Divadelní noviny > Názory – Glosy
Blonďatá bestie vysílá na chalupu
Prvotřídní katarze, řekla si podle mohutného potlesku asi většina z těch, kteří vyšli z pražského studia Rubín po zhlédnutí druhého dílu politického kabaretu Blonďatá bestie vrací úder. Triu Karel Steigerwald, Tomáš Svoboda a Ondřej Pavelka se to přes výtky některých o prvoplánovosti a nedotaženosti zkrátka povedlo. Bárty, Kočí a Škárky máme v reálu plné zuby, a přesto (nebo právě proto?) je v hledišti narváno, sedí se i v uličce a na zemi před první řadou, a stejně se nedostalo na všechny. Tahle parodie naší parodie politické scény, kde si nás Mazánek s Kolibříkem mažou na chleba, Bárta dokola kňourá, Škárka lže a Kočí je za všech okolností „nevinná“ (viz písňový hit obou dílů Bestie), by se měla hrát v O2 Aréně a mládež by měla chodit na to místo občanky. Spolu s programem by se fasovaly pytlíky na blití a po představení by se po pionýrsku přísahalo, že volby si znechutit nedáme, protože nic jiného nemáme.
Anebo že by se rozdávaly Molotovovy koktejly a psaníčka semtexu spolu s adresami téhle výše zmiňované i jiné svoloče (viz. Eva Salzmannová v trojroli doktora Gripena, inženýra Pandura a Josefa Mosteckého z Uhelné) a šlo se na věc pěkně zostra?
Mráz po zádech, který leckoho chytá při sledování některých figur naší politické scény, střídá při představení úlevná sranda, dokud sama nezamrazí. Ať si z divadla odcházíme vysmátí a povznesení, jak chceme, nad tím jedovaným žabomyším bahňákem jménem Česko, očistný zážitek nás sám nikam neteleportuje. Zapomenout nám na chvíli dává paradoxně právě sledování toho, co se na jevišti děje. Než nám za moment dojde, že tyto kulisy bez morálky jsou náš denní chleba, co každým krokem cestou z divadla domů už zase pěkně hořkne na patře. Tvůrci představení i herci (Barbora Poláková, Lukáš Příkazký, Jan Vlas, Eva Salzmannová) si to můžou odškrtnout – mají splněno, ale my?
Co děláš pro to, aby se nepěknosti, které si představení Blonďatá bestie bere na paškál, neopakovaly v bleděmodrém, respektive oranžovočerveném provedení za pár měsíců zas? Alternativou násilí a agrese (mám přece rodinu, rozum, rozhled a tak dále) je na všechno se tak nějak vysss. Ostatně už se to děje.
Dřív se lidé kolem mě při nezávazných small talks bavili o tom, co a jak rekonstruují, řešily se hypotéky a batolata, teď se čím dál častěji vede řeč o ovcích, kozách a slepicích, o zahradničení a hospodaření vůbec. Jako by nadešla i v rámci generace třicátníků doba druhého chalupářského exodu (jak směšně a neuvěřitelně by to před pár roky znělo), kdy nejde jen o nadšení pro všechno, co je bio, a romantickou touhu po venkově, ale i o onu vnitřní rezignaci, ehm emigraci, lék na normalizaci za časů našich rodičů, co nás jako malé fakany tahali na chalupy s sebou. Teď jako by si na to tahle generace po třicítce rozvzpomínala – jako na lék proti marasmu snad tak trochu zjednodušeně představovaný blonďatou bestií Kočí, které v době revoluce byly pouhé čtyři a tři čtvrtě, a přesto (nebo právě proto?), že si sama onoho normalizačního chalupaření moc neužila, vhání do něj bezostyšně nás ostatní.
Komentáře k článku: Blonďatá bestie vysílá na chalupu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
