával by se na představení v nezvyklou dobu, připustil by i vliv předvánoční hromady starostí a zvlášť nabitý časový program. Jasné však je, že přes snad jisté „polehčující“ okolnosti byla chyba jasně na mé straně. Stačilo nalistovat stránky divadla, ověřit si v kolik se hraje, nespoléhat na zvyk.
Člověk, jak se říká, je tvor chybující. Za docela slušnou řádku let, co píšu o divadle, pokud si dobře pamatuji, přihodilo se mi celkem třikrát, že mi lístek do divadla propadl. Možná by se dalo říct, že jde o jev na hladině statistické bezvýznamnosti. Avšak, ouha. Čertovo kopýtko vězí v maličkosti. Zdá se někdy, že věci jako by se řídily nepsaným, avšak známým zákonem schválnosti. Z těch tří prošvihnutých představení hned dvě, snad dle vzpomenutého zákona vztahují se k jednomu a témuž divadlu, k jednomu a témuž panu P, kterého si vážím pro solidní jednání. A ty dva výpadky se navíc odehrály v relativně nedlouhém časovém úseku. Zde již nelze hovořit o bezvýznamné nahodilosti. Něco tu signalizuje cosi jiného. Třeba, že člověk nemá stíhat čas, s nímž soupeřit nemožno, stát se stíhačem, snad i kami-kazem.
Po návratu domů, usedl jsem k počítači, vyhledal nejbližší reprízu a situaci v předprodeji. K dispozici byla poslední tři místa. Bral jsem dvě. Pro mě nejbližší v desáté řadě, druhou až vzadu pro syna. Přemlouvat jsem nemusel, inscenace ho zajímá. Já naopak od něj čekám, že mi doplní mezery slovy, která jsem z řady desáté chytal jak morseovku při dávném a neúspěšném výcviku na spojaře. (Armádě jsem se pak na štěstí hodil víc jako psycholog ve vojenské nemocnici.) Nyní zbývá jen napsat onu opožděnou reflexi k inscenaci. Pozdě, ale přece. – To bylo druhé z okřídlených rčení, jak vzlétlo v doprovodu královského prvního odkudsi z podkroví či podkoří.
Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 99)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
